Panoptikum Pawlikových Příšer

[Pawlik]

Tak ještě pár foteček Bredy v lepším světle.

Přílohy

[Pawlik]

Praga RSV, 1:72,Revell

Německá okupační moc připravovala během zimy 1944/45 sériovou výrobu proudového stíhače Focke-Wulf „Flitzer“ v pražské Pragovce. Po skončení války se ve výrobních halách nacházelo deset téměř dokončených strojů a dalších dvacet v různém stádiu rozestavěnosti. Typ byl shledán nadějným a progresivním a protože i proudových motorů bylo v továrním skladu dostatek, bylo rozhodnuto pokračovat dále ve výrobě, tentokrát však již pro letectvo osvobozeného Československa, a to pod názvem Praga RSV (rychlý stíhač výškový).
Zobrazený stroj je trochu kuriozitkou. V poválečné Praze byl v roce 1946 pořádán Aerosalon, na kterém byly prezentovány možnosti čs. letectva a rovněž tak i domácího leteckého průmyslu. Jeden ze sériových strojů byl pro tento účel vyroben bez jinak běžně aplikovaného kamuflážního nátěru a byl nalakován pouze bezbarvým lakem, aby byla prezentována jeho konstrukce z „nedeficitních materiálů“a tedy i jeho materiálová (a finanční) nenáročnost, což mělo působit pro nalákání potenciálních zahraničních zákazníků. Zájem projevilo Španělsko (objednalo sérii dvanácti sériových strojů plus dvou záložních), avšak dodávky pro Francův diktátorský režim byly diplomaticky poněkud ožehavé a než se je podařilo uspokojivě vyřešit, vypukla tzv. Dvouletá válka a vyrobené stroje byly převzaty letectvem Protivzdušné obrany Československé armády. Při této příležitostibyl i tento, původně tovární předváděcí stroj opatřen kamuflážním nátěrem a jeho kariéra „dřevěného tryskáče“ tak končí.Praga RSV, 1:72,Revell

Přílohy

[Pawlik]

Avia B-71, ICM,1:72

Tenhle model je takový polo-What-If. Model jsem koupil na Modelbrnu, načež jsem od Pantíka dostal mobilizační kamuflážní schéma, vlastně scan předpisu. Tak jsem tuhle Antku udělal jakoby mobilizační, s tím, že schéma bylo přijato, ale v praxi neaplikováno - a posléze jsem si někde (snad na Palbě?) přečetl, že aplikováno bylo... Nicméně je to pořád what-if, protože jsem neviděl jedinou fotku, která by toto potvrdila, nemluvě o tom, že kódová písmena na trupu asi v reálu vypadala jinak (recykloval jsem dekály z FAA, tuším že ze Sea Gladiatora). Ale Antka to je, ve vítrině mezi běžnými jednomotoráky působí impozantně A ještě info pro ty kteří by chtěli tenhle model od ICM stavět: Je to úplně v pohodě, sedí to na desetinky, výrazněji jsem musel tmelit jenom spoj mezi centroplánem a zadní částí trupu, no a některé drobnosti mohly být méně modelové, leč masivnější, protože praskají už při křivém pohledu (lafety kulometů, podvozkové nohy...).

Přílohy

[PantherG]

Co dodat?

[Pawlik]

Čehona – Čihák Albatros D III, 1/48, Směr

Model: starý Směr, přeryto z pozitivu do negativu, odbroušeny nesmyslné kříže (však to znáte), použit kýbl tmelu atd... Přítelkyně a nastávající manželka (v jedné osobě, vy bejci! ), poté, co shlédla mého Flitzera, po mě chtěla něco více dřevěného, a tak vzniklo tohle...
Doufám, že jsem dobře trefil i barvu kabelů ke svíčkám (vyrobeno z rybářského silonu), v originále to bylo smaltované měděné lanko, na které byly jako izolace navlečeny porcelánové „prstýnky“ a celek byl posléze opředen hedvábím hnědorezavé barvy (kamarád má dosud doma zapalovací kabel z Brandenburga coby relikvii po pradědečkovi – leteckém mechanikovi ve dvacátých letech).

