Cizinci v Československém letectvu - diskuze

[KiR]

Vážení diskutující,
Na tomto fóru se probírá hrdinství našich pilotů, ale nějak se zapomíná, že v řadách Československého letectva bojovali za naší svobodu i cizinci z celého světa a přiznejme si, že po porážce fašistického Německa a po té, co Sovětský svaz v roce 1945 nepřistoupil na politické dělení Evropy a pod záminkou územních sporů zaútočil i na naší republiku, tak v řadách čs. letectva byli i naši bývalí protivníci, bývalí piloti Luftwaffe. Většina internacionálů byla vyzbrojena letouny naší či sovětské výroby, ale našli se i letci, kteří ze své země dorazili i s letouny, na kterých létali ve své domovině. A proto si myslím, že je dobré si je připomenout a zavzpomínat na jejich hrdinství.

Holandský „kanec“
Jmenoval se Jos Lijbrandt a měl hodnost kapitána. Ve svých 22 létech byl velitelem letky, která k nám dorazila z Nizozemí vyzbrojena letouny Fokker D-XXI. Narodil se v Alkmaaru na pobřeží Severního moře 12.dubna 1917 a již jako malému učarovaly letadla. Nebylo proto překvapení, že si vybral kariéru letce. V roce 1936 nastoupil k Nizozemskému stíhacímu letectvu v hodnosti poručíka a pro své letecké umění a rozhodné velitelské schopnosti byl často povyšován.
Po Mnichovském diktátu, jeho odmítnutí a následném útoku na Československo, které vedlo Německo za pomocí svého vazala Maďarska a ke kterému se přidalo po měsíci urputných bojů i Polsko, které chtělo pro sebe získat Slezsko, získalo Československo ve světě velkou podporu a přes Rumunsko – Československé hranice k nám putovala výzbroj i dobrovolníci. V lednu 1939 touto cestou dorazili i letci z Nizozemí pod vedením čerstvého kapitána Jose Lijbrandta. Po týdnu byla celá jeho jednotka nasazena k obraně našich západních hranic. Již po příchodu na své působiště způsobil velký rozruch mezi tamějšími dívkami. 180cm vysoký, štíhlý šarmantní elegán s knírkem okouzlil většinu tamějších dívek a pravidelně býval přistižen v obětí některé dívky. Odtud vznikla jeho přezdívka, „Holandský kanec“.
Svůj potvrzený první sestřel zaznamenal 26.ledna 1939. Jednalo se o zbloudilý He-51. 1.února pak následoval sestřel Hs-123 a již další den dostal průzkumný Hs-126. Do konce února pak sestřelil ještě jeden Hs-123 a jeden Ju-87. Stal se esem. 7. března sundal z oblohy svého prvního „mezka“ Bf-109. 25. března pak po krátkém bloudění, kdy se dostal nad území Německa sestřelil dopravní Junkers W-34. Podle nepotvrzených zpráv tento letoun přepravoval 6 vysokých důstojníků SS. Na apríla 1939 sestřelil další Bf-109, při souboji byl však raněn a na oblohu se dostal až v květnu 1939. 6. května sestřeluje další Bf-109. 21. května je pod ranami z kulometů jeho Fokkeru z oblohy smeten Ju-87 a Jos Lijbrandt dosáhl svého 10. vzdušného vítězství. 12. června sestřelil dalšího Hs-123. Pak následoval tragický 28.červen, kdy v těžkém boji byl těžce zraněn a s poškozeným letounem úmyslně narazil do He-111 a tak jej zničil.
Po jeho smrti se prokázala pravdivost jeho přezdívky. V průběhu několika měsíců se narodilo 7 dětí (3 chlapci a 4 děvčata), jejichž matky jako otce uvedly právě Jose Lijbrandta.

Zbarvení letounu
Všechny Fokkery D-XXI v čs. letectvu byly opatřeny standardní dvoubarevnou kamufláží tvořenou tmavou khaki a světle šedou. Žádný z letounů neměl pozdější čtyřbarevnou kamufláž – zničené a těžce poškozené letouny byly postupně nahrazovány našimi výkonnějšími Aviemi Bk-135. Všechny Fokkery měly na trupu 2 oranžové pruhy, které měly nahrazovat výsostné znaky (oranžové, černě lemované trojúhelníky) Nizozemska. Fokker Jose Lijbrandta měl navíc na krytu motoru rudé srdce s bílou číslicí 1 a před kabinou symboly sestřelů. Podle nepotvrzených zpráv po té, co pochopil význam své přezdívky mu byly mezi oranžové pruhy namalovány kančí hlavy (z každé strany trupu jedna). Neexistuje však žádný potvrzený snímek a neexistuje ani zmínka v některých z memoárů jeho spolubojovníků. Dovolím si touto cestou upozornit na nesrovnalost v obtiscích na model tohoto letounu, které letos vydala jedna známá renomovaná firma. Na letounu Jose Lijbrandta nebylo nikdy vyznačeno 12 sestřelů. Jak je vidno z jeho stručného životopisu, tak při zničení svého 12 letounu sám zahynul a tudíž 12. kříž na letoun nemohl být namalován.

