A-20A/G Havoc “Early and Late Strafers”, SH, 1/72

[Marcel Matuška]

V rámci aktuální stavby raných Airacober mne velmi zaujalo téma počátečních leteckých bojů v oblasti Papui/Nové Gunei a narazil jsem na poměrně novou sérii knih “South Pacific Air War”. Její momentálně poslední díl Volume 5 podrobně popisuje letecké boje v této oblasti od září do prosince roku 1942, kdy byla v rámci 3. bombardovací skupiny 5.AF také poprvé použita taktika náletů v nízké letové hladině s využitím letounů Douglas A-20A speciálně upravených do podoby “Strafer”. Ihned jsem dostal choutky pořídit si nedávno vydanou stavebnici “Early Gunships” od Special Hobby včetně nějakých vylepšení, k tomu nějaké ty obtisky ze široké nabídky DK Decals a pustit se do stavby.

Jenže, před více než třemi lety jsem zde na MF zahájil stavbu dvou Douglasů Havoc a to ve variantách NF Mk.II a A-20G. Ze stavby se pak stala skupinovka na toto téma, ale já jsem ani jeden z plánovaných modelů nedokončil a doposud mi leží rozestavěné v krabicích. Koupit třetí kousek, začít další stavbu a nedejbůh ji nedokončit, to už by mne tady hanba fackovala. Vymyslel jsem si tedy takové téma, ve kterém bych využil alespoň jeden rozestavěný A-20G Havoc, který bude reprezentovat pozdní sériové provedení úpravy “Strafer”.

Jako obvykle přidám ještě nějaký ten historický úvod - pro “Early Strafers” to bude nové čtení, zatímco pro ”Late Strafers” využiji a upravím to, co jsem už jednou psal ve skupinovém vláknu. A obdobně to vlastně bude i se stavbou obou modelů.

[petr mikloš]

Super. Jednoho mám rozestavěného a další tři čekají v krabici tak tady budu pravidelně nahlížet. Tak ať se daří.

[eda M3]

Jsem na tom úplně stejně, 3+1.
Též budu sledovat a držet palce, třeba mi to donutí taky něco tvořit.
Eda

[Marcel Matuška]

Děkuji za zájem, pánové.
A jsem rád, že tady nejsem jediný, kdo toho má tolik "naškudleno"

[Marcel Matuška]

A-20A Early Strafers
Požadavek na vznik a vývoj specializovaných útočných bombardérů kategorie ”Strafers” byl dán specifickými podmínkami bojiště v Jihozápadním Pacifiku (SWPA - South West Pacific Area) a stojí za ním dvě významná jména - Paul Irvin Gunn a generál George Kenney.

Generál George Kenney a Paul Irvin “Pappy” Gunn.

Paul Irvin “Pappy” Gunn měl za sebou kariéru námořního pilota a jako reaktivovaný příslušník USAAF létal po japonském útoku na Pearl Harbor nejprve zásobovací a transportní lety na Filipínách. Po jejich obsazení Japonci se pak dostal do Austrálie a po aktivní účasti na obraně Jávy a Rabaulu působil od dubna 1942 neoficiálně jako technik a pilot v kádru 3. Bombardovací skupiny - 3.BG (tehdy ještě 3. Útočná skupina - 3rd AG). Jako mnoho jiných jednotek USAF na pacifickém bojišti se 3.BG potýkala s nedostatkem letadel, takže na počátku svého působení byla vybavena z části středními bombardéry B-25 Mitchell, zatímco zbývající část skupiny operovala s pozemní verzí střemhlavých bombardérů SBD Dauntless A-24 Banshee. Když pak obdržela šestnáct nových Douglasů A-20A původně určených pro nizozemskou armádu, vložil se do věci Pappy Gunn a začal jednat.

