Re: Ve vzduchu proti Germánům - pilotův deník
Napsal:
úte říj 21, 2008 11:33 pmod Olda Homola
Na počest 23.září 1938, věnováno všem chlapům, kteří se tenkrát chtěli bránit...
podzim 39, kdesi v Československu...
pošmourné studené podzimní ráno...mžourám do žárovky, služba mne právě vzbudila, mám dnes ranní hlídku..přes půl letiště se nese hluk zahřívaných motorů.
Je to asi divné,ale mám melodický zvuk Aviáckých motorů rád. Chudáci kluci od mechaniků, dřeli zase celou noc, aby těch pár mašin udrželi letuschopných.
Rychle zhltnu kousek ztvrdlého komisárku a zapiju přídělovou kávou - na její chuť už jsem si zvykl. Ne tak na permanentní nedostatek spánku, mám pocit, že spím i ve stoje. Natahuji na sebe kombinézu a vybíhám do chladného rána.Na stojánku to mám krapet dál,kola jsou nedostatkové zboží a že by pro mne přijelo auto (jako pro hotovost) se mi může zdát. Alespoň se zrychleným přesunem trochu zahřeju.Ještě že padák nemusím tahat s sebou, ale kluci mecháni mi ho nachystají do mašiny. Předletová příprava je u letadel, letím ve dvojici s škpt.Řídkošilem.
Je to bezva chlap a velitel, už má pár skopčáků na kontě. Já ještě ne, jsem stíhačcké ucho, elév. Přiklušu do spoře osvětleného hotovostního stanu právě včas - velitel už je na místě. Stručně mne informuje o počasí (nic moc, 3/10 ve 2 000) a úkolu. Je jednoduchý - hlídka nad přífrontovou oblastí. Nemáme dost mašin, tak na to musíme stačit dva. Lehce zblednu, když si vzpomenu, že minulý týden se na naši dvojku vyřítilo sedm nácků a udělali s nimi krátký proces.
Rozchod, ke strojům. Blížím ke své olétané Avii B.135, v duchu vzdychnu, když vidím nové záplaty na jejím plátěném potahu. Nemám rád tyhle starty na uválené louce, chvilka nepozornosti nebo bočního větru a jsi mimo dráhu se všemi nepříjemnými následky.
Zázrakem se mi podaří vykličkovat za velitelovou mašinou a už se řítíme na plný plyn. Jemně táhnu knipl, zavírám kola a otvírám chladič. Opatrně manipuluji plynovu pákou a přibližuji se k vedoucímu. Zvolna nabíráme výšku, kolem nás jednotlivé šedivé mraky. Uvažuji, jestli budeme stoupat nad ně nebo zůstaneme pod nimi, abychom mohli případně spatřit nepřátelský pohyb na zemi. Rozhlížím se kolem, nechci se nechat zaskočit.
Náhle se z mraku na deseti hodinách vyhoupnou dva body. Mají převýšení dobrých 500 metrů, a podle kursu a směru to odhaduji na nepřítele.
Krátká výměna povelů a točíme do jejich směru.Rozeznáváme Messerschmitty 109 D. Řídkošil se směle pustil do vedoucího nepřátelské dvojice a já v zápalu boje dělám chybu. Místo,abych ho kryl pouštím se za nepřátelskou dvojkou. Ta se na rozdíl ode mne ukázněně snaží krýt svého vedoucího. Spoléhám na to, že velitel má náskok, tlačím mašinu dolů, abych nabral rychlost a vzápětí táhnu, abych se mu dostal za záda. Mašina ale dnes nějak netáhne, a tak pouze zoufale sleduji,
jak se nepřátelský stíhač usazuje Řídkošilovi za ocasem. Křiknu na něj výstaku a jen vidím, jak z něj odletují kousky konstrukce a z motoru vyráží tenká stuha dýmu.Poslechnuv mé výstahy točí a tím mi přivádí svého pronásledovatele do dobré pozice. Točím za ním a blížíme se k sobě vstřícným letem. Vypálím krátkou dávku do hrozivě se roztahujícího břicha stodevítky, z níž odpadne pár plíšků - zatracená slabá výzbroj! Protivník na poslední chvíli proletí nade mnou a opět točíme ve snaze dostat se jeden druhému za záda. V zápalu boje zapomínám, co se děje kolem, jen matně registruji, že mne Řídkošil kryje.Druhá německá mašina zmizela po velitelově útoku někde v mraku. Přitahuji silně knipl, až se mi dělají mžitky před očima a vztekám se nad protivníkovou obratností. Přesto po druhé zatáčce získávám převahu a podaří se mi dobře umístit krátkou dávku. Nepřítel sebou trhne a ze zatáčky přechází do střemhlavého letu. Tlačím mašinu dolů a pozoruji jemnou stuhu dýmu, valícího se z jeho motoru. Nebýt toho, nikdy bych ho ve střemhlavém letu nedohonil. Takhle si ho pohodlně zaměřuji a pálím delší dávku. Němec už má dost, rozsvěcuje polohová světla a míří k zemi. Držím se pro jistotu za ním a sleduji ho. Pokouší se o nouzové přistání, ale při dotyku se zemí se jeho trup láme těsně za kabinou. Torzo Messerschmittu provede salto jako v manéži cirkusu a skončí v oblaku prachu a hlíny.
