Cizinci v Československém letectvu - diskuze

[Jacques]

Mno, kolego, "devítku" jako chcípáčka bych rozhodně nehodnotil...

Podepisuji v plném rozsahu. Ač jsem neměl v úmyslu do této debaty zasahovat, neb jsem Thudovy texty ještě pořádně nečet a ačkolivnijak nepochybuji o odolnosti Il-10, coby chronický spitfirofil se ohrazuji proti nazvání (jakéhokoli) Spitu chcípáčkem! Magoři...

BTW dělal jsem jeden čas s pánem, kterej na Il-10 lítal. Jednou vyprávěl, jak v nízkém letu to nějak neodhad a proletěl korunou stromů. Na letiště si přivez větev zapíchnutou v chladiči. Prošlo mu to, neb v rozkaze měl stanovanou maximální výšku, ale nikoliv výšku minimální

[Elvis]

Megrúg nektet fenék!! (Nakopu vám prdel!!)

Príbeh celkom fajn ale ten preklad je prepokladám cez google translator lebo je taký veľmi strojový, nie je tam žiadne skloňovanie slov, správne po maďarsky by to malo byť Fenékbe rugdoslak! alebo Segbe rugdoslak!.

Priezvisko Senkiföldjén znamená v krajine nikoho ale maďarské ženské meno Benkó nepoznám, to by chcelo nejaké iné. Vyber nejaké napríklad odtiaľto, je ich tam dosť: http://www.nevenapja.hu/nevek/noi_nevek_a.html

[Raptor]

No, nerad zasahuji do vašeho sporu zda je lepší Spifire či Jak (obé má své pro a proti) nicméně dovolím si poněkud možná trapnou otázku-když to tak čtu, nemůžu se ubránit pocitu že tam je jedna drobná nesrovnalost, na kterou Thud zřejmě mírně pozapomenul.Jde o ten sovětský expediční sbor.Pokud vím, v této době byla v Polsku stále ještě dislokována dosti silná sovětská posádka takže spíše než s expedičním sborem bych tam počítal s dost tvrdým nárazem na sovětské stíhačky řadových bojových pluků což sebou nese několik mírně nepříjemných skutečností:

a)podstatně rychlejší zařazování turbín (MiG-9, Jak-15) k (především sověským) útvarům (je to dobrá možnost zkusit je v boji)
b)tak trochu "jugoslávská férovka" proti čechoslovákům

Obávám se že rychlokvašený pilot by v podobných podmínkách šel spíše rychle pod kytky než na piedestal esa...

[Fishbed-J]

Thude....je sice pěkný žes to zas upravil, a zrevidoval FW-190, ale to cos púrovedl u rakušáka je přímo školácká chyba. Venom ve výzbroji čs. letectva v roce 1949?????? Co takle si ověřit kdyže byl zalítán a vyráběn....2. září 1949 zálet prvního prototypu a zařazování k útvarům RAF v roce 1952....Oni sem dodávali prototypy či co??? Vzpamatuj se Thude....Sabry sem schopen skousnout, ač si myslím že by nám je amíci v té době ještě nedali, ale budiž zařazený byly, tak jich pár mohli obětovat. Ale ty Venomy je totální úlet. (navíc počítej s tim že jakmile by se objevily Sabry, objevily by se sovětské útvary na MiG-15)

[Kubouš]

Když už tam chceš západní turbíny, tak tam prdni Meteor, Vampire nebo P-80.

[PantherG]

Hele,Thude,měl bych pro Tebe nápad na povídku....

Co třeba taková US jednotka (třeba jedna Fighter Group),která bojuje po boku spojeneckých čechoslováků proti bolševikům....
Napiš si tam,co chceš a my si pak sestřely vydělíme pěti a dojdeme k reálným výsledkům...

