Společná stavba A-20/P-70/Boston/Havoc, MPM/SH, 1/72

[Marcel Matuška]

Zdravím všechny! Rozjíždím zde další tematickou dvou stavbu. Před koncem minulého roku jsem v rámci slevových akcí u Special Hobby udělal trochu větší nákup a mimo jiné jsem si ke staršímu vydání modelu „A-20G Havoc Southwest Pacific Warrior" pod značkou MPM přikoupil ještě novější vydání „Boston MK.III Intruder“. Model A-20G jsem chtěl původně stavět ještě k tématu "D-day 75th Anniversary", ale nakonec to bude s předlohou trochu jinak… Tedy ne že bych těch pruhovaných mašin postavil tak moc, ale potřebuji si od tohoto tématu trochu odpočinout a naladit se zase na něco jiného. Než tedy začnu s popisem stavby, tak bude jako obvykle následovat krátký úvodník pro historické vsazení tématu.

Naposledy upravil Marcel Matuška dne pát úno 07, 2020 1:29 am, celkově upraveno 2

[TomCZ]

Tak tahle stavba mně zajímá moc, na stole mám P-70 a občas jsem se trošku trápil. Návod taky není z nejlepších... ale už je skoro v kupě a před surfem

[Marcel Matuška]

Pro mne to bude jako obvykle běh na dlouhou trať a případnou radu či spolupráci určitě uvítám.
Jinak se předem přiznávám, že budu určitě i dost opisovat z dříve prezentovaných staveb zdejších mistrů, které již mám nastudovány...

[Marcel Matuška]

Douglas Havoc NF Mk.II, 85.Sqn RAF „Baedeker Blitz“

Po velmi krátkém debutu v Bitvě o Francii se Douglasův model lehkého bombardovacího/útočného letounu DB-7 dočkal prvního širšího bojového nasazení v poněkud jiné roli v následující Bitvě o Británii. Když se na podzim roku 1940 německá bombardovací ofenzíva přesunula do nočních hodin, vznikla u RAF zoufalá potřeba vybavit noční stíhací perutě jakýmikoliv letouny, které by byly vhodné pro tento způsob boje. Shodou okolností byly v té době do Británie dodány také letouny DB-7A, určené původně pro Francii, a protože navíc tyto stroje nedisponovaly dostatečným doletem pro plnění účelu lehkého denního bombardéru, bylo rozhodnuto o jejich konverzi pro účely nočního stíhání (Night fighter) a nočního napadání nepřátelských letišť (Intruder). Tyto noční varianty dostaly nové typové označení Havoc, přičemž stíhací verze byly v předním prostoru pro bombometčíka vybaveny 8 britskými kulomety ráže 0.303 a radarem AI Mk IV, zatímco u strojů upravených pro plnění funkce Intruder zůstala tříčlenná osádka s prosklenou přídí a pozdější verze se vrátily k typovému označení Boston. Mimo tyto dvě základní varianty byly ještě na typech Havoc/Boston operačně testovány dvě poněkud méně konvenční metody nočního stíhání – pokládání vzdušných min (Aerial minelying) a zejména létající světlomet (Turbinlite), ani jedna z těchto metod se však v praxi příliš neosvědčila.

Havoc NF Mk.II AH525 bez označení jednotky

Jedinou jednotkou RAF, která byla kompletně vyzbrojena nočními stíhačkami Havoc a používala je pro konvenční noční boj po dobu 18 měsíců, byla 85.Sqn. Ta v únoru 1941 obdržela stroje Havoc NF Mk.I, upravené pro účely nočního stíhaní z původní dodávky francouzských modelů DB-7A se slabšími motory R-1830 a pod vedením stíhacího esa Wg Cdr Petera Townsenda začala od dubna působit i operačně. První úspěch pro nově přezbrojenou jednotku zajistil právě Townsend, když v noci z 9. na 10. dubna dosáhl pravděpodobného sestřelu Ju-88. V červnu pak 85.sqn obdržela první exempláře varianty Havoc NF Mk.II poháněné silnějšími motory R-2600 a do listopadu 1941 pak tímto výkonnějším modelem nahradila všechny stroje předchozí varianty NF Mk.I.

