Lietadla Adolfa Gallanda - JV44

[Jozeff66]

+

Přílohy

[Karel Pilát]

Kopíruji sem jeden starší příspěvek od Archiváře a fotky zmíněné "Weisse 3":

Přílohy

[Archivář]

Pokusím se o rozbor všech poznatků, co jsou známé ohledně Gallandových letounů Me 262. Předesílám, že je to rozbor faktů a věcí co znám, které se mi podařili nashromáždit z mnoha zdrojů. V podstatě je to ale skládání střípků.

Adolf Galland vykonal svůj první let na stroji typu Me 262, W.Nr. 262 000 0004, s trupovým označením PC+DU. Jednalo se o čtvrtý prototyp (V4), na kterém letěl dne 22.5. 1943 na letišti Lechfeld. Tento letoun neměl ještě příďový podvozek. V ten den byli na letišti Lechfeld přistaveny (speciálně pro účel prezentace nového stroje Me 262 pro generála stíhačů A.G.) celkem dva prototypy (který byl ten druhý nevím (musel to být buď druhý nebo třetí prototyp). Galland se do tohoto druhého (neurčeného) letounu nejdříve posadil, ale při pokusu o start mu vzplála jedna turbína, takže nakonec vykonal svůj první let na zmíněném druhém stroji (PC+UD).

A.G. nikde nepíše, jak se na tento svůj první let vlastně připravoval, zde ho nejdříve zalétávač prvních Me 262 Fritz Wendel vyškolil v ovládání Me 262, atd. Ovšem představa, že by se „rovnou posadil do kabiny Me 262“ a vystartoval, mi připadá značně přitažená za vlasy.

Po tomto prvním letu na Me 262 nenajdete nikde žádnou zmínku, kdy vlastně A.G. opět usedl v kabině Me 262. Takže předpokládám, že to byla až u JV 44 (Jagdverband 44) . Velitelem JV 44 byl A.G. oficiálně jmenován 1.2. 1945.

Jagdverband 44 začal být budován v prvních únorových dnech roku 1945 na letišti Brandenbugr-Briest nedaleko Berlína. Zároveň zde probíhala výstavba III./JG 7 (rovněž vyzbrojované Me-262), pod vedením majora Theo Weissenbergera, který vydal svým podřízeným zákaz jakkoliv JV 44 pomáhat. Na tomto letišti byly zároveň dílenské haly, ve kterých se montovaly Me-262 z jednotlivých částí, dovážených ze všech koutů stále se zmenšující se Třetí říše. Odtud převzal JV 44 své první stroje. Jednalo se o 12 ks Me 262 (viz dále). I když oficiální rozkaz o ustanovení Jagdverbandu 44 byl vydán až 24. 2. 1945, přebíral Obst. Steinhoff prvé letouny pro JV 44 již 10. 2. 1945. V těchto dnech dorazili k jednotce první piloti. I když původní Gallandův záměr byl, aby v JV 44 létala pouze špičková stíhací esa, musel na začátku budování své skupiny přijmout to, co mu personální oddělení Luftwaffe přidělilo - několik nezkušených nováčků, kteří právě dokončili výcvik u III./EJG 2 a byli pro jeho záměry s JV 44 absolutně nepostačující. Z tohoto důvodu pověřil Steinhoffa, aby s nováčky prováděl intenzivní výcvik v ovládání Me-262 a sám začal podnikat takové kroky, aby k JV 44 dostal zkušené piloty. Osobně navštěvoval nemocnice a Domovy stíhačů, mluvil s letci, které většinou osobně znal, dávaje jim ještě jednou možnost postavit se nepříteli s tím nejlepším, co mohla Luftwaffe nabídnout - s reaktivní stíhačkou Me-262.

24. 2. 1945 byl vydán oficiální příkaz k ustanovení JV 44:

"JV 44 v Brandenburg-Briestu převezme personál 16./JG 54, personál Industrieselbstschuztschwarmů 1 + 2 a personál III./EJG 2. Velitel této jednotky dostává disciplinární oprávnění velitele Divize podle služebního nařízení Luftwaffe 3/9, § 17, je v každém směru podřízen Luftfflote Reich a patří k Luftgaukommando III (Berlín). "Einsatzverband Galland Gen.Ltn." prozatím zahrnuje 16 letadel Me-262 a 15 pilotů (podepsán Gen.Ltn. Kollervedoucí generálního štábu Luftwaffe“)

Gallandovi a Steinhoffovi bylo jasné, že jak s nováčky, tak s příchozími starými piloty, se nemohou pustit do boje s mnohem silnějším protivníkem, dokud si plně neosvojí základy létání na Me-262. Z tohoto důvodu prováděl Steinhoff od konce února intenzivní výcvik, létal s piloty JV 44 k nedaleké Odře a snažil se, aby si osvojili návyky k ovládání nového stroje. Při jednom z těchto letů docílil svého prvého sestřelu na Me-262 a zároveň prvního vítězství JV 44. O to, že by byl A.G. již v únoru 1945 v Brandenbugr-Briest jsem nikde žádný záznam nenašel, pravděpodobně tam dorazil osobně až v březnu a také on musel na Me 262 určitě prodělat několik zaškolovacích letů. Jejich počet bych odhadl na deset.