[El Thud]

Tož já chystám "román" Aureola slávy se snad docela zajímavou zápletkou. Ale budu potřebovat pořádné konzultace (KLDR odpálí zkušební raketu do japonského moře, ovšem motor selže a raketa s atomovou hlavicí vybouchne nad jedním z Japonských ostrovů. Aby zabránila III. světové válce rozhodne se Čína zpacifikovat svého problematického souseda a zahájí "Policejní operaci" (pokud to někomu tak trochu připomene zásah Vietnamu v pol-potovské Kambodži - má pravdu). Současně ale uzavře tajnou dohodu se Spojenými státy takže Američané a Číňané poprvé od druhé světové války nestojí proti sobě coby protivníci ale spojenci... Hon na severokorejského diktátora může začít ! F-22, J-10 vs. Su-57 (T-50), nový ruský tank VP-100, warpová ponorka "Nebeské sloupořadí" a další úžasné výdobýtky moderní bojové techniky současnosti i blízké budoucnosti !

[Kubouš]

Už vidim první fantasmagorii - nová T-50 v KLDR? To je fakt silný kafe i na rusáky Sice svoje letadla prodávaj všude možně kdejakýmu fidelovi, ale severokorejcům? To už by možná bylo snesitelnější, že se v KLDR narodila generace chytrých vědců a starej Kim jim zainvenstoval vývoj vlastní superstíhačky.

[Erich Súňai]

Nepripadá mi moc reálne ani to, aby pri skúšobnom odpale rakety bola na nej aj atomová hlavica. To ich akože korejci len tak odpalujú do mora?
A prečo by z toho mala byť 3.svetová? Veď Čína je v tvojom podaní z USA a rusi by sa v prípade použita atomiek z strany KLDR dosť pochybujem že postavili na jej stranu.Tak potom kto by mal akože bojovať v tej 3.svetovej? O tom je už hádam aj škoda hovoriť, že čínania by musely byť totálny blbci aby išli proti korejcom, keď sú na dosah ich atomiek a nota bene kvôli Japonsku.

Naposledy upravil Erich Súňai dne 11 úno 2010, 19:15, celkově upraveno 2

[ujík]

Ještě, že jsem neska vytočenej z práce, takže už mě nějaká Thůdova atomová válka nemůže rozhodit.

[El Thud]

Já sem nikde nepsal nic nepsal o severkorejských SU-57...Přece tu nemůžu vyžbleptat celou zápletku, to by pak nebylo žádný překvapení... Prostě by to měla být míchanina inspirovaná Tom Clancyovkama, Jamesem Bondem, videohrama typu Crysis a Call of Duty:Modern Warfare, Železným orlem atd, JAG a Dnem Nezávislosti. Nic ve stylu seriozních What-ifek,čekejte spíš šestákovou zábavu se všemi klišé které máte spojené s pojmem "americký vojensko-politický akční thiller"...

Naposledy upravil El Thud dne 11 úno 2010, 21:04, celkově upraveno 1

[Kubouš]

Teď začínám chápat to "3. světová", ty do toho určitě zatáhneš Rusy nebo nějakýho spojence co by eventuelně mohl mít T-50 (proboha snad ne Indii) ... už vidim jak zas budu kroutit hlavou a řikat si "bože, je tohle vůbec možný?".

[El Thud]

Založeno vlákno pro Aureolu slávy-pokračujte prosím tam: viewtopic.php?f=124&t=42413

[KiR]

Není časté, že by se člověk, který by pro svou zem položil život, ale jako ve všem, tak i tady se najdou výjimky, které neváhaly proti své zemi bojovat se zbraní v ruce.