Havoc NF Mk.II od 85.Sqn

Od června 1941 došlo v souvislosti s přesunem velkého množství německých Kampfgruppen na nově otevřenou východní frontu k výraznému poklesu počtu útoků na britská města a toto období je také spojováno s koncem německé bombardovací ofenzívy známé pod pojmem „Blitz“. Nedá se však říct, že by německé útoky ustaly jak mávnutím kouzelného proutku, ale jejich četnost a intenzita už byla v následujícím období výrazně nižší. Na jaře roku 1942 pak došlo na krátký čas k zásadní změně ve strategii německých náletů, když na místo velkých průmyslových center byla jako cíle pro německé bombardéry zvolena britská historicky a kulturně významná města. Tato krátká bombardovací ofenzíva byla nazvána podle turistického průvodce jako „Baedeker Blitz“ a obrany těchto historicky kulturních památek se s letouny Havoc NF Mk.II opět úspěšně zúčastnila i 85.Sqn.

Příslušníci letky A od 85.Sqn před strojem Havoc Mk.II v létě 1942

A kulturní zkáza napáchaná nálety "Baedeker Blitz"

Ačkoliv se tedy nedá říct, že by byl Douglas Havoc zrovna rozeným nočním stíhačem, byl v době zoufalé potřeby obrany proti bombardovací ofenzívě Luftwaffe přijatelným řešením a za dobu jeho působení u 85.sqn získalo právě na tomto typu své bojové ostruhy nejedno noční stíhací eso. V průběhu roku 1942 však již bylo stále více evidentní, že ani výkony upgradované verze NF Mk.II neodpovídají současným požadavkům na noční stíhací letouny a díky rostoucí produkci vhodnějších typů byla 85.Sqn od léta roku 1942 postupně přezbrojena na vynikající Mosquita. Poslední evropský sestřel pro noční stíhačky typu Havoc byl 85.Sqn nárokován 7.září 1942 a pro konec kariéry tohoto „nájemného dělníka noční oblohy“ bylo jistě zadostiučiněním, že sestřelený He 111H-6 ‘6N+ER’ od 15./KG 6 byl zároveň také posledním strojem tohoto typu, který dopadl na anglickou půdu.

[klimeji]

Tak toto budu opět se zájmem sledovat a to nejen proto, že mám Mk.V/A-20J v Revellím přebalu v kitníku. Tvoje stavby je vždy radost sledovat a číst

[Petr Komínek]

Postavit se to dá. Občas je to trochu boj, chce to komplet protáhnout rytí. Zde moje stavba: viewtopic.php?f=57&t=118923 Budu držet palce.

[Lukáš Loučka]

Těším se Marceli a držím palce. Zase to bude pecka.

[hans dlouhán]

Tvoje úvodníky nemají chybu.

[Robert kucera]

Ahoj,než slepíš trup tak si vyzkoušej čiré díly!!!
Už sem slepil dva modely,vím o čem mluvím.

[Marcel Matuška]

Pánové, moc děkuji za pozitivní ohlasy na první část úvodníku
V brzké době bude následovat ještě druhá část pro pacifické nasazení verze A-20G.

Postavit se to dá. Občas je to trochu boj, chce to komplet protáhnout rytí. Zde moje stavba: viewtopic.php?f=57&t=118923 Budu držet palce.

Děkuji, Petře. Tvou stavbu jsem se zájmem sledoval a odkaz mám uložený v podkladech. S protažením rytí počítám, i když to na první pohled nevypadá zas tak zle. V plánu mám i nýtování a tím spíš se prohloubení rytí určitě nevyhnu.

Ahoj,než slepíš trup tak si vyzkoušej čiré díly!!!
Už sem slepil dva modely,vím o čem mluvím.

Děkuji za doporučení, Roberte, přesně to mám v plánu jako první krok. Navíc chci na sucho před lepením a detailováním vyzkoušet i kokpit a přední šachtu, protože i s tím měli někteří místní borci při stavbě problém...

[Marcel Matuška]

Douglas A-20G Havoc, 312.BG/5.AF „Clark Field“

Typ A-20G byl první masově vyráběnou variantou modelu Douglas DB-7 pro letectvo US Army. Hlavní odlišností této varianty od předchozích verzí bylo snížení osádky na 2 osoby, přičemž v zaplechovaném příďovém prostoru byla umístěna hlavňová výzbroj. Tu tvořily u první série 250 kusů A-20G-1 čtyři kanony Hispano-Suiza M1 ráže 20mm a dva kulomety Browning M2 ráže 12,7mm, ale pro výrobní bloky od série A-20G-5 byly kanony z důvodu jejich nízké kadence a poruchovosti nahrazeny kulomety. Od série A-20G-20 pak došlo k další výrazné úpravě, když bylo v zadní části instalováno elektricky ovládané otočné střeliště typu Martin 250CE.