Přílohy

[ujík]

Holandský kanec je super , ale určitě bych k nám netahal přeběhlíky z Luftwaffe

[PantherG]

to ujík: ono se o tom neví,ale koncem války pár pilotů LW,původem rakušanů dezertovalo a po válce byli v bojích využíváni především k pomocným úkolům...i když....

to KiR: PARÁÁÁDA

[KiR]

Vážení docenti, páni profesoři, diskutující,
dovolím si Vás seznámit z dalším z cizinců, kteří bojovali za naší svobodu. Byl původem Rumun a jmenoval se Cvitan Alexandrescu a v rumunském letectvu měl hodnost lleutenant a byl znám spíše pod přezdívkou „Drákula“. O jeho životě se toho moc neví. Narodil se buď 13. nebo 18.května 1911 v Tolitě ve východních Karpatech. Podle svého vyprávění patřili jeho předci k Rumunské šlechtě, ale jak svou lámanou česko-slovensko-rumunštinou vysvětloval, tak „všechen majetek prochlastali a proku…li“.
Když se jako dobrovolník přihlásil v květnu 1939 k našemu letectvu, byli všichni překvapeni, jak mohla rumunská armáda vyhodit ze svých řad letce s takovými zkušenostmi a tak velkým počtem nalétaných hodin na průzkumných a bombardovacích letadlech. Velice brzy to ale zjistili. Cvitan Alexandrescu, který u naší armády získal hodnost podporučík, byl snad největší ožrala, co kdy na světě pilotoval letadlo. Jeho denní spotřeba vína byla cca 5 litrů červeného, které prokládal borovičkou. Důvodem bylo, jak sám vysvětloval, že se střízlivý bojí výšek.
20.června byl převelen k 25. leteckému pluku (internacionálnímu) dislokovanému na jihu Slovenska, vyzbrojenému letouny Letov Š-328. Již po svém příchodu začal razit heslo, kterým se řídil celý život: „Víno, ženy, létání… a když k tomu bude nějaké cigáro, nic se nestane“. Již po prvních bojových letech získal uznání svých nadřízených. Jeho způsob bombardování z nízké výšky, kdy pro něj nebyl problém trefit se do zákopu maďarských či německých vojáků byl excelentní. Jeho prvním velkým úspěchem bylo, když sám rozbombardoval pozice 168. dělostřeleckého pluku maďarských horských myslivců. Uznání nadřízených se ale neodráželo u mechaniků, kteří museli pravidelně jeho letoun opravovat po zásazích, z nichž některé byly po střepinách z vlastních bomb a také uklízet nepořádek v kabině - Cvitan Alexandrescu si totiž bral pití s sebou i do letadla. Jeho styl boje nebyl po chuti ani jeho pozorovatelům-střelcům. Šest jich od něj doslova uprchlo a až desátník Dežo Molnár s nim vydržel létat až do konce. A to prý proto, že se naučil pít stejně jako Cvitan Alexandrescu. Je až s podivem, že se táto dvojice zasloužila o sestřel 3 letadel (2x Fiat CR-32 a 1x Fi-156).
Cvitan Alexandrescu byl znám také svojí nekázní. Krátce po svém převelení stačil propít většinu výstroje, kterou dostal a tak byl vídán oblečen do kožichu, který získal od některého bači. Velice brzy získal přezdívku „Drákula“. Zda to bylo podle země původu, odkud pocházel nebo podle jeho šlechtického původu či se pod to podepsala jeho vyhublá postava s mohutným knírem a od pití věčně rudých očích, to není možné zjistit.
Cvitan Alexandrescu nedostal nikdy příležitost velet jednotce, ale byl mezi piloty uznávanou autoritou a po jeho vzoru skoro všichni piloti nechali ze svých letounů demontovat kamery a místo nich byla v kabině střelce napnuta jakási síťovka, ve které byly pěchotní granáty. Prý proto, aby „střelci za letu také něco dělali“. V boji se řídili podle něho, protože Cvitan Alexandrescu měl jakýsi „čich“ na to, jak a kde nadělat nepříteli největší škody.
V podvečer 12. dubna 1940 zasáhlo jeho hrdinství i nejvyšší špičky německé Luftwaffe. Ten den byl říšský maršál Hermann Göring přítomen slavnostnímu přezbrojení jedné z maďarských jednotek z Fiatů CR-32 na letouny Bf-109. Na letišti bylo seřazeno 20 nových Bf-109, 4 Fiaty CR-32 a 3 Ju-52, kterými přiletěla delegace z Německa. Hrála vojenská hudma, Hermann Göring měl sáhodlouhý projev, po něm následoval přípitek, když se z mraků náhle vyřítila dvacítka Š-328, které hned začali bombardovat letiště. Následkem bombového útoku byly zničeny všechny 3 Ju-52, 18 Bf-109 a 2 CR-32. Po zásahu úkrytu, kde se maďarští piloti a mechanici ukryli zahynulo 75% této jednotky. Dále bylo zničeno jedno skladiště munice a zásobník s pohonnými látkami. Říšský maršál zůstal nezraněn, ale jedna ze střepin přerazila jeho maršálskou hůl. Zahynul ale jeho pobočník, který byl zasažen do hlavy prázdnou láhví od vína, kterou Cvitan Alexandrescu ze vzteku, že je prázdná vyhodil nazdařbůh z kabiny. Následky tohoto bombardování si Hermann Göring nesl po celý život. Teprve po víc než roce našel odvahu usednout do letadla a po zbytek života ho trápila hrůza ze zvuků leteckých motorů.
Cvitan Alexandrescu zahynul 6. března 1941 při útoku na kolonu německých vojsk, kdy byl jeho letoun sestřelen protiletadlovým dělostřelectvem. Krátce po jeho smrti byla jeho jednotka přezbrojena na letouny na letouny B-30 (licenčně vyráběné Il-2). Tyto letouny pak létaly v klasické čtyřbarevné kamufláži, ale na počest Cvitana Alexandrescu měl každý na přídi namalován tlamu s vyceněnými upířími špičáky.

Zbarvení letounu:
Cvitan Alexandrescu létal u čs. letectva jen na Letovech Š-328. Ty nesly standardní dvoubarevnou kamufláž (tmavá khaki + hliníkový bronz). Všechny nesly výrazné stopy po opravách. Poslední Š-328, na které létal, měl na trupu úzký žlutý pás. Před ním bylo bílé označení R8 a za ním stylizovaný obrázek čuněte, který na letoun namalovali mechanici po té, co se Cvitan Alexandrescu v kabině pozvracel a oni jí museli poklízet.

