Panoptikum Pawlikových Příšer

[Pawlik]

Tak sem budu cpát postupně všechno, začnu tím co už mám hotovo delší dobu a postupně se prokopu i k tomu, co ze mě zanedlouho vypadne. Sem jen fotky a historii, ať se to neutopí ve stavbách.
Komentáře sem prosím jen stručné a věcné, kafrat můžeme ve stavbách.

[Pawlik]

Tak jako první Hurricane Mk IIc, Revell, 1:72, můj první "oficiální" what if.
Historie: Je to stroj z tzv. Dvouleté války, kdy se s. Stalin rozhodl poněkud rozšířit svou sféru vlivu v Evropě.
Naše letectvo potřebovalo letadla jako sůl, cokoli se dalo sehnat a hlavně rychle. Mimo jiné a perspektivnější typy od různých západních zemí (např. P-51, u nás značený jako S-51 Vraník) obdrželo od Velké Británie jisté množství Hurricanů, po konci 2. světové války skladovaných v severní Africe.
Letadla byly zapotřebí co nejdříve, a proto si nikdo nelámal hlavu s kamufláží. Původní britské znaky a označení bylo pouze zamalováno standardní čs. khaki barvou, tou byl též poněkud ztmaven původně dosti světlý pouštní zjev letounů (prostě část pískové bylo zatřeno rovněž khaki fleky), namontována byla čs. radiostanice (popř. originální britská byla přizpůsobena)... A to je vlastně všechno. Po doplnění čs. markingu byly letouny okamžitě přiděleny k letkám.
Hurricany Mk IIc byly používány především jako bitevní, kdy - díky svým přídavným nádržím a tím dlouhému doletu - narušovaly sovětské transporty v relativně dalekém týlu. Jelikož nebyly zvláště pancéřovány, útočily hlavně na železniční a silniční transporty ve volném terénu, kde se dala očekávat slabší protiletadlová palba, než v prostoru komunikačních uzlů. Druhým častým úkolem bylo patrolování v prostoru fronty a ničení sovětských bitevníků, s nimiž si díky čtyřem kanonům dokázaly hravě poradit. V obou případech operovaly většinou s horním stíhacím krytím, v prostoru fronty nejčastěji se Spitfiry, v zápolí pak s Vraníky.

Přílohy

[karlik]

pěkný
ten vícebarvnej spodek /po opravach??/ je dobrej nápad, zkusím praktikovat na TB3 /B17/

[Pawlik]

Avia B-35, Kopro, 1:72
Formy už asi byly brutálně jeté, nesedělo nic na nic... Zasochal jsem si, a vyzkoušel jak pigmenty naznačit polosmytou zimní kamufláž.
Stručná historie letounu:
Avia vyrobila první 12 ks sérii B-35, která k 15.3.1939 ležela ve firemních hangárech, na pásu byla další série již ze zatahovacím podvozkem (později označena jako B-135 a prodána do Bulharska). O letouny Luftwaffe neměla zájem, tak ležely ve skladech až do podzimu 1940, kdy se hledalo vše, co by se mohlo hodit špatně vyzbrojeným Finům pro operaci Barbarossa. Avie B-35 byly objeveny a odeslány na sever. Vzhledem k podvozku, citlivému na kvalitu letištního povrchu, sloužily se střídavými úspěchy u protivzdušné ochrany Helsinek (v jejichž okolí bylo více zpevněných ploch). Bohužel, pro nedostatek náhradních dílů byly dosti rychle vyřazovány.
Zobrazený stroj je poslední letuschopná B-35, která zmizela beze stopy při rutinním hlídkovém letu nad Karélií 15.4.1942. Seriál stroje je bohužel neznámý, byl AV-101 až AV-112 (Avie byly číslovány od stovky nahoru, aby byl nepřítel uveden v omyl). Stroj při jeho posledním letu se startem v 7:00 pilotoval kersaanti Matti Joudinen, který byl večer hlášen jako nezvěstný - nevrátil se z bojového letu. Toho dne hlásila úspěch v dané oblasti sovětská dvojice staršij lejtěnant V.I.Podvodnikov a mladšij lejtěnant L.I.Vyščankov. Ti však k letu startovali až ve 14:30 moskevského času, kdy Avia již nemohla být ve vzduchu z důvodu nedostatku paliva, svůj cíl navíc identifikovali jako "Spitfire", které finské letectvo vůbec nemělo. Pravděpodobně viděli na zemi trosky finského letadla a nárokovali sestřel, ke špatné identifikaci je svedl eliptický tvar křídla.
Tato příhoda měla nechtěnou dohru na mezinárodní scéně: Sovětský svaz důrazně protestoval proti dodávkám Spitfirů do Finska. Britská strana možnost takovýchto dodávek zcela kategoricky popřela a uvedla, že jediná možnost služby Spitfirů ve Finsku je dodávka z Německa, kdy se může jednat o pouze několik strojů, které mohly nouzově přistát v severní Francii v opravitelném stavu. Jelikož žádné hlášení o sestřelu či vůbec jen kontaktu se Spitfirem na finské frontě se již nikdy neopakovalo, celá záležitost nakonec vyšuměla do ztracena.