Pappy byl na základě své dlouholeté praxe přesvědčen, že bombardování z velkých výšek představuje příliš velké nebezpečí, hrozící jak od protiletadlové palby, tak od stíhačů. Naopak útok z velmi malé výšky podle něho minimalizoval rizika, neboť výrazně omezoval reakční dobu protiletadlové obrany nepřítele. Letouny A-20 byly svými výkony a letovými vlastnostmi něco mezi těžkým stíhačem a středním bombardérem. Byly obratné a rychlé, takže se zdály být ideální pro útoky v malých výškách. Samozřejmě po patřičných úpravách, které zahrnovaly poměrně hodně práce s plechem, protože bylo třeba původní prosklenou příď přestavět na zaplechovanou a do původního prostoru bombometčíka umístit čtveřici kulometů, včetně vedení nábojových pásů, a to vše patřičně ukotvit v konstrukci letounu. Další dva kulomety byly na boky trupu.

Probíhající úprava výzbroje letounu A-20A.

V červenci převzal George Kenney velení nově vzniklé 5. letecké armády - 5.AF, v jejíž setavě působila také 3.BG. Kenney měl za sebou kariéru prvoválečného pilota a meziválečné působení na různých instruktorských a štábních pozicích u amerického armádního letectva. Po vypuknutí války v Evropě se stal asistentem vojenského atašé pro letectví ve Francii a na základě sledování leteckých operací během raných fází druhé světové války doporučil významné změny ve vybavení a taktice letectva USA. Když pak převzal velení 5.AF v oblasti SWPA, začal ihned hledat nová taktická a strategická řešení pro tento region. Pro dosažení letecké převahy za podmínek značně omezených zdrojů (válečná ekonomika se ještě nestačila naplno rozběhnout a navíc platilo “Europe first”) byla klíčová minimalizace vlastních ztrát a ničení nepřátelských letadel ještě na zemi, tedy přesně to, o čem ve svých vizích uvažoval Pappy Gunn.

"Pappy" Gunn (druhý zprava) vysvětluje taktiku útoku v nízké letové hladině.

Není tedy divu, že když se poprvé generál Kenney s Pappy Gunem 5. srpna 1942 setkali, tak si ihned padli do oka - Pappy dostal od Kenneyho zelenou k pokračování úprav na kulometné výzbroji A dvacítek a navíc byl pověřen i úpravou pumovnic pro zavěšení 40 bomb typu AN-M40, známých také jako “Parafrag”. Jednalo se o lehké fragmentační bomby (23lb) vyvinuté ve 20. letech minulého století, které měly v zadní části namísto stabilizačních křidélek instalovaný rozevíratelný padák, jehož účelem bylo zbrzdit pád bomby a zamezit tak poškození vlastního letounu při útoku prováděném v malých letových výškách. Vybaveny byly citlivou spouští a ihned po dopadu se roztříštily na velké množství malých šrapnelů, které dokázaly prorazit nebo poškodit duralový potah zaparkovaných letadel do vzdálenosti 100 yardů od dopadu. Tyto bomby se válely nevyužité v amerických skladech, protože v evropské oblasti války o ně nebyl zájem a tak si je generál Kenney nechal ve velkých množstvích posílat do Austrálie.

Řez bombou AN-M40 “Parafrag”.

Úprava pumovnice pro zavěšení bomb typu “Parafrag”.

Buna raids - August / September 1942
Pappy Gun pracoval se svým týmem dnem i nocí, aby se podařilo dokončit všechny požadované úpravy v šibeničním termínu 14 dnů. Již 31.8.1942 se tak mohl uskutečnit první nálet, který měl prověřit nejen nově upravené stroje A-20, ale celý koncept útoků v nízké letové hladině. Jako cíl byla zvolena základna Buna, kterou Japonci vybudovali po vylodění v severní oblasti Papui a která měla sloužit jako nástupní bod pro pozemní tažení na Port Moresby hornatou stezkou “Kokoda track” procházející přes pohoří Owen Stanley. Na provizorně zbudovaném letišti byly lokalizovány předsunuté jednotky určené pro podporu tohoto tažení a podporu paralelní operace obsazení spojeneckého letiště v zálivu Milne Bay. Útok byl naplánován ve dvou vlnách, kdy první vlna bombardérů B-26 od 22.BG útočící ve standardní střední výšce měla otupit pozornost obránců, aby minutu poté mohlo nízko nad zemí zaútočit 13 strojů A-20A od 8.BS. Nálet byl úspěšný, obešel bez vlastních ztrát a ověřil tak zamýšlený koncept “Low-level Strafers”.

