Focke Wulf Ta 183 Entwurf III - 1/72 - Planet Models
Napsal: 08 dub 2023, 13:25Fritz Altmann se brouzdal trávou a pozoroval ranní rosu na svých botách.
Obrátil oči k jasné obloze. Dnes to vypadá na slunečný den. Bude se létat.
Nu což, tak se proletíme.
Nedokázal se rozhodnout, zdali se mu ta perspektiva líbí nebo ne.
Nakonec si uvědomil, že se docela těší.
"Už tu sedíme na zadku příliš dlouho," řekl si v duchu.
Příchod podzimu předznamenaly mlhy a přeháňky a několik dní nebylo na létání ani pomyšlení.
Nečinnost jej ubíjela.
Vlastně tento stav trval celé léto. Lépe řečeno od počátku května, kdy se stáhli s posledními zbytky jednotky do hor, na rozestavěné polní letiště v jednom z alpských údolí.
Původně byli staženi z fronty, aby byli přezbrojeni na novou zázračnou zbraň. Na ploše stály zbrusu nové stíhačky Focke-Wulf Ta 183. Fritz slyšel o nových proudových strojích, na vlastní oči však nikdy žádný neviděl. Až teď. Přeškolení pod vedením instruktorů začalo dobře, ale za několik týdnů se vše začalo horšit. Na letiště z různých směrů začaly přilétat stroje jiných jednotek. Někdy ve dvou, někdy osamocené. Spíše než na plánovaný přesun to vypadalo na neuspořádaný úprk. Kolovaly zvěsti o hroucení fronty. Nakonec přišel rozkaz o přesunu na polní letiště v Alpách. Ze zbytků jednotek poslepovali dvě staffeln a přeletěli do hor. Po cestě je zastihla zpráva o smrti Vůdce a později nejasné zprávy o kapitulaci. Ze vzduchu viděli kolony jednotek stahujících se do hor.
Od poloviny května jakoby se čas zastavil. Zprávám o konci války nikdo nechtěl moc věřit. Zpočátku zachytávali zprávy z izolovaných ohnisek odporu, ale již několik měsíců neslyšeli nic. V květnu ještě přiletěly jeden či dva Storchy s několika důstojníky, ale to bylo vše. Popravdě řečeno, Fritz nevěděl, co si má o tom myslet. Většina byla toho názoru, že válka neskončila. Občas sice přilétala spojenecká letadla a zasypával je výzvami ke kapitulaci, což na ně melo nulový efekt. Jednotky pancéřových granátníků na přístupech do údolí setrvávaly na svých pozicích a spojenci se do úzkých průsmyků nehrnuli. Možná je chtěli vyhladovět, čert ví.
Je pravdou, že ne všeho měli dost. O potraviny a munici neměl strach, v údolí byly dobře zásobené sklady, připravené pro tento účel, navíc si mohli od místních přilepšit mlékem nebo sýry. Jen s palivem to bylo špatné. Nakonec museli sáhnout k nouzovým řešením a shromažďovat palivo z vraků spojeneckých letadel v údolích nebo z odhozených přídavných nádrží. Nedávno jim osud přihrál královský dar - v jejich údolí nouzově přistál americký viermotoren - B-17. Nádrže byly natankovány až po okraj a v pumovnici byl náklad zásob včetně kartonů Lucky Strike. Ještě, že proudový motor Heinkel HeS 011 ochotně spaloval téměř cokoliv.
Jejich ptáci byly veskrze úžasné stroje. Malé, kompaktní, se silným proudovým motorem a úžasnými výkony. Oficiálně měly létat maximálkou přes 960 km/h, ale někteří piloti tvrdili, že z nich vymáčkli 1 000 km/h! Dolet v jejich situaci nebyl nijak důležitý. Zato fenomenální stoupavost a krátký vzlet. Jejich letiště (vlastně jen velká louka - ušklíbl se Fritz) nebylo příliš dlouhé, ale stačilo to. Focke Wulf potřeboval ke vzletu něco málo přes 700 metrů. jejich předsériové stroje disponovaly dvěma 30mm kanony MK 108, které uměly kousnout.
Ke střelbě se ale Fritz mnohokrát nedostal. Měli přísný zákaz napadat nepřátelské stroje - jejich ptáci byli příliš vzácní, než aby o ně přišli v souboji. I tak jich zůstalo již jen málo. "Příliš málo," povzdechl si Fritz.
Poslední dobou i jeho přepadala občasná melancholie. Měsíce se beze změny táhly a nečinnost tento stav ještě umocňovala. Fritz pocházel ze Slezska a i on zachytil kusé zprávy o chování ruských vojsk na dobytém území.
Proto jej dnešní rozptýlení naplňovalo optimismem.
Uvědomil si, že vedle něj stojí hlavní mechanik Gebauer.
Velmi schopný chlapík, byl také ze Slezska - z Troppau. Usmáli se na sebe.
"Máme natankováno?"
"Jawohl, herr kapitän."
"Munici máme?"
"Jawohl."
"Nuže, vzhůru," uzavřel Fritz a vydal se ustrojit pro let.