Přílohy

[Raptor]

KiRe, tleskám .Velmi povedené

Já si vás dovolím seznámit s jedním z našich domestikovaných zahraničních pilotů, který ač byl po většinu života nositelem československého občanství, měl velmi zajímavou minulost.




Janusz Kowalski se narodil 14.6.1931 v polském Toruńu v rodině lékaře.V roce 1936 odchází spolu s rodinou do francouzského Alžírska kde Henrik Kowalski, Janusův otec, působil jako lékař v nemocnici v Oranu.Zde žije až do roku 1947 kdy se celá rodina vrací zpět do Polska přičemž nový domov nachází v Krakově.V roce 1952 vstupuje do polské armády a prodělává stíhací výcvik načež nastupuje k 2.stíhací eskadře na letišti v Radomi kde létá na letounech MiG-15 a Lim-6bis.

Po vypuknutí polské občanské války v roce 1957 provádí převážně bitevní akce proti separatistickým jednotkám rozmístěným v prostoru samozvané PDR.Při návratu z akce proti nepřátelskému konvoji poblíž Olawy se 3.4.1957 nad Opole utkává s dvojicí separatistických F-86 řízených americkými dobrovolníky operujícími z Vratislavi.Jeden z letounů sestřeluje čímž dosahuje svůj druhý sestřel (první sestřel, separatistickou C-47 sestřelil 29.3.1957 nad Rawiczem) avšak vzápětí je sám napaden další dvojicí nepřátelských stíhaček, které jeho letoun střelbou zapalují a por.Kowalski se z hořícího stroje katapultuje nedaleko Kluczborku.Po přistání je zajat separatistickou pěchotou a dopraven do zajateckého tábora v Glogówu.Odtud se mu podaří 17.5.1957 uniknout přičemž po třech dnech putování se připojuje k sabotážní skupině československých výsadkářů, kteří jej dopravují na louku mezi rybníky u Milicze odkud je evakuován letounem K-60 na letiště v Hradci Králové.

Po výslechu a lékařského ošetření je rozhodnuto že zpět do PLR bude dopraven 22.5.1957 avšak transportní letoun Il-14 se krátce po startu z Hradce Králové pro poruchu a požár pravého motoru zřítí a por.Kowalski je opětovně hospitalizován, tentokrát s těžkými popáleninami.Ze svých zranění se zotavuje až v roce 1960 a ještě téhož roku se žení se zdravotní sestrou Jiřinou Valentovou s níž se seznámil během svého pobytu v nemocnici a která mu v roce 1962 porodila dvě dcery-dvojčata Henrietu a Marcelu.

Do Polska se již nevrací a po získání československého občanství se usazuje v Plzni a v prosinci 1957 je přijat do řad československého vojenského letectva.Po absolvování československého pilotního výcviku je zařazen k 9.slp v Bechyni kde létá na letounech MiG-19 a MiG-21F až do roku 1965 kdy je na vlastní žádost převelen k 5.slp v Plzni.Zde 17.8.1966 sestřeluje letoun F-100 USAFE poblíž Tachova.

Během vystěhovalecké války v létě roku 1975 sestřeluje 29.8.1975 na letounu MiG-21PFM dva letouny F-104G u Poběžovic a pravděpodobně sestřeluje F-4F u Postřekova avšak sestřel nebyl potvrzen protože se nepodařilo nalézt vrak letounu.4.9.1975 se v odpoledních hodinách během souboje s dvojicí letounů F-4F sráží s letounem hpt.N.Witze a hpt.A.Franka z JG-74 a je donucen k nouzovému přistání poblíž Meclova přičemž utrpí středně těžké popáleniny na rukou a obličeji.Svá zranění si léčí až do července 1976 přičemž následně je ze zdravotních důvodů přeřazen na neletovou funkci řídícího létání na letišti Plzeň-Líně.Slouží tak až do roku 1980 kdy odchází z armády a stává se učitelem autoškoly ovšem takto pracuje jen necelý měsíc protože i přes jeho nesporné pedagogické nadání se mu nepodařilo překonat odpor a strach lidí z jeho plameny znetvořené tváře.Stahuje se proto do ústraní a pracuje jako lesní dělník na Šumavě.

K letectvu se vrací v listopadu 1989 kdy se mu daří dosáhnout své reaktivace a jako posila je přidělen k 9.slp v jehož řadách sestřeluje na MiGu-21PFM dva letouny Panavia Tornado a jeden letoun F-15, který nad Plzní sestřeluje během velké letecké bitvy 22.11.1989.Ukončení bojů znamená i opětovný a tentokrát definitivní konec jeho vojenské letecké kariéry když je v únoru 1990 deaktivován v hodnosti plukovníka v záloze.

Touha létat jej však ani přes vysoký věk nadále neopouští a v roce 1992 se chápe šance když se po absolvování zdravotních testů a absolvování obnovovacího leteckého výcviku stává členem 2.lds na letišti Bechyně a působí zde od roku 1994 jako instruktor létání přičemž pro jeho velké letecké zkušenosti se účastní utajených konstrukčních prací na letounu MiG-21TMP, který byl u 4.lds v Pardubicích tajně připravován pro obnovené Závody o cenu prezidenta republiky.Létání a touha po něm se mu však stává osudným 28.1.1995 kdy naposledy hoří v letounu Aero L-105 poté co po poruše palivové soustavy došlo k požáru pravého motoru.Tentokrát se však z plamenů nevynoří a umírá pravděpodobně ještě před zřícením hořícího letounu u Vodňan…

Letouny plk.v.z.Janusze Kowalskiho nejsou příliš známé neboť na rozdíl od ostatních letců je ponechával v původních barvách u útvarů a to dokonce bez označení sestřelů. Jedinou známou výjimku tvoří MiG-21PFM 7325 s nímž létal během konfliktu v roce 1989.Tento letoun byl opatřen černozelenou taktickou kamufláží se svislou ocasní plochou přetřenou do podoby stylizované polské šachovnice se standardním československým znakem na obvyklém místě.Určitou zvláštností je fakt že zatímco spodní plochy letounu byly nastříkány stříbrně, trvale podvěšené kanonové pouzdro GP-9 pod trupem neslo shodnou kamufláž jako horní plochy letounu.