Historie:
Firma Čehona – Čihák, sídlící v Olomouci (viz historie Rapid 2) v roce 1916 pracovala na vývoji stíhacího letounu. Rapid 2 byl skvělý rychlý neozbrojený průzkumník, nicméně s příchodem moderních stíhačů na italskou frontu začal ztrácet dech, rychlost coby ochrana přestávala stačit a výzbroj vzhledem ke své subtilní konstrukci neunesl, Valach (dvoumístný průzkumný dvojplošník, časem bude...) se též povedl, ale Evžen Čihák se svou vizí jednoplošníků se stíhačkami nějak neměl štěstí – nebo možná jen předběhl svoji dobu... Proto bylo v létě 1916 rozhodnuto přistoupit k licenční výrobě německého stíhače Albatros D III. Na rozdíl od továrny Oeffag v původní německé verzi, s vrtulovým kuželem a „obtaženou“ kapotáží motoru. Model zobrazuje první vyrobený kus, v podobě, v jaké opustil továrnu a byl předán do cvičné jednotky Flek 20 (B), která měla sídlo na továrním letišti firmy Čehona – Čihák v Olomouci – Neředíně a která cvičila pro službu v Rakousko – Uherském letectvu příslušníky české národnosti (Fliegeresatzkomando 20- Boehmisch). Stroj byl v přírodní barvě materiálu, kromě výsostného označení postrádal jakýkoli další marking a byl neozbrojen, neboť měl sloužit pouze k přeškolování pilotů na daný typ.

Fotky nejsou bůhvíco, bohužel zase pracuju, slunečné počasí není a tak je to opět večer pod žárovkama a s bleskem.

Přílohy

[El Thud]

Hele, máš to moc pěkné-jen u toho Albatrose je problém že by mě nenapadlo že to je what if... On Evžena Čiháka na rozdíl od Jana Kašpara moc nikdo nezná... Takže jo, je to moc pěkný Albatros, ale prostě co se do zbarvení týče - málo what ifový

[kragh]

Pawlik:
Thude, hoď sem něco, co je více WI, ať se poučíme

[ujík]

Moc pěkné, a navíc z té letité stavebnice, klobouk dolu. Dřeva se já bojím jak čert kříže.

Thude, dej sem aspoň jedinný slušně postavený a nabarvený WI model a pak tu teprv někoho poučuj, jestli je model málo WI.

[El Thud]

Ale já jsem přece psal že je to moc pěkný model, jen že by mě nenapadlo že to je what if... (Albatros s křížema).Jak říkám - Dočkej času jako Gustáv Husák 17.listopadu. Nějaké "co kdyby" mám v hlavě, jeden rozpracovaný, jeden skorem hotový. Jen na to teď není čas...

[Pawlik]

To dřevo není ve skutečnosti žádné kouzlo, i když mi trvalo dost dlouho, než jsem na to přišel. Základ je matná barva, používám od oka vybranou Humbrol 93 Desert Yellow, počítám, že stejnou službu dokáže poskytnout Pactra A 20. Na to dělám spoustu co nejjemnějších čárek akvarelovým pastelem, jakoby normální pastelka, barevná "tuha" ve dřevě, je to KOH-I-NOOR Mondeluz, "umělecké pastelové tužky akvarel", odstín 32, taková nějaká normální hnědá. Vtip je v tom, moc se s tím nes... prostě to co nejvíc začárat. směr čárek ve směru vláken dřeva, a opravdu co nejvíc. Když budeš mít pocit, že jsi to přehnal, začíná to teprve být ono. A čárky co nejtenčí, ostrá pastelka a často otáčená, aby to barvilo jenom hranou, ne plochou. A vůbec se s tím ne.rat, drž se hesla, které kdysi řekl na Akademii jeden z profesorů Jaroslavu Hutkovi: "Pokud to chceš mít povedené, dělej to jako špatně placený řemeslník.". Když máš pocit, že toho je asi dvakrát víc, než je třeba, přehňácané a nemá to kontrast, je to teprve ono. Otři to lehce papírovým kapesníkem (zbav se přebytečného pigmentu) a přelakuj lesklým EMAILEM. Takže bezbarvým lakem Humbrol nebo Revell. Ten email je dúležitý - nesmíš použít cokoli, co obsahuje byť jen malé množství vody, tedy akryl nebo lihovku. Voda by okamžitě rozpila akvarelový pastel a výsledek by letěl do koše, možná přinejlepším do louhu. Zároveň to vytáhne barevný kontrast, to , co předtím vypadalo divně rozpitě a fádně, dostane neuvěřitelnou šťávu. A to je vlastně všechno...

