Začal jsem tedy zjišťovat všechny dostupné informace o ostrově Kolgujev, na kterém JG 9 sváděla své heroické boje s norskými zabijáckými tučňáky. Mé další kroky tedy zákonitě vedly do petrohradské Kunstkamery, ve které se nachází největší ruské muzeum antropologie a etnografie. Zjistil jsem, že ostrov byl sice objeven již v roce 1553 anglickým mořeplavcem Sirem Hughem Willoughbym, ale první obyvatelé přišli na ostrov až koncem 18. století. Bylo to několik něneckých rodin, které se které se zabývaly rybolovem a chovem sobů. Podrobnější kartografický průzkum ostrova byl započat teprve v roce 1941 – byl však přerušen vypuknutím Velké vlastenecké války. Bohužel, o následujícím období až do konce 50. let žádné zmínky. Už se zdálo, že další pátrání bude bezvýsledné, když v ten moment zasáhla osudová náhoda. Jedna z kurátorek, kterým jsem vyprávěl příběh JG 9, prohodila „A co se takhle zeptat Zaji Eduardovny? Už je sice na penzi, ale na Kolgujevu se narodila – někdy po válce!“. Zvedla telefon, a po půlhodinovém ženském rozhovoru mi radostně oznámila, že Zaja Eduardovna souhlasí s návštěvou a je ochotná mi povyprávět o všem, co mě zajímá…
Následujícího dne jsem zazvonil na dveře malého bytu na Vasiljevském ostrově. Otevřela mi drobná, ale vitální stařenka. Na první pohled mě zaujaly její ostře řezané rysy, velké ušní boltce a výrazný předkus. Po přivítání jsem jí přednesl, co mě přivádí. Mé vyprávění o Bobkově článku a historii JG 9 poslouchala se vzrůstajícím zaujetím a skoro se mi zdálo, že i s nervozitou. Když jsem s vyprávěním skončil, zhluboka mi pohlédla do očí a pevným hlasem pronesla: „Jmenuji se Zaja Eduardovna Kaninchina – a jsem dcerou Eduarda Kleinkönniga!“ Údivem mi z rukou vypadla sklenice vynikajícího mrkvového džusu, kterou mě pohostila. „Jste překvapen, mladý muži? Povím vám, jak to tehdy bylo…“, usmála se stařenka a začala vyprávět…
„Letouny JG 9 přistály na ostrově Kolgujev v létě 1944. Jejich polní letiště se nacházelo na severovýchodě ostrova – tam, co je dnes základna naftařů. Otec byl od přírody zvídavý, a proto se ve chvílích volna často vydával na výlety do okolí základny. Při jednom z těchto výletů byl napaden dvojicí zabijáckých tučňáků a před jistou smrtí jej zachránil domorodý lovec Paniko – můj dědeček. Tento zážitek oba muže spojil nerozborným přátelstvím. Paniko seznamoval Eduarda s krásami severské přírody, a učil jej taktice boje se zabijáckými tučňáky. Velitel JG 9 Hptm. von Schlauer-Fuchs neměl pro bratříčkování svého podřízeného s domorodci pochopení. Kleinkönnigův argument „Něnci nebo Němci, jaký je v tom rozdíl! Všichni jsme lidé…“ jej nepřesvědčil. Jeho škoda – kdyby naslouchal radám mého dědečka, nemusel skončit tak potupně. Po velitelově tragické smrti již nic dalším kontaktům obou přátel nebránilo. Eduard s Panikem uzavřeli pokrevní bratrství jako Vinnetou a Old Shatterhand.
Při návštěvách rodinného čumu poznal Eduard i Panikovu dceru, krásnou Mustafju. Mezi oběma mladými lidmi brzy přeskočil plamínek lásky… Paniko si však byl vědom kulturních a jiných rozdílů mezi Eduardem a Mustafjou, a jejich lásce nepřál. Mladí milenci museli svoji lásku skrývat a scházet se tajně. A právě při jedné z těchto tajných schůzek došlo k tragédii. Paniko načapal mladou dvojici při milostných hrátkách za skladem munice a vzteky mu z rukou vypadla louč, kterou si svítil na cestu…“
„Takže příčinou ztráty veškeré munice JG 9 nebyla závada na elektroinstalaci, jak píše kolega Bobek“, poznamenal jsem. „Díky lásce dvou mladých lidí zůstala jednotka před zabijáckými tučňáky úplně bezbranná!“
„O munici sice přišli“, šibalsky se usmála Zaja Eduardovna, „ale bezbranní určitě nezůstali. Měli přece „jolki-palki“!“
„Eduard vymyslel primitivní, leč účinný způsob leteckého boje s tučňáky – pod křídla svého messerschmittu podvěsil dřevěné palice, které pak ve střemhlavém letu svrhával na hejna tučňáků. První výsledky sice nebyly příliš oslnivé (mějme na paměti, JG 9 byl jednotkou průzkumnou a stíhací, a její piloti neměli výcvik ve střemhlavém bombardování), ale postupným tréninkem se letcům dařilo při jednom náletu zasáhnout 6 – 8 tučňáků! Pozitivním vedlejším efektem pak bylo, že se tučňáci přestali shlukovat do houfů a když uslyšeli zvuk leteckého motoru, rozprchli se na všechny strany. Dalším Eduardovým vynálezem byla úprava přídavných nádrží messerschmittu na jednoduché plamenomety. Ohnivé kolo, vzniklé kroužením v malé výšce, spolehlivě udrželo tučňáky v uctivé vzdálenosti.
