BAC 1-11-500 Super One Eleven / Mark I / 1:144

K ainlinerům čili dopravákům mám, tak jako asi většina leteckých nadšenců, poněkud složitý vztah. Každopádně pro většinu z nás jsou mezi „létajícími objekty“ těmi, které potkáváme nejčastěji, byť jejich přítomnost kdesi vysoko na obloze je mnohdy vzdálená či pouze tušená. Jakožto obyvatel středočeského města ležícího nedaleko přímé trasy vzletu a přistání Ruzyňského letiště je mívám nad hlavou téměř denně. Zřídkavé návštěvy letiště, ne nepodobné scénám z filmu o rodině Homolkových, patřily k mým nejsilnějším dětským zážitkům. Leč osobní zkušenost mi dlouho chyběla. Jakožto člověk s bytostným odporem k dovolené v zahraničí jsem se za celých svých padesát let k dopravnímu letadlu ani nepřiblížil! Až loni se osud naplnil a já byl takříkajíc služebně vyslán na několik dní do slunné Itálie. Takže dvakrát hodina a půl, tam s Wizz Air, zpět s Ryanem. Nebudu to protahovat – velký dojem to na mě neudělalo, ve vlaku do Olomouce se užije víc srandy!
Jinak se ale potvrdila známá poučka, že nejsilnějším modelářským impulzem je vlastní zážitek. A tak jsem se konečně, jako patlal, ale i v tomto příspěvku, dostal k dopravákům. Po pravdě, už jsem to jednou zkoušel, asi před deseti lety, tedy na samém začátku svého plastikařského comebacku, ale Airbus od Revellu se neukázal šťastnou volbou – výlisky až příliš připomínaly to, co jsem si pamatoval z produkce bývalé NDR, výrobce WebPlasticart
, stavba samotná se díky mé neschopnosti vypořádat se se stopami podélného spoje na trupu zadrhla v nekonečné smyčce: zatmelit, přebrousit, obnovit rytí, znovu zatmelit, znovu přebrousit… až trup zcela ztratil původní tvar
. Nicméně, když jsem během letošního Edaye na stánku Mark I narazil na stavebnice jejich dopraváčků, dostal jsem i díky výše napsanému chuť na reparát! Tedy, né, že by to mi to šlo o moc líp, jak je vidět tmelení a následná oprava rytí vážně nepatří mezi mé silné disciplíny (ostatně, jako notorický Eduardista jsem si jich nikdy moc neužil), ale alespoň jsem to dotáhl do konce. A víte co? Bavilo mě to! A ani mnou spáchaná závěrečná super blbost, totiž rozhodnutí použít příliš tmavý wasch, díky němuž výsledek vypadá ne jako nablýskané éro, zvoucí k cestám za hranice všedních dnů, ale spíš jako vrak, odstavený kdesi za hangárem, mi chuť do další stavby podobných kousků nevzala!
PS: Během stavby jsem znovu sjel celou původní řadu seriálu Sanitka a ne, opravdu nehrozilo, že tento model skončí jako ta nešťastná DC-9 v posledním díle!

Jinak se ale potvrdila známá poučka, že nejsilnějším modelářským impulzem je vlastní zážitek. A tak jsem se konečně, jako patlal, ale i v tomto příspěvku, dostal k dopravákům. Po pravdě, už jsem to jednou zkoušel, asi před deseti lety, tedy na samém začátku svého plastikařského comebacku, ale Airbus od Revellu se neukázal šťastnou volbou – výlisky až příliš připomínaly to, co jsem si pamatoval z produkce bývalé NDR, výrobce WebPlasticart


PS: Během stavby jsem znovu sjel celou původní řadu seriálu Sanitka a ne, opravdu nehrozilo, že tento model skončí jako ta nešťastná DC-9 v posledním díle!