Teprv teď se proberu z loveckého zápalu, rozhlížím se okolo, ale zdá se, že jsem na obloze sám. Nabírám kurs na základu a vzápětí slyším kapitána, jak žádá povolení přistát.
Po dlouhých dvaceti minutách letu žádám o povolení k přístání i já a vcelku zdařile sedám.
Roluji na stojánku kolem kapitánovy Avie, která má celý spodek trupu od oleje. Jinak vypadá vpořádku.
Dodatečně se mi sevře žaludek, když si uvědomím, že díky mě nemusel doletět vůbec.
Otvírám kabinu, vylézám na křídlo a seskakuji na zem. Taktak to na zdřevěnělých nohách ustojím, že nespadnu na zem.
Váhavě jdu k hloučku mechaniků se zpravodjaským, kde tuším velitele.
S ruměncem ve tváři hlásím přílet a čekám pohromu. Ale Řídkošil potvrdí svou pověst bezva chlapa a vítá mne s úsměvem:
„Tak gratuluji k prvnímu sestřelu, mladej. Nemoh´ sem tam s tebou být až do konce, musil jsem se vrátit. Tlak oleje na nule, asi víš. (zatvářím se provinile).
Nono, nic si z toho nedělej, nebyl jsem napoprvé jinej. Hlavně,žes mě varoval.
Ale pěkně jsi mu to dal, jen co je pravda. Teď to pěkně ohlaš zpravodajskýmu a pak hajdy na oběd. Máme chvilku voraz, než půjdeme zas do akce …..“
Zvědavě se šinu do kuchyně a přemýšlím, co máme k obědu. Hmm, rajská s knedlíkem a plněný zelný list..Inu, není každý den posvícení. Beru si oběd ven, vysvitlo sluníčko, je sice už zubaté, ale pořád lepší, než v zatuchlé jídelně. Svalím se na lavici před jídelnou a pustím se do jídla..Jakmile vyškrabuji poslední kousky z ešusu, koutkem oka zahlédnu spojku na motorce, jedoucí k hotovostní místnosti. A sakra, vážně další akce, starej nelhal. To jsem zvědav,co to bude. Asi něco většího, protože po chvíli za mnou přijde služba, že prý se mám okamžitě dostavit do hotovostní místnosti na předletovou přípravu. Zároveň z ubikací vyráží dodávka – je mi to divné, tam spali piloti, kteří nemají dnes službu.
Vyrazím k hotovostní místnosti a hned letmý pohled ode dveří potvrdí moje doměnky – je nás tam sedm, se mnou osm.Velká akce vzhledem k počtu letuschopných strojů, stavu záloh a možnosti doplňování. Sedám si na volné místo vedle por.Jadrný -výborný pilot, má „jen“ dva sestřely, ale bezvadný přehled o dění ve vzduchu. Má vysoce vyvinutý smysl pro týmovou spolupráci, jeho letka ještě nikdy neztratila pilota z důvodu nekázně nebo nepozorností. Kapitán Řídkošil se ujímá slova a v krátkosti nám vysvětluje úkol – doprovod bombardérů nad….jsem tak unaven, že na chvíli udřímnu, por.Jadrný mne budí šťouchancem. Provinile se podívám na kapitána, ale ten jen smutně pokývne hlavou a pokračuje ve výkladu. Teprve teď mi dochází jak moc musí být unavený – krvavý pohled, kruhy pod očima. Start ve čtyřčlenných rojích.První čtyřku vede Řídkošil, poletí jako výškové zajíštění,druhou Jadrný – tam jsem i já – máme za úkol přímý doprovod. Seskupení nad letištěm,kurs….počasí…Nějaké otázky? Rozchod!
