Vrátil jsem se po třiceti letech k modelařině, když mi život naznačil, že není dobrý nápad své sny odkládat. A tak jsem se rozhodl postavit si muzeum tanků v dvaasedmdesátině. Koupil jsem nakonec 15 stavebnic a rozjel je najednou. Fáze hlavní stavby mě strašně bavila, je radost, jak to pod rukama nabírá tvar. Pak přišla fáze dodělávání drobností, to bylo horší, a přikoupil jsem šestnáctou, abych si spravil chuť. Teď jsem ve fázi barvení komponent. Spočítal jsem, že mě čeká mimo jiné 147 podvozkových kol. Je to opruz totální a už jsem se přistihl, že brousím po webu a koukám na stavebnice. Vynadal jsem si do debilů a makám, jsem asi ve čtvrtině.
Co mi dodává sil? Těším se. Nedělal jsem v životě jen modely, ale třeba i nábytek a je běžné, že práce najednou jakoby zamrzne. Člověk stráví půl víkendu vrtáním děr a podobnými kravinkami, v neděli večer se podívá a má pocit, že to vypadá stejně jako v sobotu ráno. Vleče se to nechutně, ale pak najednou šup šup a je to hotovo. Tento pocit mám strašně rád a už se těším, až se do té fáze dostanu se svou tankovou stájí. Jen prostě musím vydržet tuhle fázi, vím, že to bude stát za to.
Tak ať se daří.
Petr Habala