A-20A od 89.BS/3.BG v letu nad Novou Guineou.

Další významný nálet se odehrál 12.9.1942 a cílem bylo opět letiště Buna. Útok probíhal v minimální výšce a tentokrát měly svou premiéru fragmentační bomby - devět A dvacítek od 89.BS shodilo na předem určené cíle celkem 320 těchto bomb, přičemž nálet se i tentokrát obešel beze ztrát. Za povšimnutí stojí, že zatímco první útok na letiště Buna proběhl pod taktovkou 8.BS, tak nálet z 12. září již obstarala 89.BS všeobecně považovaná za průkopníky bojového nasazení A-20. Za touto změnou stálo rozhodnutí velitelství 3.BG, které u 8.BS sledovalo známky nedostatečné morálky a bojového potenciálu po neúspěšném útoku z 29. července. Shodou okolností byla tehdy cílem také základna Buna a díky ztrátě vlastního stíhacího doprovodu a úspěšnému zásahu Zer od Tainan Kokutai přišla 8.BS o pět ze sedmi nasazených strojů A-24 Bunshee. Tento neúspěšný nálet znamenal konec nasazení A-24 v oblasti SWPA a převelení 8.BS k znovuseskupení v Austrálii, v rámci kterého mělo proběhnout také přeškolení na stroje A-20. Ihned po svém prvním bojovém znovu nasazení však musela na rozkaz velitelství předat své stroje 89.BS s tím, že 8.BS měla mít nadále funkci “servisní” jednotky v rámci 3.BG. Nicméně, část personálu 8.BS pokračovala v bojových operacích u ostatních squadron a zejména právě u 89.BS.

A-20A 40 166 “Little Hellion” je jedna z nabízených kamufláží stavebnice Special Hobby. Na tomto snímku je pěkně vidět instalace kulometů v prosklené přídi.

Naposledy upravil Marcel Matuška dne 25 zář 2023, 09:45, celkově upraveno 2

[hans dlouhán]

Moc zajímavý čtení, jako vždy Marceli. Super.

[Marcel Matuška]

Díky, Hansi

[Marcel Matuška]

Před vlastní stavbou sem ještě vložím mírně upravené povídání k pozdnímu provedení A dvacítek:

A-20G Late Strafers
Polní úpravy výzbroje prováděné na raných verzích A-20A byly společností Douglas zapracovány do modelu A-20G, který se stal první masově vyráběnou variantou určenou americké letectvo. U první série 250 kusů A-20G-1 tvořily hlavňovou výzbroj v přední části letounu čtyři kanony Hispano-Suiza M1 ráže 20mm a dva kulomety Browning M2 ráže 12,7mm, ale pro výrobní bloky od série A-20G-5 byly kanony z důvodu jejich nízké kadence a poruchovosti nahrazeny kulomety. Od série A-20G-20 pak došlo k další výrazné úpravě, když bylo v zadní části instalováno elektricky ovládané otočné střeliště typu Martin 250CE.

Pozdní provedení instalace příďových kulometů na stroji A-20G včetně typického noseartu 312.BG.