Nenávist

Jurij Aleksejevič Grobko se narodil 22. dubna 1914 v Ukrajinském městečku Vyšnivec do dělnické rodiny jako druhorozený syn. Jeho otec byl zapřisáhlý bolševik a v tomto duchu vychovával oba své syny. Politická angažovanost otce zajistila jeho oběma synům možnost studovat na vojenském učilišti. Zatímco starší Jevgenij zůstal věrný pěchotě a díky svým studijním úspěchům mu bylo umožněno studovat na důstojnické škole v Moskvě, mladšího Jurije zlákalo létání. Ale i když měl zkušenosti z bezmotorového létání a parašutismu, které získal v DOSAAFu během studií na vojenském učilišti, bylo rozhodnuto velením učiliště, že by měl tak jako jeho bratr studovat v Moskvě. V roce 1934 byl ale jeho otec, který byl v té době předsedou městského výboru strany, těžce zraněn opilým řidičem nákladního automobilu. Propaganda z něj udělala hrdinu, který se stal terčem útoku nepřátelských sil. Jméno Grobko se stalo jakýmsi klíčem, který pomohl Juriji dostat se k letectvu. Jurij Aleksejevič se dostal do školy pro stíhací piloty. Záhy se stal jedním z nejlepších studentů. Chybělo ale málo a Jurij Aleksejevič by se dokončení letecké školy nedožil. Při nácviku skupinového létání do jeho letounu ze zadu nechtěně narazil další student. Juriji Aleksejeviči se podařilo na poslední chvíli opustit neovladatelný stroj a zachránit se na padáku. Student, který nehodu zavinil, tolik štěstí neměl. Zahynul v troskách svého letounu. Z letecké školy byl Jurij Aleksejevič vyřazen jako druhý nejlepší student v hodnosti podporučíka. V červenci 1936 vypukla španělská občanská válka a Jurij Aleksejevič se do ní hlásil jako dobrovolník. Zasáhl ale osud. Někdy v listopadu téhož roku utrpěl jeho otec v železárnách, kde pracoval, vážný úraz. Z tohoto důvodu byl Jurij Aleksejevič odmítnut s tím, že mu bylo doporučeno, že až bude jeho otec zdravější, že se má opětovně přihlásit. Na přelomu let 1937/1938 se zdravotní stav jeho otce zlepšil, Jurij Aleksejevič se opětovně dostavil k odvodu a v březnu 1938 se vylodil ve Španělsku, kde se zapojil do bojů s „Legií Kondor“. Během svého působení ve Španělsku zaznamenal Jurij Aleksejevič dva sestřely – 1 stíhací He-51 a 1 bombardovací Ju-52. Po návratu byl Jurij Aleksejevič povýšen do hodnosti poručíka. Jurij Alexejevič ale dále nelenil a hned se hlásil do jednotek dobrovolníků, které pomáhaly napadenému Československu. V lednu 1940 byl Jurij Aleksejevič převelen do Československa, kde se stal stíhacím pilotem letounu I-16 u 138. stíhacího pluku. Již v únoru a březnu sestřelil dva bombardovací Ju-87 a 1 průzkumný Hs-126 a stal se stíhacím esem. Krátce po té onemocněl žloutenkou a musel být dlouhodobě hospitalizován. K létání se Jurij Aleksejevič dostal až v dubnu 1941. V té době začal létat na stroji Jak-1. Do 22. černa, kdy byl napaden i Sovětský svaz, dosáhl Jurij Aleksejevič dalších dvou sestřelů – 1 Bf-109 a 1 Do-17. Den po napadení Sovětského svazu vstoupil tak jako mnoho jiných spolubojovníků do komunistické strany. Jeho letoun v té době nesl nápis „Коммунистической партии всегда верный останусь!