Po celý únor a březen 1945 probíhala výstavba Gallandovi jednotky. Začátky byly velmi těžké, nebylo téměř nic, vždyť se psal rok 1945. Ale Adolf Galland měl ještě dost vlivných styků, a tak v průběhu března obdržel Jagdverband 44 všechen potřebný materiál. Pokud to počasí, množství paliva a nepřátelští stíhači umožňovali, probíhal stále výcvik pilotů. A právě při jednom z dalších cvičných letů si JV 44 připsala na své konto další dva sestřely.

Na konci března 1945 byla výstavba JV 44 dokončena. Galland se rozhodl, že využije všech svých styků, aby jeho jednotka byla přeložena do jižního Německa. Oficiálně to zdůvodňoval k "ochraně zbývajícího německého průmyslu", ovšem ve skutečnosti nechtěl své piloty ponechat v blízkosti Berlína, kam, jak správně předpokládal, bude směřovat hlavní útok Rudé armády, a tím je vystavit nebezpečí sovětského zajetí. Galland skutečně tento převelovací rozkaz obdržel 31. 3. 1945, ale přípravy k přesunu na nové působiště - letiště Mnichov-Riem, začaly již o několik dní dříve. Jako první opustil Brandenburg-Briest 29. 3. 1945 nákladní vlak, který vezl veškeré vybavení JV 44 - technické zařízení, zbraně, tahače, vozidla, kuchyň a náhradní díly k Me-262. Vše potřebné, co se podařilo shromáždit ze skladů. Kvůli špatnému počasí byl přesun letounů zahájen teprve 3. 4. 1945 a probíhal až do 5. 4. 1945. Letouny přelétly po trase Erlangen - - Norimberg - Inglostadt - Mnichov, přičemž z celkového počtu dvanácti byly ztraceny dva. Jedním z nich byl patrně stroj Ofw. Eduarda Schallmosera "bílá 5" (W.Nr. 111 745), který se 3. 4. 1945 nad Mnichovem-Riemem srazil při souboji s P-38 Lightningem. Německý pilot přečkal tuto srážku nezraněn. V Mnichově byly pro letouny vybudovány kryty co nejdále od letištní plochy, protože toto letiště bylo oblíbeným cílem útoků amerických letadel. Zároveň probíhala údržba všech Me-262 a jejich vyzbrojování raketami R4M, od kterých si Galland i Steinhoff mnohé slibovali. Všechny letouny obdržely pod každé křídlo rošt, na který bylo možno podvěsit 12 raket. Z jednoho stroje bylo tedy možné naráz odpálit 24 neřízených raket, každou s půl kilogramem výbušniny v hlavici. Některé Me-262 dostaly sice rošty již v Brandenburg-Briestu, ovšemtam k vyzkoušení této zbraně nedošlo.

Pokud se budeme držet chronologie událostí, tak A.G. byl odvolán z funkce velitele stíhačů a od 1.2. 1945 – se Steinhoffem – vytváří v Brandenbugr-Briest jednotku JV 44. V té době dostávají prvních 12 letounů, které jsou označeny bílými trupovými čísly 1 až 11 a dvanáctý letoun má velitelské označení bílá <<. Takže logickou úvahou Galland asi někdy v průběhu března 1945 dorazí do Brandenbugr-Briest a pomáhá Steihoffovi se sestavování JV 44 a zároveň asi i on osobně cvičí pilotáž na Me 262. To je moje úvaha.

V Mnichov Riemu získá JV 44 další stroje Me 262,které postupně označuje čísly bílými trupovými 12 až 23. Postupem doby ale od tohoto ustupuje, takže ve svém posledním období JV 44 používá mix strojů, kterou jsou buď takto označené, nebo nechává strojům označením původních majitelů, z niž je jednotka získala (např. stroje z III./EJG 2, různé prototypy, letounyz KG 51).

Ale na jaké konkrétně Me 262 létal A.G. z letiště Mnichov Riem? Něco víme, ale zase tolik toho není:

Předně – my nemáme k dispozici letové deníky Gallanda (a ani Güntera Lützowa, Steinhoffa a Barkhorna). To znamená, že vůbec (skoro) nevíme, jaké konkrétní Me 262 na konci války tito piloti u JV 44 létali.

