Cizinci v Československém letectvu - diskuze

[KiR]

Vážení, dlouho jsem si nebyl jistý, zda pilota, o kterém budu dnes psát, zařadit mezi cizince, kteří byli příslušníky našeho letectva, přece se narodil na území naší republiky, ale když už, tak už…
Zkušební pilot

Hermann Vlastovicka se narodil 11.srpna 1918 v Chebu. Jeho otec Adolf Vlastovicka sloužil za války u německého jezdectva pod velením Williho Tanka, starého rodinného přítele. Ještě během války se oženil s jeho dcerou Helgou. Ještě téhož roku se celá rodina přestěhovala do Berlína, kde Adolf Vlastovicka začal spolu se svým švagrem Kurtem Waldemarem studovat technickou univerzitu, kterou oba zdárně ukončili v roce 1923. Oba začali pracovat v továrně Albatros Flugzeugwerke, která byla posléze spojena s firmou Focke-Wulf.
Hermann Vlastovicka ovlivněn svým otcem a strýcem se již v raném dět ství zajímal o letadla, v 15.létech poprvé skákal s padákem a v 18ti létech měl již letecký průkaz. Na přímluvu Kurta Tanka byl Hermann Vlastovicka přijat k firmě Focke-Wulf, kde začal pracovat jako tovární pilot. Nikdo v širokém okolí neměl ale zdání, že spolu se svým otcem (konstruktérem) měl i jakési vedlejší povolání… pracovali pro Československou rozvědku. Protekce, kterou jim zajišťovalo příbuzenství s šéfkonstruktérem Kurtem Tankem plně využívali. Do Československa proudily informace o leteckých silách Luftwaffe, ale i plány nových letadel. V roce 1942 se Hermann Vlastovicka stal zkušebním pilotem firmy Focke-Wulf a k mnoha informacím přibyly i další… o slabinách a výhodách nových německých letadel. I díky těmto informacím nedosahovala Luftwaffe takových úspěchů s letouny FW-190 jako na jiných frontách. K velkým úspěchům bylo i získání plánů motoru Jumo 213A, jehož výroba byla, bez vědomí Německa, započata i na našem území a které byly montovány do letounů Avia Bk-235. Koncem roku byli ale Vlastovickovi prozrazeni, Adolf Vlastovicka byl zatčen gestapem, ale jeho synovi se podařilo uprchnout i s továrním letounem Ta-152H. Jako jakýsi „bonus“ byly i plány na proudový letoun Ta-183 Huckebein. Naši konstruktéři se chopili příležitosti a rozhodli se pro dokončení vývoje tohoto letounu. Tím byla pověřena firma Aero.
Po kapitulaci Německa se na naše území vrátili i rodiče Hermanna Vlastovicky, kteří byli celou dobu vězněni. Hermann Vlastovicka se stal zkušebním pilotem u Aera, ale v počátcích vypomáhal i u jiných firem, které se podíleli na dokončení vývoje mnoha jiných německých letadel. Jednalo se např. o Tatru P-256, o které zde psal docent PantherG ( download/file.php?id=224676&mode=view ), či Horten IX, který využívalo naše bezpečnostní letectvo (nákres dodal Charlie a je zde: download/file.php?id=80750&mode=view ). Přišel únor 1948 a Sovětský svaz se rozhodl pro dvouleté válečné dobrodružství, které bylo ukončena podepsáním příměří v březnu 1950. Hermann Vlastovicka se hlásil jako dobrovolník k našemu stíhacímu letectvu, ale zledovatělý chodník a zlomená ruka a dvě žebra byly proti jeho nástupu k stíhačům. Mohl tak alespoň dokončit na přelomu let 1948/1949 vývoj Aera Ta-183, který byl zaveden do naší výzbroje. V roce 1953 se Hermann Vlastovicka stal zalétávacím pilotem MiGů-15, které zprvu Sovětský svaz dodával jako kompenzace za škody z let 1948 – 1950 a které byly posléze vyráběny licenčně na našem území.
V roce 1962 byla u Hermanna Vlastovicky zjištěna cukrovka a s ní i zákaz létání. Hermann Vlastovicka se pustil do boje s touto chorobou, ale marně… V dubnu 1964 mu musela být amputována levá noha, ale jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval. Postupně přicházel o zrak a hrozila mu amputace pravé nohy. Své strádání nezvládal a 26.února 1965 spáchal sebevraždu. Byl pohřben v rodném Chebu.