“ (Komunistické straně vždy věrný zůstanu!) a do konce roku 1941 dosáhl další 4 sestřely (2x Bf-109, 1x Bf-110 a 1xJu-87). Počátkem roku 1942 byl Jurij Aleksejevič převelen do Sovětského svazu, kde obdržel Leninův řád a byl povýšen do hodnosti nadporučíka. Po té strávil 2 měsíce v důstojnické škole. Někdy v té době se naposledy viděl se svým bratrem. V červnu 1942, kdy dosáhl dalších tří sestřelů (1x Bf-109, 1x He-111 a 1x Ju-87) dostal dopis, ve kterém mu bylo oznámeno, že jeho bratr padl v boji. Jurije Aleksejeviče to zcela zlomilo a na cca měsíc byl stažen z bojových letů. Někdy v srpnu se dozvěděl Jurij Aleksejevič od mechanika, který byl do Československa převelen, že jeho bratra nezabili němci, ale NKVD. Jeho bratr se svojí jednotkou dostal do obklíčení. Po více jak měsíci se mu s torzem jednotky podařilo probojovat zpátky na území, kde bojovala Rudá armáda. Byl však obviněn ze zrady a neuposlechnutí rozkazu a popraven. Jurij Aleksejevič této informaci ale nevěřil a vše oznámil politickému komisaři. Krátce na to byl mechanik, který Juriji Aleksejeviči donesl tuto informaci, převelen zpět do Sovětského svazu, kde zmizel. Do konce roku 1942 dosáhl Jurij Aleksejevič dalších pěti sestřelů (1x Bf-109, 2x Ju-87, 1x Bf-110 a 1x He-111). 14. února 1943 sestřeluje Jurij Aleksejevič letoun Fw-189. V řadách naší armády je to jeho 18tý, celkově ale 20tý sestřel a Jurij Aleksejevič byl povýšen do hodnosti kapitána a byl vyznamenán Československým válečným křížem. Krátce po té byl ale v boji těžce raněn a na více než půl roku byl hospitalizován. Do bojů zasáhl až koncem srpna téhož roku. Ještě roku 1943 dosáhl dalších dvou sestřelů – v obou případech se jednalo o stroje Bf-109. Rok 1944 pro něj znamenal získání dalších 10ti sestřelů (4x Bf-109, 1x Fw-190, 2x Bf-110, 2x Ju-87 a 1x He-111) a oženil se. Jeho ženou se stala česká spojařka Alena. Zažil ale také tragédii – jeho rodiče zahynuli. Nikdy neměli možnost poznat vnoučka Pavla, který se narodil 22. listopadu téhož roku. Do konce války pak Jurij Aleksejevič ještě 6ti sestřelů – 1x Bf-109, 3x FW-190, 1x Me-410 a 1x Ju-88 a dosáhl tak celkového počtu 38 sestřelů. V červnu 1945 se rozloučil se svojí rodinou a odjel do Sovětského svazu. Jaké bylo ale jeho překvapení, když byl ihned po příjezdu s mnoha jinými spolubojovníky zatčen. Ve vězení se Jurij Aleksejevič dozvěděl, že vše, co se dověděl o smrti svého bratra, byla pravda a že i za smrt jeho rodičů může NKVD – údajně ve svém domě ošetřovali dva těžce zraněné německé vojáky. Za trest byli proto oběšeni. V listopadu 1945 byl Jurij Aleksejevič odsouzen pro vlastizradu k 25 létům těžkého žaláře. V prosinci byl nahnán s mnoha jinými do vlaku a odeslán do některého z gulagů na Sibiři. Během transportu se ale podařilo Juriji Aleksejeviči uprchnout. Podle nepotvrzených informací byl z vlaku vyložen s vojáky, kteří během transportu zahynuli. Jak probíhala jeho cesta za svobodou, o tom existuje mnoho spekulací. Je možné, že se mu podařilo naskočit na některý vlak, který jel s prázdnými vozy do oblasti Kazachstánu. Je ale jisté, že v oblasti Pavlodaru unesl vůz se zdejším tajemníkem strany a tímto vozem dojel až do Dušanbe. V této oblasti byly totiž nalezeny trosky tohoto vozu i s tělem uneseného tajemníka. Po té se podařilo Juriji Aleksejeviči dostat se do Indie, kde jej vyčerpaného a na pokraji smrti našli domorodci, kteří jej předali britským úřadům. 26. listopadu 1946 se Jurij Aleksejevič Grobko vrátil zpět do Československa ke své rodině. Naší rozvědce nahlásil vše, co prožil a co se dozvěděl o Sovětském svazu. Požádal o naše občanství, které získal 15. března následujícího roku. Někdy v té době požádal o zařazení k letectvu československé armády. V té době ale probíhalo drastické snižování stavů v naší armádě a totéž se týkalo i našeho letectva. Bylo mu ale umožněno zařadit se do tzv. zálohy, během níž získal možnost nalétat 60 hodin na letounu P-51 „Vraník“ („Mustang“). V únoru 1948 zaútočil Sovětský svaz na Polsko a také na