Edit:

El Thud: Kecy prosím do chlívku "Pawlik žije a bastlí" ve stavbách. Tohle je JEN galerie, tedy mé výtvory a komentáře K VĚCI. Nikoli domněnky a co by kdyby.

[Pawlik]

Zvláštní stíhací letka, Prostějov, podzim 1938

Modely a krátký koment:
Gloster Gladiator Mk.I, Pavla models, 1/72
Ačkoli shrot run s resinovými doplňky, překvapivě lehká stavba. Mírné tmelení a broušení, geometrie se s výrobou jednoduchého „forichtunku“ dala udržet.
Fiat CR-32, Super model, 1/72
Děs běs. Jeden z geometricky nejkřivějších modelů, který jsem měl kdy v ruce. Výsledek přes obrovské množství práce nestojí za nic. Vzpěry praskaly, geometrie mi utekla... Ve vítrině to bude stát někde úplně vzadu. Nemít už na to vymyšlenou tuhle historii, letělo by to do koše už před koncem stavby. Můj poslední model, barvený Humbrolkama.
Polikarpov I-153, Směr, 1/72
Klasický starý Směr. Podivný zelený loupavý plast, jinak standard své doby. Na větší vzdálenost to snad Čajku připomíná. Třetí model barvený akryly Pactra (interiér ještě Humbrol/Revell).

Úvodem několik slov k historii jednotky:

V druhé půli třicátých let představovalo hitlerovské Německo stále větší ohrožení pro své sousedy ve středu Evropy. Československé letectvo mělo ve výzbroji výbornou dvouplošnou stíhačku Avia B-534, avšak každé vojenské letadlo začne zastarávat už v momentu, kdy je přijato do výzbroje. Vývoj proto má a musí pokračovat dál. Vývojoví pracovníci Avie po vyřešení všech problémů se zavedením „pětistovky“ do sériové výroby řešili její další vývoj, který vyvrcholil verzí čtvrté série a též kanonovou verzí Bk-534. Na nebi Evropy se však začaly čím dál více prosazovat moderní jednoplošníky, aerodynamicky čisté a rychlé stroje a proto v Avii přikročili ke konstrukci jednoplošníku B-35. Ne všichni však sdíleli nadšení pro tyto nové „žraloky vzduchu“. Konzervativnější důstojníci tvrdili, že ne na všechny úkoly se jednoplošník hodí, a že vedle rychlých „přepadových“ stíhačů je zapotřebí mít k dispozici i sice pomalejší, avšak obratnější „soubojový“ typ, tedy dvouplošník, jehož koncepce díky vyztužené konstrukci dokáže být lehčí a pevnější. Výsledkem je sice stroj s větším odporem, a tedy pomalejší, avšak pevnější a s menším plošným zatížením, tedy schopnější utaženějších a ostřejších obratů a rovněž s vyšší stoupavostí.Protože konstrukční i výrobní kapacita Avie nebyla nafukovací, bylo rozhodnuto vytipovat vhodný typ v zahraničí, buď pro licenční výrobu, nebo pro přímý nákup. A tak se do ČSR dostala hrstka poněkud exotických „ptáků“.
Tato letadla byla zkoušena v pražském VSÚL (Výzkumný a skušební ústav letecký – tak se to prý fakt jmenovalo) a po zakončení zkoušek byly předisponovány k leteckému učilišti v Olomouci. Létat na nich měli instruktoři, kteří byli považováni za zvláště zkušené piloty, na cvičeních za použití „nestandardních“ letadel simulovat „nepřítele“ - no a žákům taky neuškodí, když se seznámí s více typy, byť jen na zemi.
Během jarní částečné mobilizace byla ta letadla, která byla původně nekamuflovaná, přetřena standardní čs. kamufláží, běžnou na stíhačkách B-534 a současně byla určena z řad instruktorů skupina pilotů, která by je měla v případě ohrožení republiky pilotovat. Ti pak byli za podzimní mobilizace označeni jako „Zvláštní stíhací letka“ a přesunuti na polní letiště poblíže Prostějova. Jejich úkolem byla obrana prostoru střední Moravy. Logiku tento plán měl: V případě obrany republiky je každé letadlo dobré. A méně známé typy je lepší držet v hloubi území, dále od front (jednotka měla přísný zákaz přibližovat se k frontě) aby nedocházelo ke zbytečným ztrátám vlivem tzv. přátelské palby.