[PantherG]

"plagiátorská dílna" zapracovala

Přílohy

[KiR]

Vážení páni docenti,
vřele Vám oběma děkuji, že jste rozšířili mé vědomosti týkající se cizinců v našem letectvu. O Januszi Kowalsem jsem sice slyšel, leč jsem se domníval, že se jedná toliko o nepodloženou fámu. Dovolím si vyslovit ještě jedno přání. Nevíte, co je na tom pravdy, že po té, co se na našem území prováděl výcvik indonéských pilotů na stroje Il-28, zůstal jeden z těchto pilotů trvale v naší domovině a prý snad létal i naletadlech Su-7? Budu rád za každou informaci.

[KiR]

Vážení,
Před blížící se dovolenou jsem znásobil svojí iniciativu v oblasti vyhledávání informací o zahraničních dobrovolnících, kteří bojovali v našem letectvu a tady je další z nich.

Jeliman.
Gunter Vleugels se narodil v belgickém městě Verviers na Nový rok 1920 v učitelské rodině. Do naší republiky přicestoval někdy v polovině února 1939 s leteckým průkazem, na kterém ještě nestačil zaschnout inkoust a se zfalšovaným záznamem o počtu odlétaných hodin. Je až s podivem, že se naše odvodní komise nechala oklamat a odvelela ho spolu s jeho kolegy k 18. internacionálnímu leteckému pluku, který bránil naše nebe nad Plzeňskem. Gunter Vleugels byl přeškolen na naše Avie B-534 a obdržel hodnost četaře. Možná už v té době si někteří z jeho okolí všimli, že je v létání velice nezkušený a v bojové taktice víc než dost naivní. Na Avii B-534 vykonal tři bojové lety a je jen s podivem, že při nich nebyl sestřelen. V té době došlo k rozhodnutí, které zcela ovlivnilo jeho leteckou kariéru. Podle všech indicií byla právě nezkušenost a podle jednoho z dochovaných dokumentů i „nevhodnost pro kariéru denního stíhače“ tím důvodem, že byl převelen do Prostějova, kde prošel intenzivním výcvikem pro létání podle přístrojů. Na Letovu Š-328 nalétal víc jak 50 hodin podle přístrojů. Posléze (8.srpna 1939) byl přidělen 8.nočnímu stíhacímu pluku, který bránil noční nebe nad Prahou.
Po asi 30 bojových letech na Letovu Š-328, kdy prokazatelně poškodil 7 německých bombardérů byla jednotka přezbrojena na Avie Bk-135N. Vyšší rychlost, mohutnější výzbroj a ochranný příkrov tmy Gunteru Vleugelsovi vyhovovali. 16.září zaznamenal svůj první sestřel. Před nedávnem při započetí výstavby nového fotbalového Slávistického stadiónu v Edenu byly nalezeny při výkopech části torza tohoto Do-17. 1.října po salvě z jeho zbraní přímo ve vzduchu explodoval He-111. Na další sestřel si musel počkat víc jak měsíc – 25.listopadu sestřelil další He-111. 14 dní po té nad Prahu zavítali Italové se svými SM-79. Jednu Savoii Gunter Vleugels sestřeluje nad Vršovicemi. Druhá byla jeho palbou poškozena a jeden pilot zahynul a druhému, těžce raněnému se podařilo nouzově přistát na poli cca 35 km od Prahy – tento letoun je po rekonstrukci vystavován v leteckém muzeu v Praze Kbelích. Během prosince sestřeluje 3 další letouny – 2x He-111 a 1x Do-17. Rok 1940 začal pro již podporučíka Guntera Vleugelsise vítězstvím nad průzkumným Bf-110, který zcela rozstřílen dopadl kousek od letohrádku Hvězda. Do konce ledna pak sestřeluje po jednom He-111, Do-17 a Ju-88.
