Lavina - diskuze

[PantherG]

Moniko,je to špica.....tak přemýšlím,kdo z Tvého příbuzenstva je armádní psycholog,kdo dělá u kriminálky,kdo je vojenský pilot a zároveň bývalý člen speciálů....

Kurnikšopa ať mě nikdo neříká,že si všechno cucáš z prstu....

No to je fuk...každopádně je to BOMBA ČTENÍ

[Peter DeSnek]

Kocicaku, prijmi varovani ministra popagandy ... tohle Moni cteni je navykove.



Ja to cetl cele asi 36 hodin hrubeho casu. A nemohl jsem se od toho odtrhnout.
A to nejlepsi te jeste ceka, tak prosim, nehodnot f pulce, protoze na konci ti dojdou slova ...

[PantherG]

tak nevim,Petře....já čtu rychle...knížku o necelých 400 stranách (formát o trochu větší než A5) jsem přečetl za cca 12 hodin čistého času....běžný román od F.Forsythea čtu maximálně 5 dní,a to přitom chodím do práce a pracuju

No,ale vzhledem k tomu,co píše Monika ( ) asi udělám jedinou rozumnou věc a ty "moje slátaniny" radši rychle vymažu

[Monika M.]

Já si to ale fakt celé vycucala z prstu. Hrubý příběh někdy na základní škole, když lítal a vítězil Petr Jirmus (proto je hlavní hrdina Petr)
Od toho ale prošla povídka takovými změnami, že už se s původní nedá srovnat nic, jen to že hlavní hrdina je Petr, je pilot a má bráchu...
Práci psychologa a výcvik u specialistů si fakt cucám z prstu (a z netu) a taky věci kolem medicíny celkově. Na práci pilota jsem měla odborného poradce Jardu Špačka a na práci policie jsem taky měla rady a porady kamaráda. Hodím sem schválně "Poznámku autorky" - ta dost vysvětluje
A Panthere, chraň tě ruka páně něco vymazat. Nejsou to slátaniny

[Monika M.]

Poznámka autorky (správně by měla patřit na konec "Laviny" a byla napsaná v roce 2007, kdy ještě Hindy byly v Bochoři).


To, co Vám v téhle povídce možná připadalo na výcviku hlavního hrdiny nemožné a neuvěřitelné, jsem si vymyslela. Až později jsem zjistila, že realita výcviku elitních vojenských „jednotek rychlé reakce“, je mnohem a mnohem horší a moje fantazie zdaleka nedosahuje fantazie instruktorů a psychologů výcviku.

Výcvik pilotů spolu s prostějovskými specialisty vznikl pochopitelně jen v mé fantazii. Skutečnost je nepatrně jiná. Naši piloti samozřejmě cvičí přežití i záchranu kolegů v extrémních podmínkách, které mohou nastat po nouzovém opuštění vrtulníku. Snad jen armáda složená z naprostých diletantů by poslala svou elitu do akce nepřipravenou. Cvičením řízeným zkušenými instruktory záchranné a výsadkové přípravy prochází každý příslušník létajícího personálu. S minimální výbavou se osádky učí přesuny a přenocování v nejnáročnějších terénech za všech klimatických podmínek, tedy i třeba v horách v hlubokém sněhu. Nacvičují i slaňování a mají také výcvik pro boj zblízka. Na případný nepřátelský výslech ale nejsou naši piloti připraveni vůbec. Nepředpokládá se, že by se dostali do situace, kdy by mohli takový výcvik potřebovat. Také se spoléhá na to, že zvláštní jednotky pátrání a záchrany – CSAR vyzvednou sestřelené letce dřív, než se k nim dostane nepřítel. Toto je pochopitelně prioritou a jednotky CSAR jsou opravdu velmi výkonné. Ty americké to dokázaly například při operaci „Pouštní bouře“, kdy byly naprosto minimalizovány ztráty a nebezpečí, že sestřelené osádky padnou do zajetí. Nic totiž nedokáže celý kontingent vojáků demoralizovat víc než pocit, že na ně velitelé kašlou. Navíc vojenský pilot je profesionál ve svém oboru a jeho výcvik není zrovna nejlevnější záležitostí, a tak i jeho záchrana stojí za to, pomineme-li, že je to především člověk a záchrana lidského života stojí za to v každém případě.

