Tak po delším čase zase chmelnice. Během stavby jsem zažil chvíle extáze i naprostého zoufalství! Interiér je nádherně detailní, ale také velmi členitý. Hodně „věciček“, které na sebe navazují a musí správně zapadnout, dost záleží na pořadí spojování konstrukčních celků a návod nás tak trochu nechává tápat. A to ani nemluvím o tom, že spousta z toho co činí největší potíže (spasování motorového lože, chladícího potrubí a zásobníků střeliva) nakonec vůbec nebude vidět. Ale nevadí, až budu tentýž typ lepit příště, budu chytřejší! Naopak velice příjemným překvapením bylo spojení soustavy vzpěr a horního křídla (pro mě osobně u každé chmelnice nejadrenalinovatější a také nejrizikovější operace) Díky masivním usazovacím kolíkům jde o záležitost připomínající „klik-klak“, dá se v pohodě zvládnout jen tak v ruce, speciální a pro tyto příležitosti nedávno zakoupený stojan jsem vůbec nepoužil . O zbarvení jsem měl od začátku jasno – přečtení knihy o Ernstu Udetovi (Můj život letce, Mustang 1993) patří ke stěžejním milníkům v mé kariéře leteckého nadšence. A co teprve, když se mi koncem devadesátek podařilo v jednom dnes již zaniklém pražském modelářském obchodě zakoupit triko právě v těchto barvách – jasně červené, s emblémem LO! na hrudi (v mém případě spíš na pupku) a vyzývavým Du doch nicht! na zádech! Unosil jsem ho, jako sváteční a později už jen domácí doslova do roztrhání. Zvolení právě tohoto markingu má navíc tu výhodu, že jsem si mohl více méně ušetřit práci s patinou. Jak známo, takto zbarvený letoun nikdy nebojoval (a nejspíš ani skutečně nevzlétl) byť je doložen fotograficky, ovšem série snímků slavného stíhacího esa v jeho kokpitu vznikla výhradně z propagačních důvodů. Proto jsem se po nástřiku barev GUNZE a nanesení všech obtisků (z velkoformátových lozenge jsem měl dost obavy a nejvíc z tvarově náročných mezikřídelních vzpěr, vše nicméně proběhlo bez problémů) spokojil se zapuštěním paneláže (olej + zippo benzín) a zvýrazněním vystupujících reliéfů (malovátka TAMYIA).