V únoru 1940 byla jednotka přezbrojena na letouny Praga E-151N. Dvoumotorový stroj vyzbrojený 4 kulomety ráže 7,62mm a jedním kanónem ráže 20mm zcela vyhovoval jeho stylu boje a navíc byl tento letoun vyzbrojen prvním leteckým radarem, který vyvinula Tesla Rožnov. S těmito letouny byla přesunuta k západním hranicím a hvězda Guntera Vleugelsise stoupala. Během března sestřelil 5 letounů – 3x He-111, 1x Do-17 a 1x zbloudilý Ju-52. V dubnu začalo německé letectvo používat k nočnímu bombardování i Ju-87. Na konto Guntera Vleugelsise jich v dubnu padlo 8 a k tomu i jeden He-111 a 1 Ju-88. Při jednom z bojových letů byl jeho letoun poškozen a Gunter Vleugels při přistání havaroval a spolu se svým operátorem četařem Janem Lopuchem byli těžce zraněni. Do bojů se oba vrátili až v červenci 1940 a po dvou He-111 sestřeluje Gunter Vleugels svůj první noční stíhací Bf-110. Při boji s touto stíhačkou byl opět raněn a na měsíc odchází do nemocnice.
V září se vrací k jednotce s novým operátorem četařem Jurákem Krivým a novým letounem Praga E-151N-2, který měl prodloužený dolet na 1800km a Gunter Vleugels stále častěji létá hluboko nad nepřátelské území a plně toho využívá. Do konce roku 1940 sestřeluje 16 letadel – 2x Ju-52, 1x Ju W-34, 1x FW-189, 1x FW-200, 5x Ju-87, 1x Fi-156, 3x He-111 a 2x Do-17.
Rok 1941 pro Guntera Vleugelse nezačíná právě nejlépe. Sice sestřeluje 15.ledna Ju-88, ale pak jej sklátí silný oboustranný zápal plic a k jednotce se vrací až v květnu 1941. Ještě ale měsíc musí čekat, než mu umožní první bojový let. V červenci pak sestřeluje svůj 45 letoun – Do-215 a je povýšen do hodnosti poručíka. Jelikož jeho zdravotní stav nebyl stále ideální, byl převelen do Prostějova, kde se stal na čtvrt roku instruktorem létání. V říjnu se po výrazném zlepšení zdravotního stavu vrací na vlastní žádost ke své bojové jednotce. Že je v kondici, to potvrdil tím, že do konce listopadu sestřeluje 8 nepřátelských letadel. Jenže si stále ještě nevybral veškerou smůlu – 16.listopadu je omylem sestřelen naším protiletadlovým dělostřelectvem. Operátor radaru desátník Janusz Pieczka zahynul a Gunter Vleugels přežil jen náhodou po té, co se jeho kabina ve vzduchu rozpadla a on přistál těžce zraněný na padáku.
Z nemocnice byl propuštěn až v květnu 1942, následuje ještě dvouměsíční rekonvalescence a pak až do dubna 1943 byl opět instruktorem létání v Prostějově. 1.května se hlásí opět u svého pluku – v hodnosti nadporučíka, s novým operátorem desátníkem Ludvíkem Lascinou a také s letounem svých snů – Pragou E-351N vyzbrojenou 2 kulomety 12,6 mm a 2 kanóny ráže 23 mm, doletem cca 2600 km a radarem, který mohl zachytit cíl na vzdálenost 25km. Do konce roku 1943 zaznamenal 18 sestřelů a po dosaženém 70 sestřelu byl povýšen do hodnosti kapitána.
Rok 1944 již vypadal pro Německo víc než špatně. Jak prohlásil jeden z německých pilotů, tak létat v noci, to je jen pro sebevrahy. Naše letadla ovládla noční nebe nad Německem a RAF mohla bombardovat cíle v Německu zcela beze strachu z německých nočních stíhačů. Za rok 1944 zaznamenal Gunter Vleugels „jen“ 8 sestřelů, z toho 25.června svůj první denní – vracel se po dlouhém letu a ještě nad Německem jej zastihlo svítání a s ním Bf-109G. Německý stíhač sice zasáhl letoun, zranil operátora, ale pak podcenil obratnost E-351 a byl zničen jedinou salvou.
Do konce války pak Gunter Vleugels dosáhl ještě 3 sestřelů, poslední byl v březnu 1945 a se skórem 82 potvrzených sestřelů se v hodnosti majora dočkal dne vítězství. Stal se nejúspěšnějším zahraničním nočním stíhacím pilotem u nás a třetím nejúspěšnějším nočním stíhačem v čs. letectvu ( po pplk. Jaromíru Slezinovi -102 sestřely a škpt. Ludvíku Ušatém – 88 sestřelů). V létech 1948 a 1949 se zúčastnil Gunter Vleugels bojů proti Sovětskému svazu, který chtěl získat celé Německo a i ČSR. Dosáhl 5 dalších sestřelů, ale to létal v RAF na letounech Mosquito.
Gunter Vleugels zemřel 16.listopadu 2001.