K průkopnické jednotce 3.BG byly na počátku roku 1944 doplněny 312.BG a 417.BG a všechny tři bombardovací skupiny se s 5.AF úspěšně zúčastnily kampaní na Nové Gunei, Filipínách, Formose a Okinavě. Paralelně s 5.AF byly variantou A-20G vyzbrojeny také bombardovací skupiny 409.BG, 410.BG a 416.BG u nově vznikající 9. letecké armády na evropském kontinentu. Zde však původně zamýšlené využití taktiky z Pacifiku selhalo kvůli podstatně silnější a lépe organizované protivzdušné obraně nepřítele, a tak musely být jednotlivé bombardovací skupiny doplněny o potřebný počet letounů verze A-20J/K s prosklenou přídí, které sloužily jako návodčí pro bombardovací mise ve střední letové hladině. A zatímco v Pacifiku se letoun A-20G/H Havoc v provedení “Strafer” velmi osvědčil a sloužil u jednotek 5.AF téměř do samého konce války, v Evropě je 9.AF již od počátku roku 1945 postupně nahrazovala neméně úspěšným Douglasovým nástupcem A-26 Invader.

Clark Field raid - January 1945
Jednou z mnoha operací, které se 312.BG zúčastnila za dobu svého působení v Jihozápadním Pacifiku, byl útok na letiště Clark Field. Před koncem roku 1944 už jednotky generála MacArthura kontrolovaly velkou část ostrova Leyte a dalším krokem jeho filipínského tažení měla být invaze na Luzon – hlavní ostrov Filipínského souostroví. Po neblahých zkušenostech s odporem japonského letectva během předcházející invaze na Leyte a také díky novému fenoménu „Kamikadze“ si tentokrát chtěl být MacArthur jistý, že japonská vzdušná opozice bude před invazí na Luzon neutralizována. Prvním krokem pro splnění tohoto cíle bylo obsazení letiště na ostrově Mindoro, které proběhlo ještě v prosinci roku 1944 a následovat měly operace zaměřené na minimalizaci jakékoliv japonské vzdušné aktivity na vlastním ostrově Luzon. Letiště Clark Field, které bylo před válkou na ostrově Luzon vybudováno Američany, bylo největší leteckou základnou na Filipínách a sídlilo zde i velitelství japonské 4. letecké armády. Už před koncem roku 1944 se tak stalo cílem pro těžké bombardéry B-24 od 22. bombardovací skupiny a na 7. ledna 1945 byl naplánován rozsáhlý útok bombardérů operujících v nízké letové hladině. Tohoto útoku se mělo zúčastnit více než 120 lehkých a středních bombardérů typu A-20 a B-25 od 312.BG, 417.BG a 345.BG. Jednalo se tak o doposud největší naplánovaný útok tohoto typu za celou dobu pacifického tažení.

Mapa působení 312.BG v období Leden-Březen 1945.

Pro 312.BG měla být tato akce první velkou misí z nové základny Tanauan na ostrově Leyte, kam se přesunula po krátké přestávce související s ukončením kampaně na Nové Guinei. Zároveň došlo také k výměně větší části letového i pozemního personálu a mnoho ostřílených veteránů, kterým právě skončil jejich operační turnus, bylo nahrazeno nováčky ze Spojených států. Vzdálenost nové základny od plánovaného cíle byla na samé hranici operačního rádiusu plně vyzbrojených A-20 a tak bylo letiště na ostrově Mindoro určeno jako záložní pro případ nedostatku paliva, nebo bojového poškození. Bylo tedy jasné, že tento bojový křest ve Filipínské kampani nebude pro omlazenou 312.BG zrovna procházka růžovým sadem.

Útok na letiště Clark Field v grafickém ztvárnění.

To, co se pak odehrávalo nad letištěm Clark Field, bylo ale silnou kávou nejen pro všechny nováčky, ale i pro zbývající veterány 312.BG. „Byl to totální chaos“, popsal později situaci Bill A. Montgomery z 386th Squadrony. „Pomalejší a níže nalétávající B-25 dostávaly zásahy od parafragmentačních bomb shazovaných z našich A-20 a my jsme se pak zase nejednou ocitli v trasírkách jejich kulometné palby“. Japonští obránci byli navíc i přes předchozí mise těžkých bombardérů (anebo právě díky nim) velmi dobře připraveni. Kromě čtyř set zastřílených protiletadlových kulometů a děl čekalo na útočníky další nepříjemné překvapení v podobě 100 librových pum umístěných v celém komplexu základny, které byly při průletu bombardérů dálkově odpalovány z kulometných stanovišť. Z výšky pak na přilétající uskupení bombardérů zaútočily Zera shazováním fosforových pum, které naštěstí nezasáhly žádný letoun a neškodně dopadly na zem. Rozhodně se tedy neopakovala situace z 8. prosince 1941, kdy druhý den po útoku na Pearl Harbour a oficiálním vyhlášení války zastihlo japonské letectvo osádku hlavní americké základny na Filipínách „s kalhotami na půl žerdi“.