Ze startu ve skupině jsem trochu nervozní, ale zase to navozuje pocit síly. Navlékám si padák a soukám se do těsné kabiny – dnes budu kočírovat mašinu s číslem 13 a tak přemítám, jestli mi přinese štěstí nebo smůlu. Poutám se v kabině a sleduji Jadrného.Teď! Vrtule jeho stroje sekla, pak ještě jednou, z výfuků se vyvalí obláčky černého dýmu promíchané s modrými plamínky..rychle tisknu tlačítko startéru..motor naskočí s obvyklým rámusem, dávám signál mechanikovi pro odstranění špalků. Řadím se vedle čet.Veselého – jsem jeho dvojka – a společně rolujeme na vzletovou dráhu. Vzlet kupodivu proběhl hladce, řadíme se s Veselým k dvojici Jadrný-Spurný . Vlevo nahoře vidím kapitánovu čtyřku,točí velký okruh nad letiště abychom mohli zaujmou místo ve formaci. Nabíráme kurs k místu setkání s bombardéry.
Letíme asi deset minut a kapitánova čtyřka začne nabírat výšku – aha, to už se asi blížíme k bombardérům. A skutečně v dálce uvidím několik teček. Blížíme se, počítám je..jeden, dva, tři..pět..sedm..devět..jedenáct..Aera A.300..výborný mašiny, jen trochu slabě vyzbrojený.. Nemáme dost stíhaček pro ochranu, rozptylujeme jednotlivě tak, abychom pokryly co největší prostor kolem bombardérů.Zaujímám polohu na konci svazu, před sebou mám poslední roj. Jestli se objeví germáni, schytám první ránu.Doufám, že případný úder včas zachytí výškové zajištění.
Přesto si víc hlídám zadní polosféru.Sakra! Vzhlédnu vpřed právě včas, abych zabránil srážce s dvěma Aerovkami – přiblížil jsem se až nezdravě blízko. Střelec levého stroje s kódem Y-5 na mne divoce gestikuluje..No jo, už si dám pozor, neboj..říkám si v duchu.ubírám plyn, abych se vzdálil...na okamžik zpozorním – vždyť oni vysouvají střelecké věže do bojové polohy!!, Poleje mne studený pot a než stačím cokoli udělat, mašina se zatřese, vidím stopovky střel míjející v těsné blízkosti můj motor..Vzzzzzzuuuummm..Messerschmitt se o mě otře a vzdaluje se stoupákem do slunce.
To,že si vzal na mušku mne, zachránilo zadní roj Aerovek, protože už nestihl si je srovnat do zaměřovače..Vidím,jak schytá pár zásahů od zadních střelců…Rychle očima přelétnu palubní přístroje, mašina se zdá být kupodivu vpořádku..Dávám plný plnyn a pátrám po dalších nepřátelích..V rádiu slyším směsici hlasů, nahoře taky bojují…Koutkem oka zahlédnu pohyb vlevo dole…Messerchmitt! Točím a klesavou zatáčkou se snažím dostat se mu za záda. Sotva se přiblížím na dostřel, zpozoruje mne – je to nový model E – potlačuje a na plný plyn uniká…Znechucen nabírám výšku a opět mechanicky kontroluju přístroje..Do háje! Palivoměr klesá víc, než by mi bylo milé – asi mám děravou nádrž..Rádiem hlásím návrat na základnu a točím kurz domů. Podaří se mi tam doletět tak tak, motor mi vysadí těsně po přistání, když už se chystám zarolovat na stojánku. Sbíhají se ke mně mechanici, vrchní se diví, co tu dělám tak brzy. Odpovídám,že mám děravou nádrž (to by si ostatně mohl všimnout) a že jsem hlásil návrat. Vrchní mechanik tvrdí, že nic nezachytili (dodatečně zjistím, že mám poškozené i rádio - mohl jsem přijímat,ale ne vysílat)..Nechávám stroj stát tak jak je (mecháni si s ním už poradí – v dálce už hrčí traktor) a odcházím ke zpravodajskýmu. Uvažuju,jestli tam mám vůbec chodit, k hlášení toho moc nemám.
Asi za půlhodiny po raportu slyším hukot Aviáckých motorů..vycházím před budovu..
Přistávají tři Avie, podle čísel Řídkošilův roj…vypadají vpořádku..Pár minut nato přistává číslo čtyři Řídkošilova roje. Vysune se mu pouze levá klapka, Avií to hodí na stranu a v pitoreskním náklonu se řítí k zemi.Pilot to jen tak tak vybere těsně nad zemí,na plný plyn a k naší velké radosti nás ohodí mračnem prachu a suché trávy. Dělá velký okruh kolem letiště a nasazuje na přistání bez klapek. S napětím sledujeme, jestli se mu to podaří ubrzdit.Ano, zastavuje mašinu na posledních pár metrech.Vyčerpaného pilota musíme z kabiny vytáhnout.