Zbarvení letounu:
Letoun Praga E-351, na kterém Gunter Vleugels létal od 1.května 1943 do konce války měl standardní kamufláž určenou MNO pro noční stíhací letouny od roku 1943. Spodní plochy byly natřeny barvou šedočernou, horní pak barvami šedomodrou, tmavou khaki a šedofialovou. Výsostné znaky byly v tmavších odstínech, přičemž bílá barva byla nahrazena šedou. Na trupech pak měl letoun žluté označení Q 121 a na přídi měl obraz „Krásky noci“. Je s podivem, že se na tomto letounu nenacházely žádné symboly sestřelů.

Přílohy

[KiR]

Vážení kolegové,
I během dovolené jsem měl možnost pátrat po některých z cizinců, kteří bojovali za naší vlast a tady je profil jednoho z nich. Nebyl největším esem, ale přece tu bylo něco, čím se od jiných lišil…

Smolař

Pavel Jurijevič Kononěnko se narodil 12.5. 1917 v Oděse v rodině ševce. Po absolvování základní školy vstoupil do vojenského učiliště a odtud se dostal až k letectvu SSSR. Byl jedním z více jak 400 sovětských pilotů, kteří pomáhali bránit naší vlast během 2.světové války.
Do ČSR přiletěl v hodnosti podporučíka RA jako dobrovolník 30.dubna 1939 na letounu I-16 – v době, kdy na našem nebi probíhaly krvavé boje. Všem letounům tohoto kontingentu byly na původní modro-zeleném zbarvení naneseny nepravidelné skvrny hnědé a okrové barvy a dostaly naše výsostné znaky. Již po týdnu byly nasazeny na obranu Břeclavska. Prvního sestřelu dosáhl Pavel Jurijevič Kononěnko až 8.září téhož roku – jednalo se o letoun Ju-87. 12.října poškodil He-111, ale sám byl sestřelen letounem Bf-109. Stačil se zachránit a jedinou vzpomínkou na tento let byl podvrtnutý kotník po té, co nešikovně přistál na padáku. Po třítýdenním léčení usedl do nového letounu I-16, na kterém dosáhl do konce roku dalšího sestřelu – byl to letoun Bf-109. Rok 1940 pro něj nezačal šťastně… již 12. ledna byl opět sestřelen. S těžce poškozeným letounem se mu podařilo přistát „na břicho“. Letoun byl zcela zničen následným požárem a Pavel Jurijevič Kononěnko to odnesl zlomenou levou rukou. V únoru je opět u svého útvaru a 25.března sestřeluje Bf-110. V květnu je jeho jednotka přezbrojena na letouny Jak-1. Dlouho si svého Jaka neužíval… 12.června mu při návratu z útoku na pozemní cíl došlo palivo. Pro přistání si vybral rovnou louku, vysunul klapky, podvozek a přistával. Ke své smůle se trefil podvozkem do odvodňovací strouhy a zdemoloval tak svůj letoun a sám to odnesl několika zlomenými žebry, zlomenou čelistí a několika vyraženými zuby. K jednotce se vrátil až v září téhož roku a na letounu Jak-1 pak 19.října sestřeluje Ju-87. 10.listopadu pak sestřeluje He-111 a zařadil se mezi esa. Po přistání mu však mechanici v letounu našli 48 průstřelů a je jen s podivem, že ani jedna kulka střelců bombardérů nezasáhla žádnou důležitou část letounu. Ještě tentýž měsíc je ale sestřelen protivzdušnou obranou nepřítele a zachraňuje se na padáku a opět končí v nemocnici. V lednu 1941 se vrací ke své jednotce a hned po prvním bojovém letu jej k zemi posílá nešťastný zásah vlastní protiletadlové obrany… Padák naštěstí fungoval a Pavel Jurijevič Kononěnko to odnesl jen několika odřeninami. Dočasně je převelen ke kurýrní letce, kde létal na letounu Po-2, ale i tam se mu smůla lepila na paty – byl sestřelen německým nočním stíhacím letounem. Letoun byl po havárii zcela zničen, ale Pavel Jurijevič Kononěnko to odnesl jen několika odřeninami a zlomenou nohou… Na podzim se vrací ke své jednotce, která byla přezbrojena na americké letouny Bell P-39. Ještě během výcviku mu u jeho „Kobry“ zhasl motor a po následném nouzovém přistání šel Pavel Jurijevič Kononěnko do nemocnice a letoun do šrotu. Do konce roku se ale vrací a na Štědrý den sestřeluje letoun Bf-109. Přišel rok 1942, který byl velmi podobný těm předcházejícím… Sestřelil sice 3 letouny (2x Bf-109 a 1x Ju-88) a vyznamenal se při útocích na pozemní cíle, ale sám byl 3x sestřelen a tak část roku strávil v nemocnici. Po jednotce koloval vtip, že se nechával sestřelovat právě kvůli jedné zdravotnici. V roce 1943 byl povýšen již do hodnosti nadporučíka, jeho hruď zdobilo několik nových řádů hlavně za jeho odvážné útoky na pozemní cíle a na jeho konto byly připočteny celkem 4 zničené letouny – 2 německé a také 2 jeho. V lednu 1944 se oženil – samozřejmě, že si vzal tu „svoji“ zdravotnici a jeho jednotka byla přezbrojena na letouny P-51D. Tento rok byl ale pro něj něčím mimořádný… ani jednou ho nesestřelil nepřítel. Povedlo se to ale při cvičném boji omylem jeho kolegovi, který mu vrtulí usekl směrovku i s výškovkou a také se to povedlo protivzdušné obraně, která jej sestřelila, když útočil na nepřátelské bombardéry. Na jeho kontě přibyli ale také 3 německé stroje – jednalo se o 2 Bf-109 a o 1 FW-190. V únoru 1945 byl opět sestřelen při útoku na nepřátelskou kolonu a trvalo mu 10 dní, než se proplížil nepřátelským územím zpět ke svým. Na apríla 1945 pak zaznamenává svůj poslední sestřel – jednalo se o FW-190 a za války zaznamenal 14 sestřelů… a také 15 zničených letounů. Jako velký smolař měl ale štěstí… přežil.
Po válce získal Pavel Jurijevič Kononěnko naše občanství a dostal práci na našem MNO, kde byl považován za experta pro sovětské letectvo. Krátce před nezdařeným pučem v roce 1948 ale zmizel neznámo kam… Po dvouleté válce se Sovětským svazem byla Rudá armáda zatlačena na území SSSR a sovětští hodnostáři byli donuceni propustit všechny své zajatce, které během těchto dvou let získali. Z tohoto důvodu objížděli i naši zpravodajští důstojníci sovětské gulagy a v jednom našli mimo jiné i zbědovaného Pavla Jurijeviče Kononěnka.
Po návratu do ČSR se už Pavel Jurijevič Kononěnko nikdy nevrátil k létání a nepracoval ani pro armádu. Aktivně se začal věnovat automobilovému sportu a i v něm dosáhl několika úspěchů, ale také zničil několi automobilů.
Pavel Jurijevič Kononěnko zemřel 17.dubna 1986.

Zbarvení letounu:

Je snad jen jediný letoun, o kterém se dá 100% říct, že na něm Pavel Jurijevič Kononěnko létal… Jednalo se o letoun I-16, se kterým přiletěl se Sovětského svazu… Na původní modro-zelenou kamufláž byly naneseny nepravidelné skvrny hnědé a okrové, kužel vrtule byl červený a na trupu byla bílá číslice 8.

Přílohy

[PantherG]

chudák Pavel Jurjevič

[Peter DeSnek]

chudák Pavel Jurjevič

No f realite CCCP by dostal kulku, jen co ho nasli ...
Rusove se se "zradci" nemazlili a Gulag by byl na jejich pomery hodne mirne reseni ... !!!

[KiR]

Vojenské letectvo, to nejsou jen piloti stíhacích či bombardovacích letadel. Jsou to také piloti dopravních či spojovacích letadel. O jednom se mi podařilo sehnat pár informací.