Záběry z palubních kamer pořízené při útoku 7.1.1945.

Dle odhadů zpravodajských důstojníků ve štábu 5. letecké armády bylo při této operaci zničeno asi 19 japonských stíhaček, 12 bombardérů a další škody byly způsobeny v zázemí a obraně letiště. Cena za tyto způsobené škody byla poměrně vysoká – všechny tři zúčastněné jednotky přišly dohromady o 11 strojů. Dalo by se tedy říct, že výsledek této poněkud předimenzované operace neodpovídal vynaloženému úsilí. Skutečný benefit úporné snahy o likvidaci zbytku japonských leteckých sil na ostrově Luzon se však projevil až o dva dny později, když invaze pozemních sil v zátoce Lingayen proběhla bez jakéhokoliv leteckého odporu či sebevražedných útoků Kamikadze.

Piloti a důstojníci pozemního personálu od 388.BS/312.BG na společné fotce z 12.7.1945.

[Marcel Matuška]

Teď už konečně něco ke stavbě: A-20A - pilotní prostor
Nejdříve pár fotek předlohy.

Pro stavbu jsem si přikoupil resin od CMK.

Ale nakonec jsem z celého setu použil jen boční panely, palubovku a pásy.

Naposledy upravil Marcel Matuška dne 15 říj 2023, 10:32, celkově upraveno 2

[Marcel Matuška]

A-20A - prostor střelce
Opět nejdříve pár fotek staršího provedení střeliště a vnitřního prostoru trupu pro verze A/B/C/early G.

Rozhodl jsem se, že střelecký prostor udělám otevřený a z tohoto důvodu bylo třeba překopat řešení vnitřních prostor ze stavebnice. Géčkový resin od CMK v tomto případě moc nepomůže, takže jsem to v rámci svých možností upravil metodou samo-doma.

A takto v barvách. Spodní kulomet jsem neřešil, vrchní kulomet včetně závěsu a kolejnice budu dodělávat až na hotovém modelu.

[Hindman]

Opět parádní práce a skvělá fotodokumentace ke stavbě.

[Marcel Matuška]

Děkuji

[Marcel Matuška]

A-20A - hotový trup
Při použití resinové výplně do proskleného předku je třeba vlastní výplň výrazně zbrousit tak, aby nezasahovala do oken, které zůstaly u ranné podoby instalace kulometů nezatřené. Ze stejného důvodu jsem doplnil alespoň horní kulomety v plném provedení, aby tam při pohledu do okének bylo něco vidět. Spodní kulomety jsou v kolizi s dílem podlahy, takže budou následně naznačeny jen v podobě hlavní trčících ven z čumáku. Na spodku průhledného dílu jsem dodělal nějaké to rytí, naznačil jsem vstupní dveře a něco ještě možná doplním po surfu.

Hotový zadní prostor střelce včetně vodící kolejnice pro zavěšení kulometu a zasunutého zadního dílu kabinky. Kulomet budu instalovat až na konec po barvách.

Na trupu jsem prohluboval mělké rytí (na spodku trupu se ztrácelo úplně), zjednodušeně jsem ho onýtoval a prohloubil jsem spáru u pohyblivé části SOP.

[Otto Oťák Flégr]

Pěkně jedeš Marceli, sleduji . Díky za obtisky .

[Marcel Matuška]

Pěkně jedeš Marceli, sleduji .

Děkuji.

Díky za obtisky .

Není zač, Otto