Gloster Gladiator
Byl objednán i dodán v počtu tří kusů, bez výzbroje, posléze vyzbrojen čs. Kulomety vz.30, zkoušen v rámci VSÚL v Praze. Po skončení zkoušek byl předán do Leteckého učiliště v Olomouci. Všechny tři stroje byly dodány ve stříbrné barvě, tak jak byly vyrobeny pro původního odběratele, tedy britskou RAF. V květnu 1938, při tzv „malé“ mobilizaci (již v Olomouci) byly přelakovány do standardu stíhačů B-534, tedy khaki na horních plochách a spodní ploše horního křídla, a hliníkovou brozí na plochách spodních. Za „velké“ mobilizace v září 38 pak byly přelétnuty na polní letiště u Prostějova v rámci „Zvláštní letky“ a zde přebarveny do mobilizační tříbarevné kamufláže. Na tyto stroje však neexistoval žádný předpis o rozmístění kamuflážních polí a proto je mechanici – stejně jako další stroje této odloučené jednotky- nabarvili „od oka“. Stroje postrádaly rovněž tradiční označení číslicí a písmenem, nesly pouze taktické číslo na trupu. Za podzimní války startovaly několikrát na poplach, jediným jejich potvrzeným úspěchem je sestřel Ju-87B v prostoru Brodku u Prostějova. Hlášeny jsou ještě pravděpodobné sestřely či poškození Ju-87 či BF-109 (B? C?). Jeden letoun byl během operací ztracen, pilos rtm. Bláha se zachránil na padáku, avšak při dopadu byl zraněn a zbytek krátké války strávil s nohou v sádře. Zbývající dva stroje byly krátce po skončení války (snad v únoru 39) zrušeny jako nerentabilní pro nedostatek náhradních dílů.

Fiat CR-32
Tento typ byl objednán rovněž ve třech kusech, dodán byl však pouze jeden, bez výzbroje, vyzbrojen dvěmi kulomety vz.30. Po ukončení zkoušek v pražském VSÚL byl předán rovněž do leteckého učiliště v Olomouci. Při jarní mobilizaci byl přebarven z původní stříbrné rovněž do standardu B-534, pži podzimní mobilizaci byl již však vyhodnocen jako nebojeschopný, nebyl proto přebarven do tříbarevky a sloužil pouze k záletům počasí. Rovněž na polním letišti u Prostějova byl zničen při německém náletu, když coby s stroj s nejmenší bojovou hodnotou „dělal volavku“ na ploše a tím odváděl pozornost od pečlivě zamaskovaných bojových strojů na opačném konci letiště. Svůj úkol splnil dokonale – byl několika blízkými výbuchy zcela zničen, zatímco v blízkém okolí bojových strojů nespadla jediná puma...

Polikarpov I-153
Tyto stroje byly objednány původně rovněž ve třech kusech, ještě před realizací se však objednávka rozšířila na strojů šest, přičemž všechny byly dodány. (Společně se šesti kusy I-153 byly objednány i dodány i tři I-16, to je však částečně jiný příběh. Těch bylo totiž objednáno i dodáno ještě dalších 60. Nicméně ve Zvláštní letce sloužily rovněž tyto první 3 I-16 společně s dvojplošníky.) Stroje byly rovněž zkoušeny v pražském VSÚL a po ukončení programu zkoušek byly dodány do Olomouce (právě tyto stroje byly doporučeny k nákupu společně s I-16. Objednány však byly pouze i-16, pravděpodobně proto, že zatímco vývoj B-35 se protahoval, dvouplošníků – a kvalitních – jsme měli dost). Stroje byly dodány i používány s originální výzbrojí, v původním standardním zbarvení VVS RKKA, tedy tmavě zelené shora a z boků, světle modré zdola. V této podobě byly ponechány i za jarní mobilizace, při té podzimní byly, již na polním letišti, přebarveny na horních plochách do „tříbarevky“ společně s Gladiatory a I-16. Jelikož jich bylo k dispozici šest, jednalo se o nejpočetněji zastoupený typ u Zvláštní letky. Snad i proto má na svém kontě i nejvíce úspěchů: 3 sestřely potvrzené (1x Ju-87, 1x Bf-109, 1x Do-17) 7 sestřelů pravděpodobných (1x Bf-109, 3x JU-87, 1x He-51, 1x Hs -126 a 1(sic!) Ju-52). Záznamy o poškozených strojích se nedochovaly, stejně tak přesné záznamy o vlastních ztrátách, jistě však byly ztraceny 3 stroje společně s jedním pilotem.

