Tak nakonec jsem neodolal a k mému už tak velkému množství rozestavěných modelů tady na MF jsem se rozhodl pokračovat s dalším rozšířením i v tomhle tématu. Inspirací mi samozřejmě byla probíhající výroba na lince "Focke-Wulf Flugzeugbau AG Brémy" a ke zbývajícím 2 kouskům Fw 190A-8/Krebs Gerät a FW 190A-8/R2 jsem se rozhodl přidat ještě další dvě přestavby Fw 190A-6/R11 a Fw 190A-8/R8. Zároveň si k tomu připravuji zase nějaké historické písání, takže co, jak a proč budu stavět vysvětlím v něm.
Naposledy upravil Marcel Matuška dne 16 bře 2020, 22:18, celkově upraveno 1
Povídání to bude tentokrát trochu delší, protože bude spolu se stavbou vybraných přestaveb Fw-190 chronologicky mapovat působení specializovaných jednotek pro boj se čtyřmotorovými bombardéry spojenců v období od ukončení operačních testů Sturmstaffel 1 až po hořký konec na východní frontě. Vkládat to budu postupně během týdne a těm, co si to přečtou, mé povídání třeba trochu ukrátí a zpříjemní aktuálně doporučený pobyt v "domácí karanténě".
Na základě vyhodnocení působení průkopnické jednotky Sturmstaffel 1, která v období leden-duben 1944 potvrdila funkčnost konceptu majora von Kornatzkého, bylo nejvyšším velením Luftwaffe rozhodnuto o vytvoření první skupiny specializované na boj se čtyřmotorovými bombardéry a to sice IV./JG3. Samotný přerod první Sturmgruppe však neprobíhal zcela bez komplikací, neboť IV./JG3 byla doposud vybavena Messerschmity Bf-109G-6 a v boji s americkými bombardovacími svazy uplatňovala taktiku čelních útoků. Mnozí její piloti se proto velmi pozastavovali nad tím, proč právě jejich jednotka dostala tu „čest“ být první Sturmgruppe v rámci celé Luftwaffe a zda by nebylo lepší zvolit pro tento úkol některou skupinu již operující na sériových Fw-190. Bez ohledu na tyto počáteční komplikace zahájila IV./JG3 pod vedením Hauptmana Wilhelma Moritze v květnu 1944 svou operační činnost jako první Sturmgruppe. Ihned po velmi úspěšné a německou propagandou oslavované letecké bitvě u Oscherslebenu v červenci 1944 bylo rozhodnuto o vytvoření další skupiny Sturm. Volba padla na skupinu II./JG300 a rozhodnutí to bylo tentokrát poměrně logické ze dvou důvodů. V době bitvy u Oscherslebenu byla totiž skupina IV./JG3 začleněna pod dočasné velení JG300, jejíž jednotky poskytovaly podporu pro útok Sturmjägerů a jejíž komodor Walter Dahl byl pak v tisku úzce spojován s úspěchem v této bitvě. A navíc to byla právě II./JG300, vyzbrojená standardní verzí Fw-190, která dosáhla druhého nejlepšího výsledku pokud jde o počet sestřelených amerických bombardérů.
Komodor JG300 Walter Dahl a velitel IV./JG3 Wilhelm Moritz byli po Hansi-Gintrovi von Kornatzki další dvě zásadní osobnosti spojené s operačním nasazením Sturmgruppen.
