Jinak se ale potvrdila známá poučka, že nejsilnějším modelářským impulzem je vlastní zážitek. A tak jsem se konečně, jako patlal, ale i v tomto příspěvku, dostal k dopravákům. Po pravdě, už jsem to jednou zkoušel, asi před deseti lety, tedy na samém začátku svého plastikařského comebacku, ale Airbus od Revellu se neukázal šťastnou volbou – výlisky až příliš připomínaly to, co jsem si pamatoval z produkce bývalé NDR, výrobce WebPlasticart
, stavba samotná se díky mé neschopnosti vypořádat se se stopami podélného spoje na trupu zadrhla v nekonečné smyčce: zatmelit, přebrousit, obnovit rytí, znovu zatmelit, znovu přebrousit… až trup zcela ztratil původní tvar 
. Nicméně, když jsem během letošního Edaye na stánku Mark I narazil na stavebnice jejich dopraváčků, dostal jsem i díky výše napsanému chuť na reparát! Tedy, né, že by to mi to šlo o moc líp, jak je vidět tmelení a následná oprava rytí vážně nepatří mezi mé silné disciplíny (ostatně, jako notorický Eduardista jsem si jich nikdy moc neužil), ale alespoň jsem to dotáhl do konce. A víte co? Bavilo mě to! A ani mnou spáchaná závěrečná super blbost, totiž rozhodnutí použít příliš tmavý wasch, díky němuž výsledek vypadá ne jako nablýskané éro, zvoucí k cestám za hranice všedních dnů, ale spíš jako vrak, odstavený kdesi za hangárem, mi chuť do další stavby podobných kousků nevzala! PS: Během stavby jsem znovu sjel celou původní řadu seriálu Sanitka a ne, opravdu nehrozilo, že tento model skončí jako ta nešťastná DC-9 v posledním díle!
Vlnovky na obtisku jsem si taky vědom, ale jsem rád, že jsem ho tam vůbec dostal - zejména vzadu okolo ukotvení motorů to byla dost improvizace. No a wasch, to je kapitola sama pro sebe...
.
!