Lord

Sir Edward McBlewbery se narodil 25.května 1897 ve Skotsku. Jeho rodina dodnes patří k těm nejváženějším v Británii. Sir Edward McBlewbery šel ve šlépějích svých předků a proto nebylo divu, že studoval vojenskou akademii. Na té jej zastihla 1.světová válka a o to intenzivněji pokračoval ve studiu. Ke konci studia mu učarovala letadla a tak podstoupil letecký výcvik a stal se pilotem pozorovacích letadel… 1.světové války se ale nezúčastnil… válka skončila. Vojenství a letectvu se věnoval nadále a neunikl mu nástup fašismu v Německu. Jako vysoce inteligentní muž velice brzy poznal, že jednání Britské a Francouzské vlády s Německem nemůže přinést nic dobrého a veřejně odsoudil zradu, které se Francie a Británie dopustila vůči ČSR. Když zjistil, že ČSR neustoupí Mnichovskému diktátu a bude se bránit, využil svého vlivu, uspořádal ve Skotsku sbírku, za kterou zakoupil pro ČSR 3 letouny Westland Lysander, které předal ČSR a zároveň se přihlásil ve věku 42 let jako dobrovolník do armády naší země. Stal se pilotem jednoho z Lysanderů, posléze pilotoval i mnoho dalších letadel jako byl např. sovětský Po-2 či americký Norseman. Jeho hubená tvář s licousy a s dýmkou v ústech se stála brzy známou na všech bojištích. Mnoho vojáků nezapomene, jak poblíž bojiště přistával jeho letoun s kontejnerem s municí, náhradními díly, aby posléze odvážel raněné… Vždyť jen během bojů u Vídně startoval s letounem Po-2 i 15x denně, aby odvezl z fronty raněné… Jeho neúnavnost se stala legendární… Co jej ale proslavilo více, byl jeho smysl pro suchý humor.
Je možné, že ještě žijí pamětníci, kteří nezapomenou na květen 1941, kdy k 12.stíhacímu pluku přišla zahrát Věra Ferbasová. Sir Edward McBlewbery, jehož jednotka byla v té době na stejném letišti se stával pravidelným terčem vtípků… a dodnes nikdo neví, jak dokázal tento Skot přemluvit Věru Ferbasovou, aby i se svými kolegyněmi „omylem“ vstoupila do sprch v době, kdy se tam věnovala hygieně většina jednotky. Pohled na splašené letce, kteří zmateně běhali a hledali alespoň ručník byl jistě k nezapomenutí.
Na Vánoce téhož roku jistě nezapomenou pamětníci od 3.stíhacího pluku, kteří měli to štěstí, že tento čas strávili ve společnosti tohoto gentlemana. Sir Edward McBlewbery ctil vánoční zvyky a snažil se k těm svým přidat i něco z našich zvyků… Osobně se věnoval strojení vánočního stromku, ozdobil jej a mimo jiné přesvědčil kuchaře, aby napekl preclíky, které na stromek pověsil… Leč jednotka mu je svorně snědla. Nechal preclíky upéct podruhé, potřetí… počtvrté se nabídl s pomocí kuchařovi. Opět pověsil preclíky na stromek a navíc k němu přidal ceduli, kde bylo napsáno: „Kdo to sezere, ten se posere.“ Snad všem byl vzkaz napsaný lámanou češtinou k smíchu a tak nebylo divu, že preclíky ze stromku zmizely. Na tu noc nikdo nezapomněl… Většina jednotky jí trávila buď na záchodě, nebo (a to bylo častější) za nejbližším keřem… Nikdo si nevšiml, že v době přípravy poslední várky preclíků zmizel i jeden teploměr.
Na to, že se nedělá legrace z lorda jistě nezapomněl i kpt. Josef Šlechzinger, jedno z našich es… Bylo mu asi všelijak, když jej ráno probudil poplach a zjistil, že má sešité nohavice všech kalhot a tak odstartoval ve spodkách, dosáhl svého 50. sestřelu a když přistál, tak zjistil, že mu přišla k úspěchu pogratulovat generalita… i když, přebírat válečný kříž ve spodkách, to asi nemusí být také k zahození, že?
Vtípků obdobného ražení vymyslel Sir Edward McBlewbery během války mnohem víc. Po válce se vrátil na své panství, kde zemřel přesně v den svých narozenin 25. května 1963.

Zbarvení letadla:

Letoun Westland Lysander, na kterém létal Sir Edward McBlewbery měl spodní plochy natřené černou barvou, horní a boční pak tmavou khaki. Na trupu měl znak Skotska, na výškovce šedou číslici 13. Bílá barva na našich výsostných znacích byla nahrazena barvou šedou.

Přílohy

[novakow]

BOMBA!
hlavně ty vtípky který prováděl stojí za to!!!

[KiR]

Válka je věc ošemetná a tak se mnozí lidé dostanou do situace, ve které by reagovali v normálním životě zcela jinak, než během těchto hektických dní.