Zbarvení letounu.

Hermann Vlastovicka během svého života pilotoval obrovské množství letadel, ale o žádném z nich se nedá říct, že by byl jeho osobním letounem. Vybral jsem proto 7. prototyp letounu Aero Ta-183 „Hastrman“, s kterým se zúčastnil střeleb v oblasti vojenského prostoru Libava. Letoun byl celý v barvě kovu, kromě přídě, pásu na trupu a VOP, které byly zelené. Na přídi byl i obrázek hastrmana a na pásu kolem trupu byla červená číslice 7. Výsostné znaky byly na obvyklých místech.

Přílohy

[ujík]

Supér

[Jarek S.]

dobrýý,ale hnidopýšně...pokud bychom dokončili vyvoj "huckebeinu" tak bychom rusum na nějaky MiG 15 asi prděli.

[ujík]

dobrýý,ale hnidopýšně...pokud bychom dokončili vyvoj "huckebeinu" tak bychom rusum na nějaky MiG 15 asi prděli.

No, já myslím, že MiG-15 je už o třídu výš, než Huckbein.

[KiR]

To ujík:
Pane kolego, pravdu díš... Ta-183 patřil do stejné generace jako byl např. Jak-23, MiG-9, Gloster Meteor či Lockheed P-80. V době nástupu letounů MiG-15 či F-86 "Sabre" již nemohl jako stíhací letoun konkurovat. Každopádně v roli bitevních letadel vydržel ve výzbroji několika států až do poloviny šedesátých let. Aero se snažil dosáhnout u Ta-183 vyšších výkonů montáží motorů Rolls-Royce "Nene" u letounů tzv. V.série (postaveny jen 3 letouny), ale letouny trpěly velkou podélnou nestabilitou a konstrukce byla díky mnohem výkonnějšímu motoru velice namáhána a existovala hrozba velkého počtu havárií. Než aby bylo nutno vyvíjet nový typ letounu, tak bylo rozhodnuto přijmout do výzbroje letouny MiG-15.

[KiR]

Tak jako na celém světě, tak i v řadách dobrovolníků, kteří bojovali za naší vlast, se našly „černé ovce“. Něco málo se mi podařilo o jednom takovém „dobrovolníkovi“ zjistit.