Typ Douglas A-20G ve zbarvení 417.BG

A-20G Havoc byl zároveň také první specializovanou útočnou verzí určenou zejména pro přesné nálety v nízké letové hladině. To byla taktika, kterou s úspěchem používala především americká 5. letecká armáda v Jihozápadním Pacifiku a není tedy proto žádného divu, že právě u ní našly tyto bitevní varianty nejširší uplatnění. K průkopnické jednotce 3.BG byly na počátku roku 1944 doplněny 312.BG a 417.BG a všechny tři bombardovací skupiny se s 5.AF úspěšně zúčastnily kampaní na Nové Gunei, Filipínách, Formose a Okinavě. Paralelně s 5.AF byly variantou A-20G vyzbrojeny také bombardovací skupiny 409.BG, 410.BG a 416.BG u nově vznikající 9. letecké armády na evropském kontinentu. Zde však původně zamýšlené využití taktiky z Pacifiku selhalo kvůli podstatně silnější a lépe organizované protivzdušné obraně nepřítele, a tak musely být jednotlivé bombardovací skupiny doplněny o potřebný počet letounů verze A-20J/K s prosklenou přídí, které sloužily jako návodčí pro bombardovací mise ve střední letové hladině. A zatímco v Pacifiku se letoun A-20 Havoc ve verzi G/H velmi osvědčil a sloužil u jednotek 5.AF téměř do samého konce války, v Evropě je 9.AF již od počátku roku 1945 postupně nahrazovala neméně úspěšným Douglasovým nástupcem A-26 Invader.

Většina misí v Jihozápadním Pacifiku probíhala v nízké letové hladině. Ačkoliv protiletadlová obrana Japonců nebyla zdaleka tak efektivní, jako ta německá v Evropě, i tak se vždy jednalo o velmi nebezpečné akce.

Jednou z mnoha operací, které se 312.BG zúčastnila za dobu svého působení v Jihozápadním Pacifiku, byl útok na letiště Clark Field. Před koncem roku 1944 už jednotky generála MacArthura kontrolovaly velkou část ostrova Leyte a dalším krokem jeho filipínského tažení měla být invaze na Luzon – hlavní ostrov Filipínského souostroví. Po neblahých zkušenostech s odporem japonského letectva během předcházející invaze na Leyte a také díky novému fenoménu „Kamikadze“ si tentokrát chtěl být MacArthur jistý, že japonská vzdušná opozice bude před invazí na Luzon neutralizována. Prvním krokem pro splnění tohoto cíle bylo obsazení letiště na ostrově Mindoro, které proběhlo ještě v prosinci roku 1944 a následovat měly operace zaměřené na minimalizaci jakékoliv japonské vzdušné aktivity na vlastním ostrově Luzon. Letiště Clark Field, které bylo před válkou na ostrově Luzon vybudováno Američany, bylo největší leteckou základnou na Filipínách a sídlilo zde i velitelství japonské 4. letecké armády. Už před koncem roku 1944 se tak stalo cílem pro těžké bombardéry B-24 od 22. bombardovací skupiny a na 7. ledna 1945 byl naplánován rozsáhlý útok bombardérů operujících v nízké letové hladině. Tohoto útoku se mělo zúčastnit více než 120 lehkých a středních bombardérů typu A-20 a B-25 od 312.BG, 417.BG a 345.BG. Jednalo se tak o doposud největší naplánovaný útok tohoto typu za celou dobu pacifického tažení.

Mapa působení 312.BG v období Leden-Březen 1945

Pro 312.BG měla být tato akce první velkou misí z nové základny Tanauan na ostrově Leyte, kam se přesunula po krátké přestávce související s ukončením kampaně na Nové Guinei. Zároveň došlo také k výměně větší části letového i pozemního personálu a mnoho ostřílených veteránů, kterým právě skončil jejich operační turnus, bylo nahrazeno nováčky ze Spojených států. Vzdálenost nové základny od plánovaného cíle byla na samé hranici operačního rádiusu plně vyzbrojených A-20 a tak bylo letiště na ostrově Mindoro určeno jako záložní pro případ nedostatku paliva, nebo bojového poškození. Bylo tedy jasné, že tento bojový křest ve Filipínské kampani nebude pro omlazenou 312.BG zrovna procházka růžovým sadem.