Přílohy

[Pawlik]

A další potvůrka, tentokrát pěknější v reálu, než na fotkách:
Spifire Mk I, (S/L Bigglesworth, září 1940), Airfix, 1:72

El Thud vyprovokoval stavbu Bigglesových eroplánů, on sám neudělal nic já tohohle Spita, Olda Homola Sparowhawka.

Vyšel jsem z knihy Biggles a bitva o Anglii, kde se Biggles stal velitelem 666. sqdn. RAF, létající na Spitfirech (jinak jednotka, složená z průserářů, kterým měl Biggles zvednout mandle.
Zbarvení: Biggles, coby eso WWI měl výjimku z běžných předpisů, jeho éro mechanici nejdřív umyli z původní kamufláže (proto se nezachovaly technické popisky na horních plochách) a poté nanesli nástřik, evokující Bigglesova Camela z první světové. Pouze zdola zůstala původní barva Sky i s popiskami, coby identifikační prvek RAF.

Přílohy

[kragh]

Pěkné Spity .
A malé podotknutí k těm mylným identifikacím sestřelů: (Reál) Finské eso E.I.Juutilainen (přes 80 zápichů) nárokovalo mj. i sestřel Mustanga a Lightninga-netuším kde by se tam vzaly, hlavně ten Lightning...Takže omyl soudruhů Podvodnikova a Vyščankova je asi celkem pochopitelný

[Pawlik]

Další potvora..

Morane - Saulnier MS-225

Koncem léta 1933 si skupina čs. leteckých důstojníků na služební cestě po jižní Francii povšimla na tehdejší dobu netradičně vypadajícího stíhacího hornoplošníku MS-225 a projevila o něj zájem. Francouzi tento typ sami nepovažovali za perspektivní, a tak souhlasili s prodejem jednoho kusu pro vojskové zkoušky v Československu i s možností následného prodeje licenčních práv. Morane byl dodán na podzim 1933 do Prahy, kde byl opatřen standardní čs. kamufláží a podroben vojskovým zkouškám - které dopadly zklamáním. Typ byl opravdu bez náznaku dlouhodobější perspektivy. Sloužil proto dále - již bez výzbroje - především k vlekání terčů a ve spolupráci s jednotkami protivzdušné obrany jako simulovaný útočník. Bližší podrobnosti o jeho osudu nejsou známy, z armádní evidence byl vyřazen v listopadu 1937 jako "silně opotřebený, neletuschopný, obtížně opravitelný".

Přílohy

[Pawlik]

Do silvestrovské půlnoci jsem to stihl, takže neoficiálního šneka jsem ulovil...