Černá ovce

Jacques Sarrel se narodil 15.května 1915 v Chartres jako nejstarší syn jednoho mnoha hrdinů 1.světové války plukovníka Francoise Sarrela. Jacques Sarrel byl poznamenán poválečnou euforií následnými bláznivými léty. Již záhy začal holdovat alkoholu a hazardu. Na naléhání otce se dal k armádě a někdy kolem konce června 1938 dokončil letecký výcvik a stal se stíhačem. Na počátku roku 1939 se dají vystopovat první náznaky toho, že by mohl spolupracovat s německou rozvědkou. V té době začal totiž splácet své velké dluhy z karbanu. V srpnu 1939 se o něj poprvé začíná zajímat francouzská kontrarozvědka, ale jeho sledování je zastaveno. Důvodem byly s největší pravděpodobností obavy, aby náhodou nedošlo k pošpinění dobrého jména jeho otce.
V květnu 1940 byla Francie napadena hitlerovským Německem. Nastalo období chaosu. 23.května se Jacques Sarrel nevrátil se svým letounem MB-152 z bojového letu. Byl prohlášen za nezvěstného. Nikdo nevěděl, že se jednalo o předem domluvenou akci, při které měl Jacques Sarrel předat nepříteli tento nový stíhací letoun. Krátce po 22.červnu 1940 se Jacques Sarrel objevil mezi zajatými francouzskými piloty. Jelikož se s některými zná osobně, záhy získává důvěru ostatních a je zasvěcen do plánovaného útěku ze zajateckého tábora a stal se jedním z hlavních organizátorů. Nikdo neměl ani potuchy, že hlavním „režisérem“ byli Němci. 27.srpna dvaadvacetičlenná skupina pilotů uprchla ze zajateckého tábora. Nikdo neměl ani ponětí, že v jejich stopách jde gestapo, které mělo za úkol eliminovat francouzské odbojáře pomáhající uprchlíkům. Počátkem září se piloti dostali na území neokupované Francie a 16.září už byli v Tunisu. Nikdo neměl ani tušení, že po nich zbyla jen spoušť… 126 odbojářů bylo zatčeno a posléze popraveno za napomáhání nepříteli. Jacques Sarrel měl nový úkol. Měl se dostat do Británie a získat pro své německé nadřízené některý z nových letounů Spitfire. Shodou okolností se ale Jacques Sarrel dostal do skupiny, která byla odeslána do Československa. 11.října 1940 dorazila skupina francouzských pilotů do Prostějova, kde podstoupili výcvik na letounech Avia Bk-135 II.série. 15.listopadu byla táto skupina převelena 23.Francouzskému stíhacímu pluku umístěnému v Brně. 18.prosince Jacques Sarrel odstartoval se svými kolegy jako ochrana sovětských bombardovacích letounů SB-2. Nikdo ve vzduchu neměl ani tušení, že se časně ráno tohoto dne podařilo Sarrelovi předat nepříteli informace o chystaném útoku. Němcům se podařilo díky těmto informacím sestřelit 14 letounů SB-2 a 8 Avií Bk-135. Z letu se nevrátil ani Jacques Sarrel, kterému se podařilo přistát na letišti poblíž Vídně. Je pravděpodobné, že během tohoto letu Jacques Sarrel dosáhl svého jediného sestřelu.Existují domněnky, že to byl právě on, kdo sestřelil zástupce velitele 23.stíhacího pluku plukovníka Jeana de Outteralla. Od roku 1941 až do konce války pracoval Jacques Sarrel jako provokatér. Je známo jeho působení v několika zajateckých táborech či se vydával za sestřeleného pilota na území Francie. Jeho přičiněním bylo zatčeno víc jak 400 osob, z nichž mnozí byli posléze buď popraveni nebo skončili v koncentračních táborech.
Přišel duben 1945 a porážka Německa byla na spadnutí. Jacques Sarrel dostal poslední úkol. Měl pilotovat letoun Ju-188, kterým měl dopravit na území Španělska tři vysoké důstojníky SS. V Sarrelově hlavě se zrodil plán k útěku. Rozhodl se s tímto letounem uprchnout do Švýcarska. Útěk se mu ale nezdařil. Jacques Sarrel byl zatčen a měl být popraven. Dnes se už nikdo nedozví, v čí hlavě vznikl nápad, jak Sarrela potrestat. 28.dubna obsadili francouzští vojáci osamělý statek v jihozápadním Německu. Ve sklepě tohoto statku našli vojáci spoutaného muže a stoh dokumentů dokumentujících činnost tohoto muže. Tím člověkem byl Jacques Sarrel.
15.září 1945 proběhl soud s Jacquesem Sarrelem. Byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Trest byl vykonán časně ráno 1.října téhož roku. Jeho otec nepřežil zradu svého syna a zemřel na mrtvici den po vynesení rozsudku nad jeho synem.

Zbarvení letounu:

Letoun Avia Bk-135, s kterým Jacques Sarrel dezertoval k nepříteli, měl standartní čtyřbarevnou kamufláž. Spodní plochy byly světle šedé, horní a boční byly šedozelené s hnědými a okrovými poli. Příď letounu byla, jako u všech strojů 23.stíhacího pluku, v barvách Francouzské vlajky. Vrtulový kužel byl v barvě kovu. Na trupu bylo bílé označení S-09. Výsostné znaky byly na obvyklých místech.