Cca až do konce osmdesátých let se v literatuře sporadicky objevovali Me 262 od JV 44 - malované Me 262 s trupovým bílá << a jeho klasickým myšákem na trupu. Co umělec, to jiná představa o tomto letounu. Musím říci, že jsem osobně tyto malůvky zavrhoval, jelikož nebyli ničím podložené.

První reálná stopa ke Gallandově Me 262 u JV 44 byl stroj s trupovým číslem „bílá 3“
Původním zdrojem k tomu byla kniha Werner Helda „Obrana říše 1943 – 1945“ , vydaná koncem 80. let. V ní je sekce několika fotografiemi z JV 44, na jedné je zachycena Me 262 s trupovým označením „bílá 3“ a označená jako letoun Adolfa Gallanda. Zajímavé je, že tento snímek vypadá jako foto z filmového pásu.
Další informace k tomuto letounu jsou vyprávění Franze Stiglera, příslušníka JV 44. Ten tvrdí, že si tento letoun osobně převzal z továrny v Regensbergu, pak s ním odletěl zpátky do Brandenbugr-Briest , kde byl později nastříkán trupovým označením „bílá 3“. A dodává, že si Galland právě tento stroj bral na akce jako svůj osobní letoun.
I další bývalí piloti JV 44 potvrzují, existenci letadla kódovaného „3“ (které muselo být namalován v bílé barvě). Záznamy v letových denících Heinze Bära a Ofw. Rudolf Nielinger oba potvrzují lety se strojem kodovaným „ 3“ v Brandenbugr Briestu. Co se týká Mnichova-Riemu, tak další tři bývali letci z JV 44 potvrdili, že jednotka měla stroj „bílá 3“.
Historik David Brown, kapacita na dějiny Me 262, určil, že jeho Werknummer může být 111 746.

Nicméně Franz Stigler dále vypověděl, že právě „bílá 3“ byl onen letoun, se kterým 26.4. podnikl Galland svůj poslední bojový let a ve kterém se zraněn vrátil na letiště. Stroj měl nefunkční jednu turbínu a rozstřílený přístrojový panel. Letadlo bylo prý rychle opraveno, ale druhý den (27. dubna) mladý poručík jménem Petersen nebo Pirchan (Stigler si nemohl vzpomínat na jeho jméno) s ním vzlétl, ale brzy ale po vzletu letadlo v Oberweissenfeldu havarovalo, jen pár kilometrů severozápadně od letiště Riem. Jako technický důstojník JV 44 Franz dojel na místo havárie a našel zmíněného poručíka s těžkými zraněními hlavy a rychle ho odvezl do nedalekého kláštera, kde zemřel. Následný den byl Mnichov Riem evakuován a na celou událost se zapomnělo.

Toliko Stigler – zda je pravdivé jeho vyprávění či nikoliv neumím posoudit – já osobně jsem k jeho vzpomínkách celkem kritický – např. Stiglerovo další tvrzení v jeho pamětech, že mu Galland sdělil něco ve smyslu "Sežen si letadlo a pak tě vezme do JV 44 !" berou s velkou, ale s hodně velkou rezervou. Stigler byl u JV 44 od téměř začátku, takže jeho letoun mohl mít skutečně označení "bílá 3" a je patrně zachycena na fotce vedle Steinhoffové "bílé 6" (W.Nr. 111 740) – viz foto nahoře. Že byl přelétnut odjinud (a ne sestaven v Brandenbugr Briestu) by možná podporovalo to, že letoun má trochu jinou kamufláž, než stroje W.Nr. 111 746, W.Nr. 111 744 a W.Nr. 111 740 – viz jeho „flekaté boky“ – musím říci, že mě tento rozdíl mate, pokud se skutečně jedná o „sesterskou mašinu“ těchto tří strojů.

Ve smyslu současných znalostí ono vyprávění, že pilot přišel do montážního místa letounů, řekl si vedoucímu montáže o Me 262 a ten mu ho dal "jako kus chleba" je skutečně někde v úrovni "povídek starých zbrojnošů". K tomu doporučuji si přečíst publikace od Japo, kteří naprosto přesně popisují, jak z nejvyšších míst byla výroba strategicky důležitých Me 262 pečlivě sledována a jak se třeba velmi těžce se z ní vyčleňovali letouny na (např.) dvojmístné či průzkumné provedení. Z výroby by vám letoun nikdo prostě nedal. Totéž platilo i míst kam se přelétávali hotová letadla. Jediná možnost je, že Stigler svůj Me 262 obdržel k přeletu do Mnichova ve smyslu, že se jednalo o letoun, který tam byl poslán z nějakého důvodu - třeba do dílen RLM co byly na mnichovském letišti, resp. o stoj oficiálně přidělený k JV 44.