Wilde Sau
JG300 vznikla červenci 1943 a její kořeny jsou spjaty se vznikem testovací jednotky taktiky nočního stíhání Majora Hajo Herrmanna. Ten začal od dubna 1943 prosazovat myšlenku nočního stíhaní jednomotorovými stíhačkami bez radarového vybavení, přičemž vizuálnímu vyhledávání bombardérů nad cílovým prostorem mělo napomoci osvětlení od inicializačních požárů a pátracích světlometů. Tento druh operací dostal kódové označení „Wilde Sau“ (divoký kanec) a byl následně zaveden jako standardní bojová taktika pro nově vzniklou skupinu JG300. Ta se velmi rychle rozrostla z původní testovací jednotky na plnohodnotnou stíhací divizi, přičemž této akceleraci významně napomohlo tzv. období „Window“, když se od července 1943 RAF dočasně dařilo blokovat nepřátelské radary pomocí vypouštění proužků z aluminiové folie. V tomto období pak byla taktika „Wilde Sau“ jedinou použitelnou v pátrání po nepřátelských bombardérech a JG 300 s ní zaznamenala v létě a na podzim 1943 značné úspěchy. Paralelně s tím bylo u jejích jednotek testováno také použití radarů na jednomotorových stíhačkách, jako například instalace systému FUG217 na letounu Fw 190A-6, které dostalo typové označení R11 a díky anténám trčícím z křídel a trupu pak lidový název „Neptun“. S příchodem zimy a zhoršením počasí se však úspěchy vizuálního nočního stíhání začaly pomalu vytrácet a narůstaly naopak ztráty. Spolu s odstraněním příčiny blokování radarů u dvoumotorových nočních stíhaček a jejich návratem na noční oblohu pak byla JG300 postupně transformována na denní stíhací divizi, aby tak mohla být začleněna do boje se sílícími svazy amerických bombardérů. Občasné noční operace však zůstaly v jejím repertoáru minimálně do léta 1944.
Fw 190 „Černá 8“ v polní úpravě R11 pro noční stíhání byl jedním ze zcela řadových „Neptunů“ od JG 300.
Existuje i jiná fotka tohoto stroje, na které jsou přechody barev atypického zbarvení na trupu daleko ostřejší.
Detail křídelních antén FUG 217 na jiném stroji.
Naposledy upravil Marcel Matuška dne 16 bře 2020, 22:20, celkově upraveno 3
Třetí a poslední jednotkou „Sturm“ se měla stát II./JG4, která vznikla z kádru osádek bývalé Zerstörergruppe umístěné na francouzském pobřeží Atlantiku. Po odložení svých Ju-88 se piloti ihned začali přeškolovat na Sturmjägery a to pod velením niko jiného než právě otce myšlenky Sturm, nyní už podplukovníka Hans-Güntra von Kornatzkého. Ten si s sebou pro hladší průběh výcviku a urychlení bojové připravenosti nové jednotky vzal i několik zakládajících pilotů původní Sturmstaffel 1. Na konci srpna tak byly po předchozích přesunech všechny tři jednotky připraveny na první hromadné nasazení proti americkým bombardovacím svazům, ke kterému mělo dojít 11. září 1944.
V ten samý den mělo dojít také k prvnímu bojovému nasazení samostatně operující testovací jednotky 3./JGr.10, přezdívané také „Krebs Staffel“ nebo hanlivě „Dödel Staffel“. Tuto přezdívku získala jednotka díky atypické výzbroji, jejímž testováním byla pověřena – jednalo se o známou raketovou výmětnici WGr.21, která však byla v tomto případě umístěna pod trupem v orientaci proti směru letu. Testováním této nezvyklé výzbroje se od května 1944 zabývala také 12. Staffel IV./JG3, která však s jejich použitím nedosáhla žádných úspěchů. Bojové nasazení takto orientované výzbroje totiž vyžadovalo čelní útok na bombardovací svaz, což byla přesně opačná taktika, než jakou používaly jednotky Sturm. Instalace Krebs Gerät navíc znemožňovala použití pod trupového závěsníku ETC501 s přídavnou nádrží, což mělo samozřejmě nepříznivý dopad na dolet takto vyzbrojených letounů. V polovině července 1944 tak byly testy u IV./JG3 ukončeny a vývojem taktiky operačního nasazení Krebs Gerät byla pověřena nově vytvořená jednotka 3./JGr.10. Pro automatické odpalování rakety v kritickém momentu čelního průletu nad bombardovacím svazem byl doplněn nově vyvinutý sytém „Wurzen“ přizdívaný také „magické oko“. Jednalo se o optický senzor, který na základě náhlé změny intenzity osvětlení automaticky aktivoval odpálení rakety. S takto vyzbrojenými Focke-Wulfy přistála 3./JGr.10 dne 5. září 1944 na letišti Erfurt-Bindersleben, aby zaujala místo doposud chybějící 8. Staffel II./JG300.
Fw-190A-8 jednotky 3./JGr.10 s instalovaným zařízením Krebs Gerät zachycené na letišti Erfurt-Bindersleben někdy mezi 5. a 10. zářím 1944.