Curtiss Hawk 81 A2 PVO ČSR, 1941 (Airfix 1/72)


Jak známo, na podzim 1938 vypukla uprostřed Evropy krize, kdy Německo chtělo po Československu odstoupit pohraniční území, obývaná občany německé národnosti. Evropa se dostala až na pokraj války, československo provedlo mobilizaci a obsadilo pohraniční pevnosti.
Situaci se pokusil vyřešit summit mocností v Mnichově, kde byla podepsána tzv. Mnichovská dohoda. Prezident Beneš tuto dohodu přijal, tím si však podepsal ortel... Generální štáb Československé armády totiž nebyl rozhodně ochoten bez boje opustit pohraničí. Prezident byl zatčen a ve vší tichosti internován ve vojenské věznici na Hradčanech a do čela tzv. Prozatímní vlády národní jednoty se postavil generál Syrový. Hiler si nemohl dovolit před svým národem „ztratit tvář“, a proto zaútočil.
Československo bylo skutečně v nezáviděníhodné situaci. Kromě Rumunska bylo totiž obklopeno státy, které s ním rozhodně neměly přátelské úmysly. Polsko se chtělo zmocnit části Slezska, tzv. Záolží, ale nakonec se (moudře) rozhodlo, jak se situace vyvine a po dobu konfliktu udržovalo jakousi „ozbrojenou neutralitu“. Horší situace byla na maďarských hranicích. Maďarsko doslova hořelo touhou, aby si mohlo zpět připojit svůj v roce 1918 ztracený „Felvidék“, tedy Slovensko. Nakonec však zůstalo rovněž stranou konfliktu – jednak si uvědomilo, že v případě útoku na ČSR by to s našimi spojenci z Malé dohody, tedy Rumunskem a Jugoslávií, nemělo lehké – zvláště však na přímý nátlak Německa, kterému bylo jasné, že případný vstup do Rumunska do války by mu okamžitě odřízl dodávky ropy z této země, a to by znamenalo jeho velmi rychlý konec.
Německé velení však zdaleka nebylo o svém úspěchu v nastávající válce přesvědčeno, a proto se na začátku války chovalo na německé poměry poměrně liknavě a málo rozhodně. To napomohlo obráncům Československa, kteří se mohli dobře připravit na směrech hlavních útoků Wehrmachtu a útok s minimálními ztrátami jak obránců, tak území zastavit. Když německá generalita viděla, že útok ustrnul na mrtvém bodě (a že německé strategické zásoby mají evidentně menší životnost, než československá opevnění), provedla jediné, co mohla udělat, pokud nechtěla být Hitlerem odstraněna: Provedla atentát na Hitlera a zavedla v zemi vojenskou diktaturu. Načež okamžitě požádala čs. vládu o příměří.
Čs. vláda samozřejmě přijala, neboť na dlouhou válku nebyla připravena ani ona, a navíc zvítězit vojensky nad Německem bez spojenců by stejně nebylo možné – remíza byl největší reálně dosažitelný úspěch. To rozvázalo německým generálům ruce na „vnitřní frontě“, neboť díky vracejícím se jednotkám si mohli dovolit rozpustit SS a postavit NSDAP mimo zákon. Klima v Německu se začalo pomalu měnit k lepšímu, nicméně neštěstí nechodí nikdy samo...
Tentokrát byl příčinou zvyšujícího se napětí v Evropě Sovětský svaz. Míra jeho zbrojení vzrostla natolik, že to bylo zjevné i přes minimální styky mezi bolševickou říší a zbytkem Evropy. Československo s Německem se smířily (výrazně tomu prospělo i snížení napětí v Sudetech díky v ČSR provedené „kantonizaci“ po švýcarském vzoru a také to, že sudetští Němci začali více cestovat do Velkoněmeckého spolku – jak se přejmenovala Velkoněmecká říše, přičemž za pár let škrtla i ono Velko- - a zjistili, že jejich soukmenovci v Německu si nežijí o nic lépe než oni v ČSR. Prostě přišli na to, že Hitler lhal.) a začaly pomalu, ale jistě spolupracovat na společné obraně proti rudému nebezpečí. Záhy se připojilo i Polsko, kterému došlo, kdo že bude první na ráně.
Československo pozastavilo stavbu pevností podél západní hranice a omezeně začalo budovat pevnosti ve vybraných prostorech Slovenska a Podkarpatské Ukrajiny, zejména v horských průsmycích a na dalších předpokládaných směrech možných průniků na naše území. Budované opevnění sice zdaleka nedosahovalo rozsahu původních opevněných pásem na západě, to však nijak neznamenalo zmenšené vytížení našich stavebních firem: naopak, čs. opevňovací škola získala díky odolnosti svých staveb, prakticky vyzkoušených v boji s Německem vysoký kredit v zahraničí, a tak počala výstavba podobných opevnění také v mimo naše území. Polsko budovalo několik záchytných linií na východě země vlastními silami, pouze s použitím od ŘOP odkoupených plánů, podobně tak Maďarsko. Rumunsko naopak dalo přednost výstavbě opevnění čs. typu tak říkajíc „na klíč“, kdy naše firmy získaly velké množství zakázek zejména na mohutné pevnostní linie v úsecích mezi sovětskou hranicí a ropnými poli u Ploješti. Československo tak získalo prostředky na modernizaci zastaralejších součástí armády, hlavně stíhacího letectva.