Přílohy

[PantherG]

doooobrýýýý

[ringlett]

Existuje v archivech, respektive dochoval se v archivech MNO seznam es Československého letectva z pomnichovského konfliktu a následných bojů z let 1940 a 45? Abychom mohli dokompletovat toto :

zde zmínění :
Kapitán Anton Francescu 6 s.
... princ Garma Lagasa Selassie 10 s.
Kapitán Jos Lijbrandt 12 s.
Podporučík Pavel Jurijevič Kononěnko 14 s.
... Jerzy Krawski 22(?) s.
Poručík(?) Francois Prieto 27 s.
Major Jim „Indiana“ Harwey 36 s.
Nadporučík Gunter Vleugels 82 s.
Štábní kapitán Ludvík Ušatý 88 s.
Podplukovník Jaromír Slezina 102 s.

[Jacques]

Vážení diskutující,
jsou známy nějaké podrobnosti o zbarvení letounu P-36 Jimmyho Indiany Harweye z období bojů o Těšínsko?
(a kdyby to byla camo reálně stvořitelná v 1/72, byl bych přešťasten...)

[PantherG]

Prolezu archívy...jestli něco najdu.....pokud někdo z kolegů nebude rychlejší

[Jacques]

Vážení diskutující! Po dlouhém a usilovném pátrání podařilo se konečně z hlubin archívu vyzískat nějaké informace o letounech Jimmyho Indiany Harweye. Zde bych se o ně s Vámi rád podělil...