Československo. Kapitán Jurij Aleksejevič Grobko byl povolán k 6tému stíhacímu pluku „Démonů z pekel“ a začal bojovat proti své bývalé vlasti. Během jeho prvního bojového letu proti Sovětskému svazu sice nezaznamenal žádný sestřel, ale prokazatelně poškodil dva letouny Tu-2. V březnu 1948 pak sestřeluje první sovětský letoun – jednalo se o bitevní Il-10. Do konce války se Sovětským svazem pak zaznamenal ještě dalších 15 sestřelů – 5x La-9, 3x Il-10, 1x Po-2, 4x Tu-2, 1x Li-2 a 1x proudový Jak-15. V roce 1950 Jurij Aleksejevič Grobko otevírá nakladatelství, kde se vydávají hlavně knihy, které byly v Sovětském svazu zakázány a věnoval svůj volný čas pomoci uprchlíkům ze Sovětského svazu. Je logické, že angažovanost Jurije Aleksejeviče Grobka byla trnem v oku sovětské vládě. V květnu 1951 neznámé osoby zapálily toto nakladatelství. Jurij Aleksejevič Grobko se ale nevzdal. Doslova ze země vydupal nové nakladatelství a díky financím z Velké Británie zahájil z Prahy rádiové vysílání určené rusky mluvícím lidem. Únor 1952 začal pro Jurije Aleksejeviče Grobka nevalně. Napřed se rozvedl a pak si 20. února zlomil na náledí nohu v kotníku. Během jeho hospitalizace převzal vedení nad nakladatelstvím a rozhlasem jeho zástupce Ivan Pavlovič Nefachčenko. 25. února byla do budovy rozhlasu povolána policie. V kanceláři Jurije Aleksejeviče se našla mrtvola Ivana Pavloviče Nefachčenka. Vše nasvědčovalo sebevraždě až na jednu maličkost. Na stole se našel dopis na rozloučenou, který byl podepsán Grobkem. Bylo zcela jasné, že se jedná o falzifikát. Jurije Aleksejeviče začala střežit československá kontrarozvědka. Pobyt na našem území začal být pro Jurije Aleksejeviče nebezpečný. Odstěhoval se do Velké Británie, kde roku 1955 přijal britské občanství. I ve Velké Británii pokračoval v nakladatelské činnosti a byl častým hostem v rusky mluveném vysílání BBC. Ale i ve Velké Británii se stal obětí dvou pokusů o atentát. 13. září 1956 byl napaden třemi neznámými rusky mluvícími muži, kteří ho chtěli umlátit a ubodat k smrti. Jen včasný příchod londýnských policistů mu zachránil život. Skončil v nemocnici s 15ti bodnými ranami a třemi zlomenými žebry, zlomenou rukou a zlomenou čelistí. Další pokus o atentát zažil 20. května 1958. Krátce před odchodem do práce do jeho vozu nechtěně naboural vůz odvážející odpadky. Došlo k výbuchu, při kterém zahynulo 6 civilistů a 28 jich bylo zraněno. Jurij Aleksejevič Grobko zůstal nezraněn. Ani v jednom případě se britské policii nepodařilo objevit a zatknout některého z pachatelů. Jurij Aleksejevič se začal ukrývat. Do roku 1962 se minimálně 15x přestěhoval. Měnil jméno, vizáž. Roku 1962 se přestěhoval do USA. V té době se již Jurij Aleksejevič věnoval pouze psaní knih o Sovětském svazu. V roce 1966 pak unikl další jisté smrti. Pouze to, že měli úředníci na letišti podezření o pravosti jeho dokladů, mu zabránilo, aby nastoupil do letadla, které letělo do Velké Británie. Toto letadlo se pak zřítilo do Atlantiku cca po hodině letu a všech 56 cestujících i s posádkou zahynulo. V tomto případě se ale nepodařilo zjistit, zda se jednalo o atentát či o leteckou nehodu. V roce 1970 byl Jurij Aleksejevič Grobko navržen na Nobelovu cenu za literaturu, ale bohužel jí nezískal. Po útoku Sovětského svazu na Afghánistán 24. prosince 1979 začal opětovně Jurij Aleksejevič veřejně vystupovat a podporovat boj Afghánců proti Sovětskému svazu. Konce války v Afghánistánu se ale Jurij Aleksejevič Grobko nedožil. 16. března 1982 dostal těžký infarkt, kterému o den později podlehl.