V Avii se rozjela sériová výroba stíhačky B-35, brzy následována modernější verzí B-135, která byla vybavena zpočátku dováženým britským motorem Rolls Royce Merlin, později pak v domácí produkci vyráběným licenčním Avia Merlin. Domácí výroba však nestačila rostoucí potřebě sílícího letectva, a proto bylo rozhodnuto nakoupit vhodná letadla v zahraničí.
Jak Francie, tak Anglie si svá nejmodernější letadla – tedy Dewoitiny a Spitfiry – držely doma, pro výzbroj svých vlastních armád, a v nabídce proto figurovaly pouze starší typy. Morane Saulnier MS-406 byl zamítnut pro svou celkovou zastaralost a pro Hurricany se rozhodlo Polsko s Rumunskem, které svými objednávkami stačily plně vytížit produkční kapacitu Hawkerových závodů, které po podepsání mírových a posléze i spojeneckých dohod ve střední Evropě běžely opět v mírovém režimu. Československá nákupní komise se tedy musela porozhlédnout jinde.
A v této době dorazila do ČSR nabídka z USA: firma Curtiss nabízela svůj nejmodernější výrobek, stíhačku Hawk 81 s řadovým motorem Allison (a s perspektivou možnosti přestavby na v ČSR právě zaváděný Merlin), s výzbrojí dvěmi kulomety 12,7 mm a čtyřmi kulomety puškové ráže, s ochranným pancéřováním pilota a se samosvornými nádržemi. To vše v množství, které si československá strana bude přát. A tak se v našem letectvu objevila nová stíhačka, která se od původního amerického vzoru lišila jen v detailech – hlavní spočíval v tom, že Hawky byly do ČSR dodávány bez křídelních kulometů a u nás byly do této pozice montovány již osvědčené domácí kulomety vz. 30, které byly k dispozici v požadovaném množství a hlavně nezatěžovaly logistiku potřebou jiného než v letectvu zcela běžného střeliva.
Na podzim 1940 pak došlo ještě k jedné důležité události: Bylo zřízeno velitelství Protivzdušné obrany státu, které bylo vyňato z podřízenosti jak letectva, tak pozemních vojsk. Tomuto velitelství byla přidělena jak podstatná část těžkého protiletadlového dělostřelectva (a odpovídající množství lehčího), tak prakticky všechny protiletadlové světlomety – a zejména pak část letectva. Při porovnávacích zkouškách Hawků s Aviemi B-35 a 135 bylo pak zjištěno, že hbitější Avie budou vhodnější pro armádní letectvo (kde se předpokládala nutnost častých soubojů se stíhači protivníka), kdežto těžkopádnější Hawky byly pro svou velkou palebnou sílu a vysokou pasivní odolnost přiděleny k PVO, kde se předpokládal spíš boj s pronikajícími formacemi bombardérů. Dosluhující Avie B-534 pak byly (kromě těch, používaných v leteckých školách) přiděleny rovněž k PVO, vybaveny pro noční létání a určeny jako provizorní noční stíhače, do doby, než se najde vhodnější a výkonnější náhrada.
Zbarvení a označování: Letectvo PVO používalo tříbarevnou kamufláž podobnou armádnímu, zvolilo však rozdílné rozložení barev a tvaru kamuflážních polí. Hlavním rozlišovacím prvkem letectva PVO pak byl žlutý vrtulový kužel (na rozdíl od červeného, modrého či bílého, podle letky, u armádního letectva), který současně při možném kontaktu s obdobně označenými stroji Luftwaffe signalizoval příslušnost ke spojeneckému letectvu. Jako písmena v kódovém označování byly zvoleny armádním letectvem nepoužívané X (pro české země) a Y (pro Slovensko), načež na jaře 1941 přibylo označení W pro stroje, dislokované na území Moravy a Slezska Následovalo číslo, které nemělo žádný vztah k zařazení stroje, bylo to prostě jen pořadové číslo přidělené při zařazení stroje k dané skupině velitelství PVO. Zobrazený stroj byl zaznamenán v červnu 1941 na letišti ve Sviadnově u Frýdku (které sloužilo – společně s jinými - k obraně ostravské průmyslové pánve), kdy na něm létal pprap. Josef František, eso před nedávnem skončené „německé“ války. Kocour Felix pod kabinou byl jeho osobní symbol pro štěstí, který používal od doby, kdy na takto označené „půjčené“ Avii B-534 (jeho vlastní byla tou dobou v opravě po nouzovém přistání) dosáhl svého prvního vítězství (Bf-109 D v prostoru Červená Voda – Štíty). Žádný jiný „nepředpisový“ marking tento stroj nenesl.