Páté přikázání

Jerzy Krawski se narodil 12.března 1918 v polské Varšavě. V přísně katolické rodině mu byla záhy určena jeho budoucnost. Jeho rodiče z něj chtěli mít kněze. Přání rodičů mu bylo svaté a tak vystudoval teologii. Jenže ho nečekala žádná „světlá“ budoucnost. Byl totiž „jiný“. Již během semináře se věnoval mnoha sportům a tak nebylo divu, že se ještě během studií věnovalo parašutismu a bezmotorovému létání. Jeho „odlišnost“ ho provázela i v životě. Měl rád děti a také během krátké chvíle dokázal získat jejich sympatie – pořádal pro ně sportovní klání, promítal jim grotesky a to se jejich rodičům nelíbilo… a tak Jerzy Krawski neustále měnil místa svého působení. V létě 1939 bylo přeložen na Jablunkovsko, kde jej také zastihl „Mnichov“. V té době již získal letecký průkaz na motorová letadla. Začala válka mezi Československem a Německem. Nesl to velmi těžce, ale o to intenzivněji se zapojoval do humanitární pomoci určené občanům, kde probíhaly největší boje. To nejhorší ho ale teprve čekalo.Polsko využilo příležitosti a vrhlo se na ČSR v touze získat Slezsko. Jerzy Krawski tento útok ve svém kázání tvrdě odsoudil a nakonec byl rád, že se mu podařilo ve zdraví utéct do vnitrozemí. Shodou okolností se dostal do Prostějova na tamější letecké učiliště, kde začal působit jako kaplan. Bylo jen otázkou času, kdy začaly být využívány jeho letecké zkušenosti… v prvopočátcích jen dopravil opravené letadlo na jiné letiště a náhle byl instruktorem létání. Po porážce Polska v září 1939 se mnoho polských letců dostalo na území ČSR, kde chtěli pokračovat v boji proti Německu. Náhle byly zapomenuty útoky vůči ČSR… a tak se mnozí polští letci dostali i do Prostějova. Jerzy Krawski se setkal se svými krajany ale také i s odporem některých z nich vůči jeho osobě. Některým vadilo, že se angažoval proti útoku Polska na ČSR, jiným vadilo to, že je létání učí kněz.
V únoru 1940 se Jerzy Krawski dozvěděl tu nejstrašnější zvěst… dozvěděl se, že jeho rodiče a dva jeho bratři byli popraveni. V té době došlo k jakémusi zlomu a Jerzy Krawski požádal o přijetí mezi stíhací piloty. Jeho letecké zkušenosti byly dosti velké a tak byl v dubnu 1940 přeložen k 23.stíhacímu pluku, který bránil Děčínsko. Jeho příchod vyvolal velké pozdvižení… přece jenom kolárek, který vyčnívá z letecké kombinézy není vidět každý den… Pluk byl vyzbrojen letouny Avie Bk-135 I.série. 16.dubna 1940 dosáhl Jerzy Krawski svého prvního sestřelu – Ju-87 a tento den se stal jedním z jeho nejtěžších…
nejtěžšíchprovinil se proti „desateru“ a bylo jen s podivem, že velení tolerovalo jeho stav, kdy strávil dva dny na motlitbách… a nebylo to poprvé. Ještě tentýž měsíc sestřeluje další Ju-87 a 3.dubna Hs-123. Skóre jeho sestřelů narůstalo – 16.dubna Bf-109, 30. dubna další Ju-87, 16. května He-111 a 1.června Bf-110. V noci z 24. na 25..června bylo letiště bombardováno a Jerzy Krawski byl zraněn. Mezi zničenými letouny byl i ten jeho. 5.srpna se ale hlásí opět do boje i s novou Avií Bk-135 II.série. Byl ze svého letounu nadšen, ale brzy narazil… narazil na vola z MNO se jménem kpt.Spytihněv Chlebíček mu zakázal létat. Důvodem bylo, že jeho letoun neodpovídá předpisům o čtyřbarevné kamufláži… měl jí totiž jen dvoubarevnou… Mechanici ale nelenili a sehnali další dvě barvy, které nastříkali na jeho letoun a byrokrat musel odejít s nepořízenou. Jerzy Krawski začal bít fašisty hlava nehlava. 13.srna sestřelil Bf-109, 1.září Do-17, 19.září 2x Ju-87, 6.října Bf-109, 30.října Ju-52, 6. a 22. listopadu Bf-110, 6.prosince He-111. Přišel rok 1941 a s ním zpráva, že jedna z jeho sester zahynula i s rodinou v koncentračním táboře… a také se u dostalo odsouzení ze strany Vatikánu. Dnes se již asi nikdo nedozví, kdo papeži donesl informaci o knězi, který je leteckým esem. Jerzy Krawski
ale nedbal na varování samotného papeže a rozhodl se mstít svojí rodinu. 2.února sestřelil Ju-87, 11. a 27.února pak Bf-109, 16.března Ju-88, 4.dubna 2x Ju-87 a 6.května Bf-110. Ještě v květnu byla jeho jednotka přezbrojena na Avie Bk-235 I.série a Jerzy Krawski plně využil potencionálu, co mu nabízel nový stroj. 30.května sestřeluje Do-17, 9.června Ju-87, 26. a 30.června Bf-109, 18.července Ju-88, 3.srpna Bf-109. 16.září 1941 odstartoval se svojí jednotkou proti bombardérům, které letěly z prostoru od Drážďan. Útočící vlnu tvořilo 40 He-111 s doprovodem snad stovky letounů Bf-109. Jerzy Krawski těžce zasáhl jeden z bombardérů, jehož kabina začala hořet… sledoval hořící letoun,jak klesá k zemi, viděl hořící postavu, která vyskočila z letounu, který chvíli na to vybuchl… když byla kabina jeho letounu zasažena. Jerzy Krawski, až raněn, se dokázal odpoutat z boje a po asi 10 minutách letu havaroval na pokraji obce Nejdek, kde jej vyprostili z z trosek letounu zdejší obyvatelé. Dovedete si jistě představit jejich úžas ve tvářích, když rozepnuli límec kombinézy a uviděli kolárek, ale jejich následná snaha byla marná… cca 3 hodiny po té Jerzy Krawski umírá na následky zranění.
Jerzy Krawski byl pohřben u zdejšího kostela.


Zbarvení letounu:

Avie Bk-135 II.série byl opatřen nestandardní kamufláží, kterou tvořila světle šedá na spodních plochách a khaki na bočních a horních plochách. Na popud kpt.Spytihněva Chlebíčka byl tento letoun opatřen nepravidelnými skvrnami tmavé khaki a zemitě hnědé. Posléze mechanici natřeli vrtulový kužel bílo-červeným nátěrem a stejnými barvami byl proveden i tenký pás kolem trupu. Na bocích pak bylo bílé označení Q 05 a před kabinou bylo zaznamenáno 22 sestřelů.

Přílohy

[PantherG]

jen bych měl malou prosbičku....k tomu schémátku....zkus používat poněkud kontrastnější barvy a k nim případně vysvětlivky....takhle to nějak nejde poznat....