Stigler byl do JV 44 oficiálně přidělen jako příslušník Erg.JG 1 (nepřišel tam sám z vlastního popodu), organizačně tato jednotka souvisela s Industrieselbstschuztschwarmů 1 + 2. Stigler nebyl žádné velké stíhací eso (měl "škraloub" z Afriky, kvůli kterému pravděpodobně nedostal RK, hlásil totiž neexistující sestřely), Me 262 moc neovládal (není záznam o jeho školení u III./EJG 2, tak výcvik na Me 262 prodělal jako mnozí jiní příjetí u JV 44) a snad proto dostal u JV 44 funkci "jen" Techn.Offz., což není nic jiného než kontrola technického zabezpečení. Ostatně jeho počet letů na Me 262 byl velmi malý.

Nicméně – letoun „bílá 3“ u JV 44 byl, měl pravděpodobně W.Nr. 111 746 a Galland s ním létal.

Stojí ovšem za zmínku, že několik pilotních pilotů JV 44 uvedlo, že si mysleli, že Galland létal se strojem „bílá 7“. Tento stroj u JV 44 existoval, zůstal v Mnichově jako poškozený a má W.Nr. 111 744.

Pozorný čtenář, co to vydržel až sem, určitě zaznamenal v textu čtyři letouny:
W.Nr. 111 740 - bílá 6
W.Nr. 111 744 – bílá 7
W.Nr. 111 745 – bílá 5
W.Nr. 111 746 – bílá 3
Z nich je vidno, že JV 44 na začátku obdržela letouny okolo výrobního bloku W.Nr.. 111 7…

Takže bych se vsadil, že i Gallandův velitelský Me 262 s označením bílá << osciluje v tomto bloku W.Nr.

A jaký byl osud tohoto stroje? Ernst Haase ho 29.4. přelétl z Mnichova do Insbruku (viz výpis z jeho letového deníku). Jeho další osud nejsen schopen doložit, jelikož na žádné z poválečných fotek nebyl zachycen

Takže sumarizace:
U JV 44 měl Galland svůj velitelský letoun s označením bílá <<, s W.Nr. 111 7..
Dále u JV 44 létal s letounem „bílá 3“ (W.Nr. 111 746 – pravděpodobně zničen 27.4. 1945) a možná i s „bílá 7“ (W.Nr. 111 744 – zůstal v neletuschopném stavu v Mnichově Riemu). To je vše, co víme.

A při té příležitosti tohoto rozboru jsem položil otázku, kolik A.G. měl na Me 262 asi bojových letů. Můj odhad, že jich reálně nemohlo být 20 – max. 25. Vychází to z jednoduché úvahy, že u JV 44 bojoval vlastně jen od 3.4. až 26.4. 1945 Víc jich určitě nebylo. Odpovídá tomu i počet dosažených sestřelů na Me 262 – sedm. Plus zmíněných cca 10 letů cvičných.

Byl bych moc rád, kdyby někdo vše, co jsem tu napsal dokázal upřesnit či doplnit. Obávám se ovšem, že bez znalosti leteckého deníku A.G. to dost dobře možné nebude.

Přílohy

Naposledy upravil Archivář dne 08 črc 2023, 09:28, celkově upraveno 2

[Karel Pilát]

Pozorný čtenář, co příspěvek přečetl celý, děkuje za podrobné informace.
Jen drobnost, aby to někoho nezmátlo, bylo by dobré opravit tohle (i když smysl je jasný):

Adolf Galland vykonal svůj první let na stroji typu Me 262, W.Nr. 262 000 0004, s trupovým označením PC+DU. Jednalo se o čtvrtý prototyp (V4), na kterém letěl dne 22.5. 1943 na letišti Lechfeld. Tento letoun měl neměl ještě příďový podvozek.

[Archivář]

Opraveno - děkuji Ti Karle Je vidět, že jsi ten můj elaborát skutečně pečlivě přečetl.
Mimochodem, nemá někdo foto toho čtvrtého prototypu PC+DU ? Já jsem ho nenašel ...

[Karel Pilát]

Myslel jsem, že něco bude v knize Me262 vol.1 od Classic Publ., bohužel všechna fota jsou na V1 (PC+UA) až V5 (PC+UE),
na V4 (PC+UD) pouze tohle. Snad mne nikdo nebude popotahovat za porušení autorských práv.

Přílohy

[Spektor]

Drobnosť: StKz je PC+UD nie +DU.