Při popisu výcvikových metod našich speciálních jednotek jsem pak vycházela zejména z informací o výcviku amerických elitních jednotek. Paradoxně se o nich dozvíte mnohem víc, než o naší donedávna utajované 601. skupině speciálních sil z Prostějova. Ale vzhledem k tomu, že naši instruktoři výcviku jsou absolventy různých kursů, zejména amerických a britských, dá se předpokládat, že i naši specialisté cvičí v duchu „nejlepších“ amerických tradic (dříve se podobně cvičilo podle sovětské metodiky). Prostějovští specialisté se, jako první česká jednotka, zúčastnili operace NATO. V červnu 1999 se zapojili do operace KFOR v Kosovu, kde zabezpečovali terén, kde krátce před tím probíhaly boje. Jejich výcvik bude tedy zřejmě shodný s obdobnými zahraničními jednotkami, se kterými se pravidelně setkávají při cvičeních (SAS, Zelené barety, Delta Force, SEAL, Rangers atd.).

Způsob, jakým se Petr Teffler dostal do pilotní kabiny dopravního letadla by byl ve skutečnosti také trochu jiný. Cituji mého odborného poradce - pilota Hindu, kterého jsem ovšem v zájmu příběhu tentokrát neposlechla: „Předně by pilot musel sloužit ve Kbelích, pak by tam musel být nedostatek dopravních pilotů a taky by musel mít asi trochu štěstí, aby ho určili na přeškolení. Ale fantazii se v tomto případě meze nekladou. Je ale statisticky málo pilotů vrtulníků, kteří by se chtěli školit na dopraváky...“

Každý, kdo se trochu zajímá o letadýlka a viděl někdy elegantní Mi-24 „Hind“ se zataženým podvozkem, mizící dvoustovkou v dáli pochopí, proč se tenhle vrtulník dostal do mé povídky. Předtím, než jsem v Prostějově a později v blízkosti Litovle viděla Mi-35 (exportní označení nových Mi-24V), mě vrtulníky moc nezajímaly. Má to dvě vrtule, tedy pardon - rotory, složité řízení a často to padá, byly veškeré mé znalosti o vrtulnících. Tehdy u Prostějova jsem ještě ani nevěděla na co se to dívám, typ helikoptéry jsem si po návratu domů našla v encyklopedii. Pravdou ovšem je, že jsem při jízdě po dálnici kolem Prostějova zírala na 4 přistávající „Hinds“ s otevřenou pusou a provoz kolem mě v tu chvíli vůbec nebyl důležitý. Jen jsem litovala, že nemám po ruce foťák (byl v kufru). A tak stejně, jako můj hlavní hrdina, i já jsem se do téhle plně vyzbrojené, hrůzostrašně působící a přitom nádherné „Laně“ úplně zbláznila.
Původně jsem chtěla trochu víc popustit uzdu fantazii a vyslat do bývalé Jugoslávie Hindy, ale po konzultaci s mým odborným poradcem jsem se rozhodla držet faktů - alespoň co se týče typu vrtulníku. Do působení mého hlavního hrdiny v Bosně a Kosovu spolu se speciálními jednotkami, jsem si moc mluvit nedala a je jen a jen mou fantazií. Operací na Balkáně na logistické základně kanadského kontingentu mírových sil Velika Kladuša v severozápadní části Bosny, se od roku 1996 zúčastnily naše vrtulníky Mi-17 „Hip“. Tento dopravní vrtulník lépe pokrýval požadavky mírové operace. Bitevní vrtulník Mi-24 navíc nevyhovoval standardům NATO a tedy ani sil OSN. A nevyhovuje jim dodnes, i když o unikátní a konstrukčně moderní kombinaci přepravního a bitevního vrtulníku má NATO veliký zájem.
V rámci modernizace by měly naše Mi-35 (Mi-24) získat novou avioniku, přístroje pro noční vidění a novou výzbroj. A od roku 2010 by se letka našich modernizovaných bitevních vrtulníků měla stát, jako jediná ze vzdušných sil AČR součástí struktur NATO i EU. V té době bude už přestěhovaná z Přerova do Náměšti nad Oslavou a její bojeschopnost bude do jisté míry narušovat naprostý nedostatek zkušených vycvičených pilotů. Ti totiž, vinou stěhování základny, vzdušné síly AČR nejspíš opustí. Z výše uvedených důvodů Mi-35 zatím do výzbroje NATO nepatří a i pro speciální jednotky rychlé reakce AČR byly vyčleněny jen modernizované přepravní Mi-171Š i když vzdušný výsadek jednotek a jejich podpora ze vzduchu, stejně jako třeba vyzvednutí sestřelených pilotů, se cvičí i s Mi-35 (Mi-24).