Napětí nekončí – netrpělivě čekáme na roj por.Jadrného. Slunce už začíná zapada a Řídkošil shání maximálně možný počet aut a motocyklů na osvětlení přistávací dráhy. Naštěstí toho není třeba – slyšíme melodické předení Aviáckých motorů..Vlastně…mísí se do toho kašlání jedné poškozené pohonné jednotky..V záři zapadajícího slunce vidíme dvojicí Avek, kterak jako kvočny pečují o poškozenou mašinu uprostřed. Ta lehce čoudí a levé křídlo má pocucháno granáty germánských dvacítek – jak lze letmým pohledem zjistit.
Řídící nejdříve diriguje na přistání Jadrného s jeho dvojkou,poté volá k pohotovosti sanitu a hasiče. Jadrného číslo tři, čet.Kubíček, vysouvá podvozek a opatrně snižuje rychlost a výšku.
Bohužel se mu vysouvá jen levá část podvozku, asi ani mu nefungují kotrolky, protože pokračuje v přistávání. Standardní postup nařizuje v takové případě podvozek zatáhnou a přistávat na břicho. Kubíček nicméně jemně posazuje svou Avii na pravé kolo a křidélky drží levé křídlo nahoře co nejdéle. Náhle křídla ztratí poslední zbytky vztlaku, Avie udělá hodiny a na okamžik zmizí za prachovou stěnou. Sanita a hasiči se tam rozjedou jako diví. Jakmile prach opadne, vidíme, jak Kubíček běží od poškozeného stroje k sanitce.Sláva, je vpořádku! Mezitím hasiči kropí letadlo pěnou. Na Avii zpola utopenou v pěně, se zlomeným křídle a vylomeným podvozkem je smutný pohled. Chlapi se pomalu trousí ke zpravodajskýmu s hlášením, z útržků hovoru jsem zjistil, že jsme sundali dva mezky (Spurný jednoho sám, Řídkošil s dvojkou dalšího ve spolupráci). Kubíček si přisadil dalším pravděpodobně.
Úkol jsme navíc splnili, germáni poškodili jen jedno Aero, druhé sestřelil flak.
Jadrný mne zpovídá, co se mnou bylo, prý jsem do rádia neřekl ani slovo.Vyprávím mu sve zkratce co se sběhlo, je rád, že jsem celý.
Velitel se ptá po Spurném, ale nikdo nic neví. Kubíček tvrdí, že ho viděl naposled při útoku na dvě stodesítky.
Večer nám přijde zpráva, že Spurný přistál nouzově na břicho poblíž jedné naší dělostřelecké baterie. Má roztržené čelo a rozseklý ret. Narychlo ho dali v polním lazaretu dohromady, přijede zítra – lapiduši ho přes noc „uzemnili“….
Re: Ve vzduchu proti Germánům - pilotův deník
Napsal:
stř říj 22, 2008 7:30 pmod Olda Homola
J.T.C. píše:Torong píše:Krásné, těším se na pokračování. Nebyla pro B 135 plánovaná i kanonová výzbroj? Nevíte někdo něco o jiných projektech? Kdysi dávno se mi dostala do ruky knížka československém letectvu a v ní bylo několik bokorysů stíhaček, které se nikdy nevyráběly... Při vyspělosti našeho předválečného leteckého průmyslu bych se divil, že by se vyvíjel jen jeden typ stíhačky
No jako konkurent proti AVII bylo Aero,číslo teď nevím,koncipované jako hornoplošník s pevným podvozkem..jinak B 135 měla mit kanon střílejíci skrz hřidel vrtule jako tomu bylo u Bf 109
Jo pánové, knížka se jmenuje "československá letadla" od Němečka a je tam spousta krásný bokorysů..bohužel většinou bez širšího textového popisu
zmíněný konkurent avie byl Aero A.102, ale myslím, že Avie byla lepší..Bohužel Avie měla kanon pouze v ose motoru, jiná další výzbroj se neplánovala.
Jako konkurenta bych bych tipoval na Pragu E-55, elegantní dolnoplošníček konstruovaný pro plánovanou licenční výrobu Merlinů...
Ale takový bitevník Aero A.302 by byl taky mňamozní.
Ještě k té Avii B.135 - dle testovacích pilotů byla velice příjemná na pilotáž a plně ovladatelná i při rychlostech kolem 750 km/h..srovnejte to s Bf 109 nebo Spitem, kterým "zamrzly" křidýlka..v kabině byl jako vychytávka např. počítač nábojů (!) pro každý kulomet zvlášť...inu, češi se nezdaj..