Dnes to vypadá na pěkný, slunečný den.
Obrátil oči k jasné obloze. Dnes to vypadá na slunečný den. Bude se létat.
Nu což, tak se proletíme.
Nedokázal se rozhodnout, zdali se mu ta perspektiva líbí nebo ne.
Nakonec si uvědomil, že se docela těší.
"Už tu sedíme na zadku příliš dlouho," řekl si v duchu.
Příchod podzimu předznamenaly mlhy a přeháňky a několik dní nebylo na létání ani pomyšlení.
Nečinnost jej ubíjela.
Vlastně tento stav trval celé léto. Lépe řečeno od počátku května, kdy se stáhli s posledními zbytky jednotky do hor, na rozestavěné polní letiště v jednom z alpských údolí.
Původně byli staženi z fronty, aby byli přezbrojeni na novou zázračnou zbraň. Na ploše stály zbrusu nové stíhačky Focke-Wulf Ta 183. Fritz slyšel o nových proudových strojích, na vlastní oči však nikdy žádný neviděl. Až teď. Přeškolení pod vedením instruktorů začalo dobře, ale za několik týdnů se vše začalo horšit. Na letiště z různých směrů začaly přilétat stroje jiných jednotek. Někdy ve dvou, někdy osamocené. Spíše než na plánovaný přesun to vypadalo na neuspořádaný úprk. Kolovaly zvěsti o hroucení fronty. Nakonec přišel rozkaz o přesunu na polní letiště v Alpách. Ze zbytků jednotek poslepovali dvě staffeln a přeletěli do hor. Po cestě je zastihla zpráva o smrti Vůdce a později nejasné zprávy o kapitulaci. Ze vzduchu viděli kolony jednotek stahujících se do hor.
Od poloviny května jakoby se čas zastavil. Zprávám o konci války nikdo nechtěl moc věřit. Zpočátku zachytávali zprávy z izolovaných ohnisek odporu, ale již několik měsíců neslyšeli nic. V květnu ještě přiletěly jeden či dva Storchy s několika důstojníky, ale to bylo vše. Popravdě řečeno, Fritz nevěděl, co si má o tom myslet. Většina byla toho názoru, že válka neskončila. Občas sice přilétala spojenecká letadla a zasypával je výzvami ke kapitulaci, což na ně melo nulový efekt. Jednotky pancéřových granátníků na přístupech do údolí setrvávaly na svých pozicích a spojenci se do úzkých průsmyků nehrnuli. Možná je chtěli vyhladovět, čert ví.
Je pravdou, že ne všeho měli dost. O potraviny a munici neměl strach, v údolí byly dobře zásobené sklady, připravené pro tento účel, navíc si mohli od místních přilepšit mlékem nebo sýry. Jen s palivem to bylo špatné. Nakonec museli sáhnout k nouzovým řešením a shromažďovat palivo z vraků spojeneckých letadel v údolích nebo z odhozených přídavných nádrží. Nedávno jim osud přihrál královský dar - v jejich údolí nouzově přistál americký viermotoren - B-17. Nádrže byly natankovány až po okraj a v pumovnici byl náklad zásob včetně kartonů Lucky Strike. Ještě, že proudový motor Heinkel HeS 011 ochotně spaloval téměř cokoliv.
Jejich ptáci byly veskrze úžasné stroje. Malé, kompaktní, se silným proudovým motorem a úžasnými výkony. Oficiálně měly létat maximálkou přes 960 km/h, ale někteří piloti tvrdili, že z nich vymáčkli 1 000 km/h! Dolet v jejich situaci nebyl nijak důležitý. Zato fenomenální stoupavost a krátký vzlet. Jejich letiště (vlastně jen velká louka - ušklíbl se Fritz) nebylo příliš dlouhé, ale stačilo to. Focke Wulf potřeboval ke vzletu něco málo přes 700 metrů. jejich předsériové stroje disponovaly dvěma 30mm kanony MK 108, které uměly kousnout.
Ke střelbě se ale Fritz mnohokrát nedostal. Měli přísný zákaz napadat nepřátelské stroje - jejich ptáci byli příliš vzácní, než aby o ně přišli v souboji. I tak jich zůstalo již jen málo. "Příliš málo," povzdechl si Fritz.
Poslední dobou i jeho přepadala občasná melancholie. Měsíce se beze změny táhly a nečinnost tento stav ještě umocňovala. Fritz pocházel ze Slezska a i on zachytil kusé zprávy o chování ruských vojsk na dobytém území.
Proto jej dnešní rozptýlení naplňovalo optimismem.
Uvědomil si, že vedle něj stojí hlavní mechanik Gebauer.
Velmi schopný chlapík, byl také ze Slezska - z Troppau. Usmáli se na sebe.
"Máme natankováno?"
"Jawohl, herr kapitän."
"Munici máme?"
"Jawohl."
"Nuže, vzhůru," uzavřel Fritz a vydal se ustrojit pro let.
Dnes to vypadá na pěkný, slunečný den.
Povrch se mi velmi líbí 
.....gratuluju