Jednotka amerických dobrovolníků se dostala do Československa přes Jugoslávii. Letouny P-36 byly v rozloženém stavu dopraveny lodí do přístavu Dubrovník a oficiálně určeny pro jugoslávské královské letectvo, sami piloti pak měli být "instruktory". Na jugoslávské půdě byly letouny smontovány a přelétnuty do Československa.
Co se zbarvení týče, podle všeho nesly P-36 standardní americkou kamufláž v kombinaci barev olive drab + neutral grey a postrádaly jakékoliv výsostné označení. Československé výsostné znaky byly na ně zřejmě nastříkány až na území Československa. Jelikož byla jednotka prakticky ihned nasazena do bojů, byly letouny ponechány v původní kamufláži s tím, že standardní čs. čtyřbarevná bude nanesena jakmile nápor polské armády trochu poleví. Kromě výsostných znaků na obvyklých místech byly letouny jednotky označeny bílým písmenem H na trupu doplněným o dvoumístnou číslici označující pořadové číslo letounu. Velmi záhy se však začal projevovat jistý svéráz amerických pilotů, kteří si v mezičase mezi létáním a flámováním dokázali najít čas na vyzdobení svých letounů osobními emblémy. Např. desátník Charles „Tex“ Maloney, původem z Texasu, pojmenoval svůj letoun „ALAMO“ (jméno bylo napsáno žlutou barvou na levé straně před kabinou) a na trupu mezi kabinou a označením H 13 nesla jeho P-36 kresbu žluté růže (symbolu státu Texas). Letoun jiného Texasana z jednotky, Josepha „Joe“ Nowaka, původem potomka českých přistěhovalců, nesl jméno „LONESTAR“ a bílou hvězdu na modré kapotě motoru. Na trupu pak bylo označení H 09. Letoun Jimmyho Harweye nesl označení H 18, stejně jako všechny jeho další letouny, na trupu mezi kabinou a písmenem H byla namalována hlava Indiána.
Tyto prvky osobního markingu ale nebyly všem po chuti. Obzvláště silně iritovaly kapitána Spytihněva Chlebíčka z MNO, který už tak těžce nesl, že letouny amerických dobrovolníků nejsou opatřeny předpisovou čtyřbarevnou kamufláží. Podle vzpomínek pamětníků se záhy mezi „Pekelníky“ rozjela jakási neoficiální soutěž o to, komu se podaří všeobecně velmi neoblíbeného kapitána Chlebíčka co nejvíce „vytočit“. Prvenství v této soutěži je připisováno právě Harweyovi. Koncem listopadu 1939 údajně přijel kpt. Chlebíček na inspekci a poměry panujícími u jednotky byl naprosto šokován. Bez ohledu na vypjatou válečnou situaci nařídil striktní dodržování všech předpisů a řádů, zejména předpisu o ústrojové kázni. Piloti si z něj mnoho nedělali a většina z nich mu ani nerozuměla.
Druhého dne zaznamenala hlásná služba formaci německých Ju-87 chystajících se napadnout pozice čs. dělostřelecké baterie. Proti ní vzlétl pohotovostní roj ve složení „Indiana“ Harwey jako vedoucí a Tex Maloney jako wingman. V krátkém čase dosáhli operačního prostoru a z chodu se vrhli se na německé Stuky. Než se Němci vzpamatovali, dvě Ju-87 se řítily k zemi v plamenech, ostatní pak odhodily pumy a snažili se uniknout československým stíhačkám. V nastalém boji dosáhli jak Harwey, tak Maloney ještě po jednom sestřelu. Zpátky na letiště se pak vraceli přízemním letem a nad letištní plochou provedli velmi nízký průlet na plný plyn. V trase průletu se ovšem v té době nacházela skupinka důstojníků v čele s kpt. Chlebíčkem, který si přijel osobně zkontrolovat splnění rozkazu o dodržování ústrojové kázně. S tou ovšem jemu samotnému záhy nastal problém, když byl spolu s ostatními nucen vrhnout se k zemi do listopadového bláta. Když Harwey s Maloneyem dorolovali na stojánku, už na ně čekal rozzuřený kapitán Chlebíček, aby si provinilce osobně „podal“. Pohled na oba piloty, kteří vystoupili ze svých strojů, ho následně přivedl na pokraj infarktového stavu. Oba sice byli upravení podle předpisu, v čistých a nažehlených uniformách, Harweyova tvář však byla pomalována indiánskými válečnými barvami, zatímco Maloney měl přes pilotní kuklu nasazen kovbojský klobouk a u pasu se mu houpal jeho revolver značky Colt. Kapitán Chlebíček byl hospitalizován s podezřením na srdeční příhodu (zřejmě od té doby se traduje jeho averze vůči všem cizím pilotům v čs. letectvu...), zatímco oba provinilci putovali exemplárně pod nasazenými bajonety rovnou do vězení. Odtud je záhy vysvobodil telefonát majora od dělostřelců, který veliteli letiště osobně děkoval za účinnou ochranu a zároveň potvrdil sestřel čtyř Ju-87. Na svobodě si nepobyli dlouho. Po jejich propuštění následovala bujará oslava zakončená rvačkou a demolicí zařízení nedalekého hostince Na mýtince, takže se Harwey záhy octl ve vězení znovu.
Po přezbrojení na letouny P-40 nesly tyto už standardní čs. čtyřbarevnou kamufláž. Rozměrná příď Warhawku poskytovala spoustu prostoru, pročež se na všech letounech záhy objevila stylizovaná kresba čerta - symbolu jednotky, která v té době už používala název „Pekelníci“. Letoun Jimmyho Harweye údajně nesl na přídi kromě čerta i symboly dosažených vítězství, konkrétní podoba je stále předmětem bádání.

[Fishbed-J]

Pátrání v archivech se opět vyplatilo...podařilo se rekonstruovat podoby některých letounů:

Přílohy

[ujík]

Pěkné Curtissy

[KiR]

Že není každý cizinec, který létal a bojoval na letounech s našimi výsostnými znaky, dobrovolník , to bylo poznat u mnoha sovětských letců, kteří byli na území naší republiky zcela jednoduše převeleni. Nedávná doba ale ukázala, že i dnes mohou na letadlech s českými výsostnými znaky létat muži, kteří nemají o naší zemi snad ani tušení a jejichž názory nemusí být s našimi ve shodě.

Příležitost dělá… politika.

