Když v roce 1943 započala spojenecká bombardovací ofensiva nad Německo, rozhodlo ministerstvo RLM o urychlení vývoje stíhačky Me-262 a její co nejrychlejší nasazení do bojů proti spojeneckým bombardérům, a to i na úkor omezení produkce stávajících typů. Rovněž byla dána priorita i dalším proudovým typům. Díky urychlenému nasazení moderní proudové techniky se podařilo účinně odrážet bombardovací svazy a posunout invazi spojenců o více jak dva roky. Z počátku roku 1945 se však spojenecké letectvo rozhodlo přitvrdit a nasadit v Evropě mohutné svazy bombardérů B-29, spolu s doprovodem britských Meteorů, jelikož kvůli zpoždění v projektu nebylo možné nasadit vlastní typ P-80. Letouny Meteor mimo jiné disponovala i 332. fighter group. Nasazení B-29 si na německé straně vyžádalo odpovídající odpověď v podobě těžkého kanonového stíhače, který by zbraněmi těžké ráže tyto formace dokázal zdevastovat.
Willy Messerschmitt se rozhodl použít jako výchozí bod stíhací Me-262, avšak s úplně novým trupem, který by pojal více paliva a munice. Vznikl tak projekt těžkého stíhače P.1099, který existoval ve dvou základních provedeních. Oba měly společný základ v zavalitém trupu doutníkového tvaru, s původními ocasními plochami a křídly z Me-262. Zachovány byly i pohonné jednotky Jumo 004, avšak v o něco silnější variantě C s možností přídavného spalování. Původní části z Me-262 poskytovaly výhodu při bojovém poškození, kdy se při nedostatku dílů mohly využít náhradní díly z Me-262. Kvůli nárustu hmotnosti byl zesílen podvozek, hlavní podvozkové nohy nyní měly dvě kola. Samotné verze se odlišovaly výzbrojí a způsobem nasazení. Verze A byla klasický jednomístný těžký stíhač vybavený čtyřmi 30 mm kanony Mk108 střílejícími vpřed. Verze B byla speciálně určená pro rozbíjení a ničení svazů strategických bombardérů. Vyzbrojena byla třemi 20 mm rychlopalnými kanony MG161 (vylepšená varianta známého MG151) a dvěma těžkými 30 mm kanony Mk108 s dlouhou hlavní a zvýšenou kadencí. Jeden 20 mm kanon byl umístěn v otočně věži na přídi, kterou ovládal pilot. Zbylou výzbroj ovládal střelec v zadním kokpitu. Zbylé dva 20 mm byly umístěny v otočných lafetách na bocích trupu (alá Me-410) v jeho zadní části a pálily do zadní polosféry letounu. Těžké 30 mm kanony byly umístěny za kokpitem a mířily do horní části zadní polosféry. Tato verze se do výroby dostala v polovině léta a operačního nasazení jako Me-1099B/I "Feuerfisch" (Perutýn) se dočkala na počátku podzimu. Americké svazy byly zvyklé čelit proudové stíhací technice, avšak nasazení této těžké stíhačky, která ve skupinách začala tyto svazy napadat, je zaskočilo. Díky své těžké výzbroji a možnosti střílet z několika úhlů činilo z Me-1099 smrtelného zabijáka, zvláště při použití taktiky průletu pod formacemi bombardérů a ostřelování jejich méně chráněného břicha.
Nic však netrvá věčně a ani nasazení těchto proudových letounů neodvrátilo invazi defintivně a už vůbec nemohlo zlomit produkční potenciál spojenců. Postupná devastace nálety a docházení pohonných hmot snižovalo operační schopnosti Luftwaffe čím dál víc. Spojenci při svém postupu přirozeně chtěli ukořistit co nejvíce moderní německé techniky, včetně tohoto lovce bombardérů. Tato příležitost se jim naskytla v dubnu roku 1946, kdy obsadili letiště v Brandisu, v samém srdci Třetí říše. Letecké jednotky s proudovými letadly se (pokud měly dostatek paliva) přesouvaly stále hlouběji do vnitrozemí, aby do posledních sil bránily Berlín. V Brandisu tak skončilo putování i známé jednotky JG.400. Americkým jednotkám se podařilo na letišti zajisti několik zachovalých a stále letuschopných exemplářů Me-262, raketové Me-163 několika verzí a samozřejmě i Me-1099. Po důkladném prozkoumání jednotlivých letounů byl k přeletu do Anglie a následným zkouškám v USA vybrán stroj Werk.Nr. 372005, červená 4. Dle záznámů šlo o poměrně nový letoun, vyrobený na počátku března 1946 s několika bojovými lety. Na letounu nebylo dosaženo žádného sestřelu.
Letoun nesl klasickou denní kamufláž lomenných polí odstínů RLM81 a 82, spodní plochy byly v RLM76. Přechod mezi barvou spodku a poli kamufláží horních ploch byl doplněn fleky RLM81 a 82. Zajímavostí je, že ač byl letoun z ukořistěných exemplářů v nejlepším technickém stavu, měl díky poškožení v boji vyměněné levé křídlo a pohyblivou část levé VOP. Bojové záznamy uvádí, že letoun by poškozen při jednom z posledních bojový letů. Dávka projektilů mu lehce poškodila VOP a takřka kompletně rozstřílela konec levého křídla. Letounu se i přes zhoršenou ovladatelnost podařilo úspěšně přistát na domovské základně, kde pak byl opraven částmi z bojově odepsané noční stíhací Me-262. Opravené části tak nesly RLM76 s fleky RLM75 na horní ploše a černou na spodní ploše. Letoun nesl obvyklé označení, tj. kříže na křídlech, trupu a svastika na SOP. Dále letoun nesl sériové číslo na SOP, červné číslo 4 na trupu na úrovni náběžné hrany křídla a na přídi pod kabinou emblém jednotky JG.400. Po ukořistění letounu americkými jednotkami byly kříže přestříkány dostupnými barvami (olivová, šedá) a nahrazeny americkými insigniemi. Ostatní označení zůstalo ponecháno. Ač si letoun díky svým kanonům, které mu dodaly charakteristický naježený vzhled, vysloužil jméno Feuerfisch (Perutýn), tak mnoho krásy nepobral a mezi americkými jednotkami se rychle vžil posměšný název Wurstfisch.
Ve zmíněné podobě byl letoun po vlastní ose přelétnut do Anglie, kde byl rozebrán a lodí přepraven do USA. Po sestavení se podrobil zkouškám a po jejich skončení byl opět rozebrán a s dalšími kořistními letouny Luftwaffe uskladněn v depozitu národního leteckého muzea ve Washingtonu.
Přiznávám, že mi ujela technická záležitost ohledně vyměněného křídla, asi by se jako u Me-262 měnilo celé a ne jen jeho část, nu poučení pro příště.
- Přílohy
-
-
-
-
-
Naposledy upravil Kubouš dne ned dub 21, 2013 1:07 pm, celkově upraveno 3