Přílohy

[kragh]

Znovu a znovu se ukazuje, že čs/české znaky sluší každému éru. Model i story

[Randalf]

Hawk je povedený a historie se mi líbí a dost se shoduje s vývojem v mé dimenzi

[novakow]

Pěkně postaveno i napsáno

[Olda Homola]

pěkné...
historie inspirována Drnkem, není-liž pravda

[Pawlik]

Díky za pozitivní ohlasy, po delší pauze ze mě vypadl model, se kterým jsem skoro spokojený. (Ale asi se vrhnu spíš na chmelnice, vyplétání mi připadá jednodušší, než maskování kabin, které ty historické mašiny mají otevřené )

Drnka jsem bohužel nečetl, ačkoli jsem o něm mnoho slyšel. Lepím to tak nějak ze všeho, co jsem kdy kde četl a jaký jsem si z toho udělal obrázek.
Své účty se soudruhem Benešem si vyřídím v historii k Bredě, až bude hotová.
No a co se týče nočních stíhačů, už ho mám v hlavě, ještě sehnat model. I historii už začínám sepisovat, jsem zvědavý, jak tomu letadlu budou slušet antény čs. systému ZORA (Zaměřování Odrazem RAdiovým)

[Olda Homola]

Doma mám Avii B.35.2N, kde je instalován detektor tepelného záření v levém křídle...

[kragh]

Doma mám Avii B.35.2N, kde je instalován detektor tepelného záření v levém křídle...

Co takhle fotečky ?