Po skončení války se Kleinkönigova jednotka nevzdala Sovětům ne proto, že by se Eduard se svými muži bál skončit na Sibiři, ale z daleko prozaičtějšího důvodu – ono totiž nebylo komu se vzdát! Jak ostatně píše i pan Bobek, první výprava průzkumníků a mrožích kolchozníků dorazila na ostrov až v dubnu 1946. Ostatní příslušníci JG 9 byli repatriováni do Německa, ale Eduard se rozhodl zůstat se svou milovanou Mustafjou. Poruštil si příjmení na Kaninchin a stal se předsedou mrožího kolchozu „Kolgujevskij“. Dědeček Paniko se nakonec se vztahem své dcery a svého pokrevního bratra smířil, a v létě 1947 se Eduardovi a Mustafji narodila dcera – a tou jsem já…“
„Působivá historie,“ hlesl jsem, „Ale jak se z předsedy mrožího kolchozu může stát stíhací eso v Africe?“
“To víte,“ hořce se pousmála Zoja Eduardovna, „Kdo je zrozen létat, plazit se nemůže…“
„Otce to stále táhlo do vzduchu… Jeho žádosti o návrat k aktivnímu létání však byly vytrvale odmítány. Navíc výroba mroží zmrzliny trhala všechny rekordy, kolchoz prosperoval a za skvělé výsledky dokonce obdržel v roce 1949 titul Brigáda socialistické práce! Teprve toto vyznamenání přesvědčilo sovětské orgány o otcově loajalitě k sovětské moci. Na podzim 1950 byl reaktivován do služby ve VVS v hodnosti kapitána a prošel výcvikem na stíhacích MiG-15. Pro nás doma to bohužel znamenalo, že jsme jej vídávali stále méně. V květnu 1951 dokonce zmizel na celý rok! Nikdy nám, s odkazem na vojenské tajemství, neřekl, kde tehdy byl – vždycky jen utrousil, že byl dobrovolníkem, a převedl hovor na jiné téma. Občas ho přepadla tklivá nálada, a to si pak pobrukoval stále jednu a tutéž melodii. Teprve po dlouhých letech tu melodii poznala v televizi – byla to anglická píseň „Suicide is painless“.
V roce 1957 otce silně zasáhla zpráva, že o letu prvního živého tvora, psa Lajky, do vesmíru. „Zaječko, uvidíš, že jednou se do vesmíru dostanou i králíci a lidé!“, řekl mi tehdy… Od jara 1960 otec prakticky přestal dojíždět domů na Kolgujev. V dopisech mamince psal, že byl zařazen do supertajného projektu, o kterém nesmí ani sebeméně naznačit – ale že na něj určitě budeme hrdí! Poslední dopis od něj přišel 8. března 1960. Přál v něm své milované Mustafji všechno nejlepší k Mezinárodnímu dni žen, a prosil ji, ať zítra sleduje noční oblohu. A vícekrát jsme už o něm nikdy neslyšely… Jenom za pár týdnů přišel strohý telegram z Ministerstva obrany, že major Eduard Kaninchin zmizel beze stopy při plnění služebních povinností. Všechna naše pátrání po jeho dalším osudu byla bezvýsledná.“, povzdechla si Zoja Eduardovna a utřela si slzy, které jí vhrkly do očí…
Byl jsem rozrušen. Vyprávění Zoji Eduardovny vneslo mnoho nového do mozaiky pestrých osudů pplk.v.v. Eduarda Kleinkönniga. Ale hlavou se mi honily další, nové otázky. Roční Kleinkönnigovo odmlčení se kryje s působením 196. IAP v Korejské válce – znamená to snad, že se zúčastnil bojů v Koreji? To by vysvětlovalo jeho mistrovské ovládání MiGu-15, které prokázal v roce 1977 v Africe… A 9. Března 1961 byl vypušten Sputnik-9, což byla první verze budoucí kosmické lodě Vostok. Seděl snad v kabině kosmické lodě místo figuríny „Ivana Ivanoviče“ sám Eduard Kleinkönnig, a stal se tak rok před Gagarinem prvním králíkem ve vesmíru???
Povyprávěl jsem Zaje Eduardovně na oplátku vše, co mi bylo z článků kolegy Bobka známo o působení majora Kleinkönniga v Africe Na rozloučenou mi Zaja Eduardovna prozradila jedno temné rodinné tajemství:
„Víte, já nejsem jediným dítětem Eduarda a Mustafji. Krátce před svou smrtí mi maminka prozradila, že spolu měli ještě jedno dítě, syna. Narodil se na jaře 1945. Jak jsem už řekla, dědeček Paniko byl proti vztahu své dcery s Eduardem (nezapomínejme, že ač byli přátelé, byl Eduard z Panikova pohledu okupantem). Když se chlapec narodil, Paniko ho odvezl na pevninu a dal ho do dětského domova. Ani nevíme, jak se jmenoval – dědeček mu neřekl jinak než „ten Mustafin kluk“."
A od té doby mi neustále vrtá hlavou, jak se můj přítel Mansur stal nejlepším ruským znalcem messerschmittů…
- Přílohy
-
- Zaja Eduardovna Kaninchina
- zaja.jpg (29.45 KiB) Zobrazeno 7014 krát
-
- Panikova rodina před čumem (foto z počátku 30.let)
-
- Mustafja v tradičním svatebním oděvu Něnců
-
- Vzácný snímek Messerschmittu Lt. Kleinköniga
Build what YOU want, the way YOU want to, and above all - have fun!
ХУ А Ю ТУ ФАКИН ЛЕКЧА МИ ???
ХУ А Ю ТУ ФАКИН ЛЕКЧА МИ ???
!