Přílohy

[Pawlik]

Pokračujem v krasojízdě, co se nevešlo do předchozího chlívku:

Přílohy

[Pawlik]

Fairey Fulmar Mk II, Směr, 1:72 (alias SN-41 Puštík)

Pro historii tohoto nočního stíhače v čs. Službách se musíme vrátit do dob po tzv. Mnichovské válce (více je toto téma popsáno v mé historii k typu Cutiss Hawk 81 A-2).
Letectvo PVO potřebovalo kromě denních stíhačů též stíhače noční. Problematika nalézání a zaměřování cílů v noci již byla technicky vyřešena díky úsilí čs. vědců, vývojem systému Zara. Že se jednalo o bdobu britského radaru je zřejmé již z názvu – Zara totiž znamenalo „zaměřování signálem radiovým“ (tento název byl přijat pro tyto syslémy všeobecně, na rozdíl od původně tvůrci navrhovaných názvů Vysrad -pro pozemní vyhledávací radiolokátory- a Zasrad pro radiolokátory palubní, tedy zaměřovací. Tyto názvy prý byly nepřípustně dvojsmyslné...), bylo však nutné najít letous s dostatečnou nosností – první sériově vyráběný Zasrad 1 (promiňte, Zara 3) bylo i s napájecími systémy téměř třistakilové mostrum, a to k tomu musíme připočítat ještě stromečkové antény (vlastně asymetriskou obdobu pětiprvkových Yagi antén), umístěné na hřbetě trupu (vysílací) a na horních a spodních plochách obou křídel. Nemluvě o tom, že pro obsluhu byl potřeba další člen osádky. Požadovaný stroj musel mít tedy dosti vysokou rychlost, aby byl použitelný jako stíhač, musel mít dostatečnou nosnost a musel být alespoň dvoumístný.
Všechny tyto požadavky splňoval stroj, se kterým se čs. nákupní komise setkala při své návštěvě Velké Británie, totiž původně námořní stíhač Fairey Fulmar. Byl nejen dostatečně výkonný a robustní, ale navíc jeho námořní původ jej doslova předurčoval jako vhodný typ pro noční stíhání, především vysokou vytrvalostí a nebývale odolným podvozkem, který snesl i velmi „drsné“ přistání. Británie mohla menší sérii těchto strojů postrádat, a tak byla v první fázi objednána série verze Mk I, která byla poněkud odlehčena částečnou „denavalizací“, tedy demontáží záchutného háku, patek pro katapult a námořních záchranných prostředků. Do Československa dorazila tato první série v počtu dvanácti kusů, s tím, že následovat bude další dodávka v již modernizované verzi Mk II.
Tyto první Fulmary byly v Československu přezbrojeny na osm kusů osvědčených leteckých kulometů vz.30 (jeden byl přidán na speciálním pantografickém závěsu i do kabiny navigátora) a vybaveny systémem Zara 3. Bohužel, váha tohoto systému spolu s obrovským aerodynamickým odporem anténních systémů vedla k výraznému snížení výkonů a stroj byl pro praktické plnění stíhacích úkolů prakticky nepoužitelný. „Jednička“ však byla považována za pouze přechodný typ, sloužící k výcviku osádek a k nácviku součinnosti s pozemními zaměřovacími a naváděcími stanovišti, jelikož radiolokační technika znamenala v nočním stíhání zcela revoluční změnu, a jako taková svůj úkol splnila.
Prvními plně operačními nočními stíhači se tak staly až Fulmary Mk II, které konečně získaly i čs. typové označení, podle určení a roku zavedení do výzbroje (stíhač noční) SN-41 a bojové jméno Puštík. Tyto stroje již byly vyzbrojeny zpočátky čtveřicí, později šesticí zcela nových, výtečných kulometů vz. 40 ráže 12,7 mm a vybaveny novým radiolokátorem Zara 5, pracujícím na mnohem vyšší frekvenci a tedy používajícím parabolické antény, který byl umístěn ve dvou aerodynamických kontejnerech (v jednom vysílač, ve druhém přijímač, oboje i se svými anténami) podvěšenými pod křídly. V trupu tak byly umístěny pouze napájecí zdroje a „vyhodnocovací“ obvody s obrazovkami. Kuriozitou zůstalo na počátku služby tohoto letounu umístění pohyblivého kulometu vz.30 v prostoru operátora systému Zara. Předpis totiž požadoval, aby operátor navedl pilota na cíl a po jeho ohlášení vizuálního kontaktu odsunul překryt kabiny, vysunul zbraň a při odvalu od cíle pokračoval v palbě. V praxi se však později zjistilo, že operátor s očima „vypálenýma“ od katodových trubic nebyl schopen cíl zahlédnout, pokud tento nehořel jasným plamenem, a pak už jeho palba stejně nebyla zapotřebí – takže tyto kulomety byly posléze demontovány jako nadbytečné a většinou posílily protiletadlovou obranu letiště. Jako velká výhoda původně námořního stroje se později rovněž projevila jedna zpočátku přehlížená vlastnost – totiž možnost manuálního sklápění křídel, která zůstala zachována i u čs. denavalizovaných „Puštíků“. Pro hangárování jedné stíhací „směny“ -tedy roje šesti letadel- totiž stačila trojice malých, prefabrikovaných skladových baráků, které byly před leteckým průzkumem výborně maskovány, protože se vlastně vůbec nemaskovaly - vypadaly prostě jako běžná zemědělská usedlost a žádného nepřátelského pilota by nenapadlo, že tak malé objekty mohou skrývat šest letadel, které se daly k bojovému startu připravit za necelých 15 minut. Z tohoto důvodu byla část letectva čs. PVO později vyzbrojena z USA zakoupenými a u nás denavalizovanými stíhači F4F Wildcat – ale to je již jiný příběh...