Přerovská „Tygří letka“ je od roku 2001 plným členem „NATO Tiger Association“. Navíc v roce 1995 (International Air Tattoo v anglickém Fairfordu) získaly vzdušné síly AČR díky přerovským pilotům Display Teamu Hinds nejprestižnější cenu, která je v současné době v Evropě udělována - „The Sir Douglas Bader Trophy“ za absolutně nejlepší letovou ukázku . V roce 2002 pak vyhráli páni piloti prestižní „The Silver Tiger Throphy“ a v letech 2004 a 2005 získali naši „Tygři“ cenu za nejlepší Tygří kamufláž (Mi-24 s trupovým číslem 0705 v roce 2004 a 7353 v roce 2005).
O těchto i dalších oceněních laická veřejnost mnoho neví. Mezinárodní úspěchy Hindů jsou v České republice málem utajovány. Je pro naši mentalitu typické, že lidé se na armádu dívají jen jako na zdroj vtípků pod heslem „tam kde končí lidská blbost, začíná vojenské mistrovství“. Každá chyba nehoda a katastrofa je ve sdělovacích prostředcích a „bulváru“ do detailů a dlouho krvelačně propírána, ale o úspěších VzS AČR se mnoho nedozvíte a musíte po nich pátrat v odborném tisku. Možná i proto si veřejnost u nás dál myslí, že ti „lehkomyslní frajeři“ od letectva při „hře na vojáky“ jen dělají rámus, občas přitom spadnou a daňové poplatníky to všechno stojí fůry peněz. Přístup sdělovacích prostředků, ale i veřejnosti ke vzdušným sílám AČR se změnil až při katastrofálních povodních v roce 1997. Teprve tehdy lidé pochopili, že armádní vrtulník může znamenat záchranu života i majetku. Že bitevní Hind nad hlavou není jen zdrojem hluku, ale že přiváží vodu potraviny a hygienické prostředky.
Ani nezájem novinářů ovšem nezmění fakt, že Hind je úžasný vrtulník, možná ten nejlepší na světě a že vzdušné síly AČR mají skvělé piloty, i když třeba ne nejlepší na světě. Pokud se zajedete podívat na nějaký letecký den, sami uvidíte, za co piloti „Hinds“ ta prestižní mezinárodní ocenění získali. A já osobně vždy v okolí Přerova koukám, kde co lítá a když mi elegantní Hind se zataženým podvozkem přeletí dvoustovkou nad autem, mám z toho „druhé“ Vánoce.

Bohužel tragická nehoda Mi-24V na střelnici v Jincích se skutečně stala a nebyla první ani poslední nehodou našeho Hindu. Také komunikace kapitána končila těmi slovy, která jsou v povídce napsána. Pravdou také je, že piloti Mi-24 cvičí létání podle přístrojů bez obou hlavních horizontů, ale mají v kabině 3. nezávislý horizont. Jak si ale poradí pilot při letu podle přístrojů, pokud mu vysadí horizonty? I možná právě proto došlo k zatím poslední (kéž by byla poslední) katastrofě Mi-24V u nás.
„Chybělo pouhých sedm minut a jejich let z irského Aldergrove nemusel být jejich letem posledním“ je napsáno na pomníčku u Slatinic. V listopadu 1998 se vracela do Přerova ze severoirského Aldergrove čtyřčlenná osádka Mi-24V. Bez problémů přeletěli půl Evropy, bohužel osudným se jim stal let z Prahy – Kbel domů. Přes Čechy přecházela jedna z mnoha front a tak museli letět přibližně ve dvoutisícové výšce, za spolehlivého dozoru pozemní kontroly. Poté, co z přerovského letiště dostala osádka pokyn klesat na výšku 1200 metrů, začal vrtulník ztrácet výšku a stáčet se doprava. Kousek od domova posádka oznámila že má problémy a tiskem proběhla nepodložená verze, že Hindu vysadily obě gyrovertikály. Do země vrazil Hind v pravotočivé spirále, více než 400 kilometrovou rychlostí a magnetofonový záznam, ani záznamy černé skříňky se nedaly použít. Co se v kritický okamžik nad Slatinicemi skutečně stalo, a za co zaplatili čtyři lidé daň nejvyšší, se už bohužel nikdy nedozvíme.
Zatím poslední nehodou zaviněnou bohužel chybou pilota, je katastrofa Mi-24 vzdušných sil Armády Slovenské republiky 10. května 2005. V blízkosti Prešova, za krásného počasí osádka nacvičovala srovnání pádů do nezvyklé polohy. Bohužel při prudkém přitažení cykliky i kolektivu došlo právě k vymávnutí listů hlavního rotoru a jejich kontaktu s ocasním nosníkem. Četla jsem už i názor, že Hind je asi jediný vrtulník, který tímto způsobem dokáže sám sebe zlikvidovat. (Není to pravda, vrtulník Cobra umí přesně totéž, ale rotor se při prudkém potlačení setká s kabinou.) A jak už to u těchto katastrof bývá, nikdo z osádky nevyvázl živý.

