Jen jsem si přečetl Zdeňkovo jméno polila mě zimnice. Nikdy předtím se mi to při přečtení takové z právy nestalo. Zdeňka jsem poznal někdy kolem roku 2003 v Brně. Scházeli jsme se skoro každý týden, vrátil se po letech zase k modelařině a já se stal jeho rádcem a poskytovatelem podkladů na letadla. Postupem času jsme se začali navštěvovat i doma, když jel na soutěž do Prahy či Plzně přespával u mě, seznámily se spolu i naše manželky.
Tato zpráva pro mě osobně není smutná, je strašná. Vztaženo sám k sobě, byl to ještě mladý kluk...
Mohl bych zde rozvést mé pocity z přetrvávající pandemické situace, ale byly by umocněné přístupem některých spoluobčanů, se kterým absolutně nesouhlasím, a osobními zkušenostmi dcery, která se včera vrátila po 13 měsících z Nového Zélandu, ale neudělám to. Nehodilo by se to sem, musel bych být vulgární.
Zdeňku, je mi to moc líto, odpočívej v pokoji...
Libor