Havlis nepodceňuj se. A když si nebudeš s něčím jistý, tak se zeptej. Rádi pomůžeme, pokud budeme vědět. Když jsem tyto auta stavěl, tak jsem neměl ani páru o tom, že existují ještě jiní dospělí modeláři. Měl jsem léta ze sebe pocit, že nejsem normální a že jsem ještě nedospěl, když jsem se bavil lepením modelů. A až v roce 2003 přišla má žena z nákupu a řekla mi, že je ve městě na radnici výstava plastikových modelů. Nejprve jsem jí nevěřil, ale pak jsem se tam přece jen vypravil. To víš, zvědavost. A tam jsem zůstal stát jak přikovanej a myslel si, že jsem v ráji.
Slovo dalo slovo a založili jsme tu klub a já postupně objevoval časopisy, soutěže a různá fóra a hlavně pracovní postupy a nářadí. Jenže dnes už mne pomalu omezuje můj věk a s ním postupně a pomalinku se zhoršující zdraví.
Náš klub se tu před dvěma roky prakticky rozpadl a to v důsledku katastrofálních záplav. Mnoho kluků ještě dnes dává dohromady své domovy a na modely nemají čas a hlavně peníze.
Mne to naštěstí spláchlo jen zahradu a ploty. A tak jsem rád, že si mohu tady dopisovat alespoň s vámi a mohu se tak podělit o své zkušenosti a zážitky ze svého koně.
Kájo naprosto přesně znám pocity po dvanáctkách, ale člověk k sobě musí být tvrdej, co se modelaření týče
. Toho oficíra jsem upatlal, když jsem měl ještě sokolí zrak a neklepali se mi ruce
.