To jsou tedy některá fakta, kterými jsem se více či méně řídila. Celý příběh je však pouze fikce, ničím jiným by ani být neměl. A pokud vám snad v něčem tahle pohádka pro dospělé připomněla skutečnost, je to pouze náhoda.



Autorka

[PantherG]

Díky za "poznámky pod čarou"....

K tomu,co o píší tzv."veřejné sdělovací prostředky": dělám na dráze a mám přesně ty samé pocity vůči "pisálkům"od novin.Ono když nějaký pitomec na železničním přejezdu machruje a myslí si,že to stihne projet,tak v novinách z toho udělají "železniční nehodu" a doplní,jak je tenstav na železnici strašný.Že se přitom jedná o SILNIČNÍ nehodu,to už nikoho nezajímá.O železniční nehodu jde,když se srazí vlak s vlakem třeba.

No ale to jsem krapet off-topic a omlouvám se.

Každopádně Moniko: SMEKÁM,KLANÍM SE A TAK PODOBNĚ....

[PantherG]

nemůžu spát..jdu si číst....ale co budu mít ke kafi??????????
Eh což....to už bude stejně poledne,tak (snad doufám) bude zas co číst....

[karlik]

zatím sem měl možnost přečíst jen kousek a je to vážně super
teď už asi ten svuj eleborát nedopíšu, s tímhle by se to nedalo srovnat
ad katastrofa v Jincích: měl jsem možnost poslechnout si záznam komunikace a musím se přiznat že poslouchat to do konce jsem nedokázal
ono i video z místa katastrofy léta poté bylo takové ponuré
někdy holt i tak krásný stroj dokáže být mrcha

[Monika M.]

Do Laviny jsem to napsala jen podle přepisu komunikace. Odvahu poslechnout si to, jsem měla až někdy loni. Hodně potichu a jen jednou a stačilo mi to
A elaborát prosím dopiš.

[karlik]

Do Laviny jsem to napsala jen podle přepisu komunikace. Odvahu poslechnout si to, jsem měla až někdy loni. Hodně potichu a jen jednou a stačilo mi to
A elaborát prosím dopiš.

dopsat se pokusím, ale jak to dopadne nevím
na tom videu co mám, jsou i dva z osádky od Slatinic /od 11vrp, takže jako znalkyně hindů si jména doplníš/
pokud tohle video nevlastníš mohu poskytnout

[novakow]

pěkně nám to houstne...

[Olda Homola]

Dooost dobrý, trošku mi to přijde jako Agent JFK

[Monika M.]

Díky
Tady je 13. a 14. kapitola

viewtopic.php?f=252&t=29419&p=541990#p541990

[PantherG]

to mě teda řekni: kdy jsi to psala???????? A mělas přitom na kolenou i atlas?

[Monika M.]

Pročpak? Fakt je, že jsem to psala už v roce 2005 - 2006, . Ale příběh jsem aktualizovala a začíná v roce 2007 a končí 2008 léto. Atlas jsem na klíně neměla, většinu turistických cest jsem kdysi prochodila po svých, to, co je na laně, jsem vyčetla, protože tam bych se asi nevysápala