Historie a zbarvení předlohy modelu:

Jedná se o jeden z Puštíků první dodávky v typické kamufláži nočních stíhačů té doby. Stroj sloužil od počátku roku 1942 na letišti Albrechtičky u Ostravy (dnes letiště Ostrava – Mošnov), tomu odpovídá i počáteční písmeno kódu W (PVOS oblast Morava a Slezsko), noční stíhači na rozdíl od denních nepoužívali po písmenu oblasti (znovu opakuji: X Čechy, Y Slovensko a Podkarpatská Rus a W Morava a Slezsko) pořadové číslo (v případě denních stíhačů až třímístné) nýbrž pořadové písmeno, popř. kombinaci písmena a čísla. Kamufláž je tehdy běžná verze pro noční stíhače, tedy tříbarevná shora (denní okrově žlutá je zde nahrazena zelenkavě šedou, známou z bombardérů) a tmavošedá zdola, konce křídel jsou zespoda žluté, coby prvek rychlé identifikace pro pozemní protiletadlovce, tedy obsluhy reflektorů či protiletadlových děl. Výsostné znaky a kódová označení se nacházejí na obvyklých pozicích.

Několik slov na téma letiště Albrechtičky:

Toto letiště bylo již tehdy jedno z největších v republice, ačkoli z archivnívh materiálů to tak nevypadá Oficiálně se totiž letiště Albrechtičky nacházelo pouze na malé ploše jižně stejnojmenné obce. Ve skutečnosti se však hlavní – přísně tajná – plocha letiště nacházela jižně a jihozápadně od oficiální plochy. Maskována byla jako louky s polními cestami, louky byly koseny zdánlivě nepravidelně, ve skutečnosti však tak, aby plocha shora vypadala jako „rozkouskovaná“ a přerušená cestami, ve skutečnosti však louky i cesty tvořily jednu obrovskou rovnou plochu bez jakýchkoli překážek a terénních vln, která byla velmi poctivě meliorována aby se zabránilo jejímu podmáčení a na většině plochy i zpevněna zaválcováním ocelových rohoží, které následně prorostly trávou. Zdánlivé statky na jižním okraji letiště (poblíže obce Mošnov) byly ve skutečnosti hangáry a další týlové stavby hlavní části letiště, kostelík pak stanoviště pozemního radiolokátoru Zara 6. Letiště bylo velmi příznivé svým mikroklimatem a svou terénní dispozicí i pro provoz ve značně ztížených povětrnostních podmínkách – větry zde vanou většinou ve směru Moravské brány (tedy ve směru VPD) a v tomto směru se na kilometry daleko nenalézají žádné výrazné terénní ani umělé překážky. Takto letiště vypadalo až do počátku padesátých let, kdy bylo konečně „demaskováno“ výstavbou betonové VPD.

Přílohy

[PantherG]

[kragh]