Představuji si to asi takhle:
Je únor 1945 a notně prořídlé jednotky Wermachtu se v jednom z posledních doposud okupovaných koutů Francie připravují na jarní ofenzívu spojenců. Jedno z protiletadlovému oddílu nedávno přidělených samohybných 20 milimetrových čtyřčat zaujalo postavení v ovocném sadu, přiléhajícím k zchátralému statku na okraji vesnice. Všichni vědí, co bude následovat. Od rána přicházejí zprávy o spojeneckých svazech, křižujících nebe nad Říší a Protektorátem. Až bombardéry vysypou svůj smrtonosný náklad a otočí se zpět do Anglie, bude mít jejich doprovod sestávající ze stovek stíhačů, Mustangů a Thunderboltů volné ruce. Tehdy se jako jestřáby vrhnou z výšky, aby ničili a zabíjeli vše, co uvidí. Jako stříbrné blesky se budou v přízemní výšce míhat nad krajinou a před palbou průbojných a zápalných střel jejich velkorážných kulometů si nebude jistý nikdo – žádný vlak na kolejích, žádné auto na silnici, ba ani povozy a koňská spřežení na polních či lesních cestách. Těch několik tanků pečlivě skrytých v nedalekém lesíku, stejně jako dvě desítky pomocných vozidel, rozptýlených různě mezi vesnickými chalupami, bude jistě cílem víc než lákavým...
Zatím je ale ještě klid. Velitel dovolil osádce sesednout a protáhnout si těla ztuhlá dlouhým sezením v těsné věži. Vojáci využívají čas a z konve nad provizorním ohništěm se line typický odér náhražkové kávy. I zubaté únorové sluníčko jako by najednou hřálo o něco víc. Pohoda ale nepotrvá dlouho. Kdesi vysoko nad východním obzorem se na modři oblohy začínají rýsovat stovky stříbřitých kondenzačních čar. Velitel je pozorně sleduje skrze čočky svého triedru a pak prohodí směrem ke svým mužům: „Končete, pánové, za chvíli je tady máme!“
Wirberwinda jsem původně ani stavět nechtěl. Dostal jsem ho jako cenu na jedné soutěži a vypadalo to, že si v kitníku poleží opravdu dlouho. Pak jsem ale dostal chuť vyzkoušet si trojbarevnou německou kamufláž a když jsem byl na začátku podzimu přizván, abych se zúčastnil „brigády“ na jedné rozsáhlé a ne příliš udržované zahradě, všechno to do sebe zapadlo. Samotný model je postaven v podstatě z krabičky. Stavebnice obsahuje i figurky. Jejich poloha je předurčuje k rozesazení do věže okolo kanónu, já se je nicméně rozhodl použít v souladu s výše popsanou situací. Proto jsem některé jejich údy poupravil, sem tam něco přiřízl a sem tam dotmelil. Pak už to byla taková ta krajinkářská klasika: reliéf zdi od železničních modelářů, pigmentové pasty pro ztvárnění suché i mokré hlíny, travní koberce, drny „suchá tráva“ a laserem řezané „suché kapradí“. Stromky jsou z kořínků poslepovaných vteřińákem.