Je únor 1945 a notně prořídlé jednotky Wermachtu se v jednom z posledních doposud okupovaných koutů Francie připravují na jarní ofenzívu spojenců. Jedno z protiletadlovému oddílu nedávno přidělených samohybných 20 milimetrových čtyřčat zaujalo postavení v ovocném sadu, přiléhajícím k zchátralému statku na okraji vesnice. Všichni vědí, co bude následovat. Od rána přicházejí zprávy o spojeneckých svazech, křižujících nebe nad Říší a Protektorátem. Až bombardéry vysypou svůj smrtonosný náklad a otočí se zpět do Anglie, bude mít jejich doprovod sestávající ze stovek stíhačů, Mustangů a Thunderboltů volné ruce. Tehdy se jako jestřáby vrhnou z výšky, aby ničili a zabíjeli vše, co uvidí. Jako stříbrné blesky se budou v přízemní výšce míhat nad krajinou a před palbou průbojných a zápalných střel jejich velkorážných kulometů si nebude jistý nikdo – žádný vlak na kolejích, žádné auto na silnici, ba ani povozy a koňská spřežení na polních či lesních cestách. Těch několik tanků pečlivě skrytých v nedalekém lesíku, stejně jako dvě desítky pomocných vozidel, rozptýlených různě mezi vesnickými chalupami, bude jistě cílem víc než lákavým...
Zatím je ale ještě klid. Velitel dovolil osádce sesednout a protáhnout si těla ztuhlá dlouhým sezením v těsné věži. Vojáci využívají čas a z konve nad provizorním ohništěm se line typický odér náhražkové kávy. I zubaté únorové sluníčko jako by najednou hřálo o něco víc. Pohoda ale nepotrvá dlouho. Kdesi vysoko nad východním obzorem se na modři oblohy začínají rýsovat stovky stříbřitých kondenzačních čar. Velitel je pozorně sleduje skrze čočky svého triedru a pak prohodí směrem ke svým mužům: „Končete, pánové, za chvíli je tady máme!“
Wirberwinda jsem původně ani stavět nechtěl. Dostal jsem ho jako cenu na jedné soutěži a vypadalo to, že si v kitníku poleží opravdu dlouho. Pak jsem ale dostal chuť vyzkoušet si trojbarevnou německou kamufláž a když jsem byl na začátku podzimu přizván, abych se zúčastnil „brigády“ na jedné rozsáhlé a ne příliš udržované zahradě, všechno to do sebe zapadlo. Samotný model je postaven v podstatě z krabičky. Stavebnice obsahuje i figurky. Jejich poloha je předurčuje k rozesazení do věže okolo kanónu, já se je nicméně rozhodl použít v souladu s výše popsanou situací. Proto jsem některé jejich údy poupravil, sem tam něco přiřízl a sem tam dotmelil. Pak už to byla taková ta krajinkářská klasika: reliéf zdi od železničních modelářů, pigmentové pasty pro ztvárnění suché i mokré hlíny, travní koberce, drny „suchá tráva“ a laserem řezané „suché kapradí“. Stromky jsou z kořínků poslepovaných vteřińákem.
Asi nejblíž realitě je hned ta první fotka, ostatní jsou pro zlost! Každopádně figurky se rozhodně nelesknou a i zeď vypadá v reálu reálněji 
Pro většinu modelářů je správný tank špinavý, zaprášený, zabahněný (až potud bych souhlasil) ale také rezavý, omlácený, vyšisovaný s různě utrhanými a pozohýbanými závěsy a úchyty. Ideálem je vzhled důlního nakladače po třech desítkách let práce v povrchovém dole na Donbase. Uvědomuje si vůbec někdo, že životnost prvolinyjových bojových prostředků se za válečných časů počítá možná na měsíce, ale spíše týdny? Dovedu si teoreticky představit pomocná vozidla, typicky náklaďáky, která prodělala celé východní tažení, byla u přepadení SSSR, dojela až někam ke Stalingradu, pak zase pomalu zpátky a skončila na jaře pětačtyřicet někde v protektorátě. I ta ale podléhala pravidelné údržbě. 
Adoro il mondo dei modelli. 