Detailnější foto instalované raketové výmětnice WGr.21 v konfiguraci Krebs Gerät. Identifikační značení jednotky 3./JGr.10 se na počátku její operační kariéry sestávalo z číselného označení letounu a drobným písmem provedeného kódu jednotky „l1“. Charakteristický had se na trupech jejích letounů začal objevovat až v pozdějším období.
Trefil jsi to přesně, v případě popisu nasazení 3./JGr.10 skutečně čerpám z článku "Von Krebsen, Schlängen und Dödeln" uveřejněného ve dvou částech v Luftwaffe im Focus číslo 16 a 18/2010. Mimochodem velmi pěkný článek, který podrobně popisuje historii této jednotky od jejího zrodu až do konce války.
Naposledy upravil Marcel Matuška dne 18 bře 2020, 18:49, celkově upraveno 1
Pod velením komodora Waltera Dahla se díky přechodnému působení IV./JG3 nacházely na počátku září 1944 dvě plně vyzbrojené Sturmgruppen, zatímco nováčkové od atlantského pobřeží spadali pod operační velení JG4. Scéna tedy byla připravená a otázka zněla: nastane pro americké bombardovací svazy konečně onen „soudný den“, ve který při vytváření jednotek Sturm věřil Hans-Ginter von Kornatzki a ve který doufalo celé nacistické Německo?
Ilustrace z knihy „Fw 190 Sturmböcke vs B-17 Flying Fortress“, která zachycuje útok štábní jednotky JG300 na formaci B-17.
V ranních hodinách dne 11. září 1944 odstartovalo v rámci mise č.623 z anglických základen přes 1100 amerických bombardérů doprovázených více než 400 stíhačkami, přičemž cílem této mise osmé letecké armády měl být především německý ropný průmysl. Němci vyslali na obranu vše, co měli k dispozici a hlavní údernou silou více než 500 letounů měly být právě jednotky Sturmgruppen. První šly do vzduchu západněji dislokované jednotky II./JG300 a IV./JG3. Než se první z nich stačila přiblížit k určenému bombardovacímu svazu, byla rozprášena hlídkujícími Mustangy - II./JG300 přišla za krátko o 10 pilotů, další dva utrpěli zranění a to vše aniž by se jen přiblížila k bombardérům. O něco lépe dopadla IV./JG3, které se spolu se štábní letkou komodora Waltera Dahla podařilo vyhnout Mustangům a po jejich společném útoku v sevřené formaci šlo k zemi 16 bombardérů. Všudypřítomné Mustangy však jejich dalšímu pustošení velmi rychle zatli tipec a v následujících soubojích přišla IV./JG3 o 3 piloty a dva byli zraněni.
Fw-190 Sturmböcke od IV./JG3 přišli v srpnu 1944 o své výrazné barevné odlišnosti, aby jejich pestrý nátěr nepřitahoval větší pozornost všudypřítomných Mustangů.
Podobně uniformní byl v této době i nátěr letounu velitele IV./JG3 Wilhelma Moritze.
A obdobně tomu bylo z počátku také u další z nasazených jednotek Sturm - II./JG300. Tovární nátěr doplňovalo pouze číslo letounu a znak Gruppe, chybí barevný pás příslušnosti k obraně Říše.
A jak si vedli nováčci pod vedením Hans-Güntra von Kornatzkého a Krebs Staffel? Po více než hodině čekání v bojové připravenosti bylo přes 50 letounů od II./JG4 pozemní kontrolou postupně navedeno ke svazu létacích pevností od 3. bombardovací divize, které zastihly na česko-německé hranici v prostoru nad Krušnými horami. V souboji známém pro našince jako „Bitva nad Kovářskou“ šlo k zemi 11 pevností od 100.BG. Opět zasahovali „malí přátelé“ osmé letecké armády a po nuceném přerušení útoku hledaly zbytky II./JG4 nějakou méně chráněnou formaci, kterou pak připravily o dalších 12 bombardérů. I přes svou bojovou nezkušenost nárokovali tedy piloti II./JG4 po dvou nezávislých útocích na bombardovací formace celkem 23 vítězství, ale cena za tento úspěch byla i zde vysoká – 12 mrtvých pilotů, 4 zranění a zničena byla téměř polovina všech nasazených Sturmjägerů. Zdaleka nejhůře však dopadla „Krabí letka“ - spolu s ostatními jednotkami od II./JG300 si je rozebraly hlídkující Mustangy a k předpokládaným operačním testům „Krebs Gerät“ tak vůbec nedošlo. 3./JGr.10 přišla o 4 piloty a po útoku Mustangů na jejich domovské letiště i o polovinu všech svých strojů, což znamenalo vyřazení této jednotky z bojů na několik dalších týdnů.