Zbarvení letounu:

Černá příď, černé konce křídel a výškovek, černé směrové kormidlo, na přídi latinský nápis „Daimon de inferno“ (Démoni z pekel) s obrázkem démona, na trupu černý kruh, kde měl každý pilot svůj osobní znak, zbytek letounu v brvě kovu – to bylo charakteristického všechny letouny P-51 „Vraník“ 6. stíhacího pluku. Letoun Jurije Aleksejeviče Grobka měl označení F 11, v černém kruhu bylobrázek smrtky a na trupu pak bylo vyznačeno všech 54 sestřelů které Jurij Aleksejevič dosáhl.

Přílohy

[KiR]

Encyklopedie jsou plné těch, kteří byli první… o těch druhých a třetích se píše málokdy. Během mé dovolené se během parných dnů nedalo nic dělat… Jen sedět v chládku a bádat a studovat. Tehdy jsem narazil na cizince, který se zasloužil o vznik a rozvoj našeho letectví a který byl také tím druhým.
Mlynář
Svobodný pán Albert von Zukal se narodil ve Vídni 28. února 1875 jako třetí syn v rodině, která i když patřila k tzv. nižší šlechtě, tak patřila mezi nejbohatší rodiny Rakousko-Uherského mocnářství. Albertův otec byl již v té době hlavním dodavatelem mouky, ovoce a zeleniny jak pro císařský dvůr, tak i pro císařskou armádu. Rodině patřilo mnoho mlýnů jak v Rakousku, Uhersku, tak i na jižní Moravě. Albertova rodina dělala vše pro to, aby měly jejich děti co nejlepší vzdělání. U Alberta se projevoval talent pro techniku, a proto jej rodina nechala vystudovat (tak jako jeho nejstaršího bratra) techniku na C. a K. české vysoké škole technické v Praze. Pobyt v Praze byl pro Alberta nepříjemnou vzpomínkou. Ne že by mu dělalo problémy studium, problémem pro něj byl sám pobyt v Praze. Považoval Prahu za jakousi periférii císařského mocnářství a domníval se, že jen Vídeň, Berlín, Paříž a Londýn jsou místa, kde může člověk „normálně“ žít. Bylo pro něj proto šokem, když byl roku 1899 vyslán otcem na jižní Moravu zastoupit svého tragicky zahynulého bratra a převzít dozor nad mlýny v okolí Brna. Jaké bylo Albertovo překvapení, když zjistil, že se jeho bratr věnoval plně balónovému létání, které lákalo i Alberta. Ale ani to nebránilo Albertovi, aby co nejčastěji nejezdil do Vídně. Z dochovaných dokumentů jsem nabyl dojmu, že k pobytu na Moravě cítil více méně odpor a nechápal svého zesnulého bratra, co ho v těchto končinách drželo. 2. května 1901 se Albert oženil s dcerou významného Vídeňského lékaře Friedricha Kartena Martou a doufal, že mu sňatek zajistí možnost pobývat trvale ve Vídni. Osud ale připravil Albertovi těžkou ránu. V roce 1902 byl jeho otec neprávem obviněn ze spekulantství a rodině byl zakázán pobyt ve Vídni. I když se později ukázalo, že se jedná o falešné obvinění, za které byl posléze viník i obviněn, Albertův otec přišel o velkou část zakázek a sám Albert přišel snad o všechny „přátele“. I když byla rodina očištěna od všech podezření, tak během návštěv ve Vídni byl každý její člen sledován tajnou policií. Albert se vrátil na jih Moravy a začal se mimo jiné věnovat balónovému létání. Díky své manželce, která dokázala snadno rozeznávat charakter lidí, získal Albert brzo nové přátele a mlýnům v okolí Brna se opět začalo dařit. Na počátku roku 1904 se k Albertovi opožděně dostaly o úspěšných pokusech bratří Wrightů a Albert začal toužit být jako oni. Jako mnozí jiní se pokoušel o sestrojení vlastního letadla, ale neúspěšně. Po úspěchu Luise Blériota se Albert rozhodl odjet do Francie a tam zakoupit letadlo. V červnu 1910 se vrátil zpět na jižní Moravu s letounem Antoinette. Jako svou „leteckou“ základnu si vybral mlýn v Podolí u Brna, vedle něhož vlastnil pole, které nechal upravit pro potřeby létání. Teprve v září téhož roku se mu nepodařilo poprvé vzlétnout a proletět dráhu o délce cca 5 km ve výšce asi 30 metrů. Na počátku roku 1911 (uvádí se datum 15. února nebo 15. března) složil Albert von Zukal pilotní zkoušky. Někdy v květnu 1911 mu byl dodán nový stroj Antoinette s výkonnějším motorem. Albert se chystal na svůj první dálkový let, který ale stále odkládal. Důvodem byl zdravotní stav jeho ženy. Na počátku května se zdravotní stav jeho ženy výrazně zlepšil. 16. května – tři dny po letu ing. Jana Kašpara, uskutečnil svůj první dálkový let Brno – Olomouc, 30. května téhož roku uskutečnil let Brno - Vídeň - Brno a ve dnech 28. a 29. června podnikl etapový let Brno – Olomouc – Pardubice – Praha. Až do vypuknutí 1. světové války byl Albert von Zukal častým hostem mnoha mítincích a poutích, kde předváděl své letecké umění. Po vypuknutí 1. světové války nabídl své služby císařskému dvoru, ale byl odmítnut. Teprve později Albert zjistil, že být v nemilosti u císařského dvora má i své výhody. Bylo totiž zakázáno vstoupit do armády i jeho nejstaršímu synovi. Po ukončení 1. světové války v roce 1920 se stal Albert spoluzakladatelem letecké společnost Aeroloyd, která se stala roku 1922 součástí Československé akciové letecké společnosti, jejímž významným akcionářem byl Albert Zukal. O dva roky později se tato společnost sloučila s Československými státními aeroliniemi. V roce 1936 Alberta Zukala kontaktovali dva bývalí „přátelé“ z Vídně a přemlouvali ho ke spolupráci s německou rozvědkou. Netušili, že o jejich chystané návštěvě byl Albert informován předem Československou kontrarozvědkou a že se Albert Zukal zavázal s kontrarozvědkou spolupracovat. Tato spolupráce vydržela až dokonce 2. světové války. V květnu 1949 se Albert Zukal účastnil „jízdy králů“ v Podolí. Během těchto oslav se splašili koně zapřažené do jedné z povozů. Během jejich divoké jízdy došlo v zatáčce k převržení povozu. Tento povoz se převrátil na Alberta Zukala a těžce jej zranila. S polámanými dolními končetinami a žebry byl dopraven domů. Na počátku června se k těmto zraněním přidal i zápal plic a tuková embolie. Albert Zukal zemřel 10. června 1949.
Ku příležitosti oslav stého výročí letu z Brna do Olomouce vznikla v Brně „Společnost Zukalových fandů“, kteří chtěli odkoupit Zukalův mlýn Podolí u Brna č. 100, který chtěli renovovat, pole u mlýna chtěli upravit pro potřeby sportovního létání, ve mlýně mělo vzniknout muzeum s replikou letounu Antoinette, část měla sloužit k ubytování a v přilehlé palírně se měla pálit Zukalova Air slivovice. Bohužel představitelé této Společnosti narazili na spory mezi potomky Alberta Zukala, kteří bojovali mezi sebou o vlastnictví nad majetkem, který pracně získával Albertův otec a o který se Albert spolu se svým nejstarším bratrem staral. V současné době je mlýn velmi zanedbaný a není známo, že by se tento stav měl změnit.

Zbarvení letounu:
Zbarvení letadla Antoinette, na kterém podnikal Albert von Zukal své dálkové lety, odpovídalo standartu té doby. Přední část byla v barvě tmavého (snad mořeného) dřeva, podvozek a různé vzpěry byly v barvě světlého dřeva, zbytek letounu byl v barvě plátna. Na trupu byl modrý pás, ve kterém byla prokazatelně moravská orlice a ne, jak uvádí nejmenované periodikum, erb rodu Zukalů – vlaštovka letící nad mlýnským kolem a to vše v modrém poli.

Přílohy