Útok na základnu Clark Field v grafickém ztvárnění

To, co se pak odehrávalo nad letištěm Clark Field, bylo ale silnou kávou nejen pro všechny nováčky, ale i pro zbývající veterány 312.BG. „Byl to totální chaos“, popsal později situaci Bill A. Montgomery z 386th Squadrony. „Pomalejší a níže nalétávající B-25 dostávaly zásahy od parafragmentačních bomb shazovaných z našich A-20 a my jsme se pak zase nejednou ocitli v trasírkách jejich kulometné palby“. Japonští obránci byli navíc i přes předchozí mise těžkých bombardérů (anebo právě díky nim) velmi dobře připraveni. Kromě čtyř set zastřílených protiletadlových kulometů a děl čekalo na útočníky další nepříjemné překvapení v podobě 100 librových pum umístěných v celém komplexu základny, které byly při průletu bombardérů dálkově odpalovány z kulometných stanovišť. Z výšky pak na přilétající uskupení bombardérů zaútočily Zera shazováním fosforových pum, které naštěstí nezasáhly žádný letoun a neškodně dopadly na zem. Rozhodně se tedy neopakovala situace z 8. prosince 1941, kdy druhý den po útoku na Pearl Harbour a oficiálním vyhlášení války zastihlo japonské letectvo osádku hlavní americké základny na Filipínách „s kalhotami na půl žerdi“.

Záběry z palubních kamer pořízené při útoku 7.1.1945

Dle odhadů zpravodajských důstojníků ve štábu 5. letecké armády bylo při této operaci zničeno asi 19 japonských stíhaček, 12 bombardérů a další škody byly způsobeny v zázemí a obraně letiště. Cena za tyto způsobené škody byla poměrně vysoká – všechny tři zúčastněné jednotky přišly dohromady o 11 strojů. Dalo by se tedy říct, že výsledek této poněkud předimenzované operace neodpovídal vynaloženému úsilí. Skutečný benefit úporné snahy o likvidaci zbytku japonských leteckých sil na ostrově Luzon se však projevil až o dva dny později, když invaze pozemních sil v zátoce Lingayen proběhla bez jakéhokoliv leteckého odporu či sebevražedných útoků Kamikadze.

Piloti a důstojníci pozemního personálu od 388.BS/312.BG na společné fotce z 12.7.1945

Naposledy upravil Marcel Matuška dne sob led 25, 2020 12:34 pm, celkově upraveno 1

[Marcel Matuška]

Před tím než začnu konečně se stavbou, tak ještě poslední teoretický příspěvek na vysvětlení, proč jsem pro A-20G vybral právě téma "Clark Field".

Jedním ze strojů, který se účastnil náletu na leteckou základnu Clark Field, byl i Havoc A-20G-45 se sériovým číslem 43-21984. Tento stroj byl dodán 388. bombardovací peruti od 312.BG v říjnu 1944 a pilot první osádky 2/Lt. Eugene M. Lopez jej pojmenoval po své dceři „Miss Priss“. Toto pojmenování bylo v průběhu jeho operačního nasazení pak dvakrát změněno, a to v souvislosti s výměnou osádek. Nejdříve se změnil pouze název na „Miss Pam“, zatímco pilot poslední osádky se změnou pojmenování na „Ready Teddy“ změnil i původní kresbu umístěnou pod kabinou ve velkém červeném srdci (srdce bylo symbol, které používala pro označení letounů svých letounů celá 388.BS). V této podobě se také letoun dočkal konce války v Pacifiku.

Obtiskový aršík stavebnice MPM nabízí jako jednu variantu právě tento letoun, ovšem s pozdějším pojmenováním „Miss Pam“. Já budu stavět letoun v podobě, ve které se zúčastnil útoku na Clark Field a tedy s pojmenováním „Miss Priss“. Patřičně k tomu bude také upraven „Score board“ letounu, na kterém se mimo jiné nachází i symboly šesti kačen, které E. Lopez „sestřelil“ 7.1.1945 právě při návratu z této operace. Letoun to tehdy odnesl poškozeným motorem a svislou ocasní plochou, ale po opravě byl znovu provozuschopný.

[Franta Šrédl]

Jo, tak tohle mě baví. Držím palce

[Jan Pavlik]

Další inspirativní téma, jelikož mám tři Havocy ve skříni...

[David Hényk]

Přesně tak, tvoje stavby mě baví a mám je jako čtení ke kafi v práci. Držím palce ať se daří Marceli, já čekám až se někdy SH vrátí k tématu a udělá francouzskou DB-7.