Srpnová fotka tohoto Fw 190A-8/R2 potvrzuje existenci pásu příslušnosti k obraně Říše v tomto období pouze u jednotky II./JG4.
Další den popsal německý tisk proběhlou leteckou bitvu jako velké vítězství hrdinných obránců a uváděl taková čísla, jako 90 a více zničených nepřátelských bombardérů. Nastal tedy konečně soudný den pro drzé a dotěrné Američany? Ačkoliv sami spojenci připustili, že mise č.623 byla pro 8. leteckou armádu nejtěžší vybojovanou leteckou bitvou od května 1944, tak už ze samotného popisu soubojů si lze snadno vyvodit, že ani tentokrát se žádný soudný den nekonal. Naopak, toto „vítězství“ německých obránců bylo velmi těžce zaplaceno. A zatímco ztráty spojenců byly z hlediska jejich výrobního a lidského potenciálu pro pokračování bombardovací kampaně únosné, tak pro německé obránce byly tytéž ztráty velmi těžko nahraditelné. To se mimo jiné potvrdilo hned další den, když se nad stejné cíle vrátilo v opakovaném náletu více než 900 amerických bombardérů a při nepodařeném pokusu o nouzové přistání s poškozeným letounem přišel tentokrát o život sám duchovní otec myšlenky „Sturm“ Hans-Günter von Kornatzki.
Ilustrace k prvnímu vydání Fw 190A-8/R2 od firmy Eduard, která zachycuje počáteční okamžiky letecké bitvy nad Krušnohořím. V zobrazeném letounu přišel hned další den o život Hans-Günter von Kornatzki.
Po smrti von Kornatzkého převzal patronát nad duchovním vedením Sturmgruppen Major Walter Dahl společně s velitelem IV./JG3 Wilhelmem Moritzem a všechny tři skupiny pokračovaly za cenu mnohdy těžkých ztrát ve společném boji proti americkým bombardovacím svazům až do konce roku 1944. Poslední bojová akce tohoto typu se odehrála dne 14.1.1945, přičemž 107 mrtvých a 32 zraněných pilotů na německé straně byl poslední pomyslný hřebíček do rakve „Kampaně na obranu Říše“. Následně byla většina zbývajících jednotek Luftwaffe včetně všech tří skupin Sturm přesunuta na východní frontu k podpoře zoufalého pokusu Hitlera zabránit Rudé armádě v překročení řeky Odry – poslední přírodní bariéry před samotným Berlínem. Nic nemohlo být vzdálenější původní myšlence Hanse-Güntra von Kornatzkého na masivní útoky proti bombardovacím svazům operujícím ve vysoké letové hladině než právě plnění nových úkolů na východní frontě, které byly především bitevního charakteru a v přízemních výškách. Podobně jako se však nepodařilo jednotkám Sturm zastavit příval amerických bombardérů nad německá města, tak ani zde už pouhé stíny kdysi morálně silných a dobře vycvičených jednotek nezmohly nic proti nezastavitelnému proudu sovětských tanků, dělostřelectva a pěchoty. V posledních leteckých soubojích proti naprosté přesile Jaků a Lavoček pak položil život například i Willy Maximovitz, jeden z posledních přeživších členů pionýrské jednotky Sturmstaffel 1.
Od prosince 1944 se u JG 300 změnilo barevné provedení pásu příslušnosti k obraně Říše z červené na modro-bílo-modré provedení.
Spolu s přeřazením JG300 na východní frontu byly pancéřované Sturmjägery postupně nahrazovány standardními Fw 190A-8. V období před koncem války provozovala převzaté stroje z jiných jednotek a minimálně jeden kus odlehčené varianty Sturmjäger A-8/R8.