Jistě si mnozí pamatujete na snímky našich L-159 ALCA létajících v Afghánistánu, které proběhly v našich novinách, možná vzpomínáte na diskuze, které kolem toho proběhly a možná si i pamatujete na snímek stroje, který měl evidentně pod pravým křídlem přehozené červené pole výsostného znaku s bílým. Pamatuji se na jakési neslané, nemastné vysvětlování ve stylu „Je to špatně nafocené“ či „Je to chyba v tisku“ apod. Jaké bylo mé překvapení, když jsem si onehdá při obědě pročítal starší saudsko-arabský denní tisk a najednou jsem narazil na tentýž snímek, který patřil k článku pojednávajícím o účasti vojenského letectva Saudské Arábie v Afghánistánu. Začal jsem pátrat, zda je možné, aby naše L-159 v Afghánistánu pilotovali saudští letci. A ejhle… netrvalo dlouho a první informace vypluly na svět.
Jistě pamatujete, jak bombasticky byl popisován úspěch letecké společnosti Aero, které se podařilo díky přispění našich erudovaných politiků světové úrovně, prodat do Saudské Arábie 50 strojů L-159 ALCA. Byl to pro naši republiku velmi výhodný obchod, který ale kalil požadavek Spojených států, abychom splnili své spojenecké smlouvy a poslaly do Afghánistánu naše bojové letectvo. Spojené státy z naší strany dostaly slib, že se letadla s českými výsostnými znaky objeví v dubnu 2008 na afghánském nebi a budou tam operovat po dobu 6 měsíců. V případě porušení smlouvy pohrozily Spojené státy, že přestanou odebírat padáky české výroby. V poslanecké sněmovně probíhaly dlouhé debaty, které ale nic neřešily. Naštěstí ale našim politikům pomohla náhoda. V prosinci 2007 nedošla díky administrativní chybě na účet firmy Aero měsíční splátka ze Saudské Arábie za již dodané stroje L-159 ALCA. Došlo k rychlému šetření, následné omluvě ze strany Saudské Arábie a došlo ke slibu okamžité nápravy. A opravdu, hned následující měsíc byla částka uhrazena… ale zase nedošlo k platbě za leden. Saudské Arábii bylo oznámeno, že bude po ni požadováno penále a to jak za prosinec, tak i za leden… Obchodní atašé Saudské Arábie přiletěl vyjednávat do Prahy s prosbou, zda by nemohlo být penále odpuštěno. V té době měli naši osvícení poslanci geniální nápad. Navrhli Saudské Arábii, jak se vyhnou placení penále. 20 saudských strojů L-159 ALCA mělo dostat české výsostné znaky a od dubna do září 2008 tyto stroje i s piloty a pozemním personálem spadaly pod velení České armády a měly se zúčastnit útokům proti talibanu v Afghánistánu. Bylo s podivem, jak rychle Saudská Arábie přistoupila na podmínky České republiky, možná to bylo finanční krizí, s kterou se potýkala Saudská Arábie, kdo ví, ale 1. dubna 2008 odstartovaly saudsko-arabské L-159 k prvním bojovým letům. Během 6 měsíců vykonaly tyto stroje celkem 326 bojových letů, při kterých velice úspěšně ničily talibanské cíle. Během těchto 6 měsíců nedošlo k žádné ztrátě a tak není divu, že o letouny L-159 ALCA je ve světě enormní zájem, doposud se prodalo více jak 400 těchto strojů a v současné době probíhá jednání o licenční výrobě 250 strojů v USA a 120 strojů v Jihoafrické republice.

Zbarvení letounu:
Letoun L-159 ALCA, na kterém létal poručík Abdallah al-Chali, měl spodní plochy světle šedomodré, horní plochy byly pískové s ostře ohraničenými poli šedozelené a zemitě hnědé barvy, příď letounu, konce křídel , výškovek a směrovky byly zelené. Výsostné znaky na křídlech byly zcela přemalovány našimi výsostnými znaky, na směrovce byl znak Saudské Arábie přemalován jen částečně. Na trupu pod pilotní kabinou zůstal saudsko-arabský výsostný znak, na trupu zůstal nápis Royal Saudi Air Force a na přídi bylo označení 0-17. Bohužel se nejedná o letoun s chybnými výsostnými znaky.

Přílohy

[PantherG]

Teda pane docent,kam Voni na ty informace chděj???
Parádní příběh a doooost solidní kamo....

Jen ...tady jsme ve What if.....no a slovní spojení "osvícení čeští politikové" ....to není What if,to není ani sci-fi.....to už je bohapustá FANTASMAGORIE