What If-týdenní válka očima rakeťáka
Napsal: úte říj 07, 2008 7:59 amMenší literární pokus 
, podobnost osob čistě náhodná, předem se omlouvám Pantherovi za podobnost úvodu, a všem ostatním co to budou číst za pravopis a slohovou čistotu tohoto výpotku.
Pomalej rozjezd
13.11.1989
Sedím jako dozorčí baterie u stolku a přemýšlím co s načatým dnem. Nic moudrého mě nenapadá. Vytahuji cigaretu a chystám se na konec chodby, kde je vyhrazené místo. Jen tak mimoděk mrknu na hodinky, je 17.15, no moc to neutíká, službu jsem začal před dvěma hodinami. Od té doby, co je bordel s chartistama, to jsou obdenky a ven se člověk moc nepodívá.
Ozve se pípák. „ Nástup pluku, ihned!“ zazní z reproduktoru hlas dévéťáka. Tisknu tlačítko zvonku a hulákám na celou chodbu, to mě vždycky bavilo. Těch pár lidí co je na cimrách a nejsou ve službě kluše ven. Koukám z okna co se na buzeráku děje. Hm, zase nějaká kontrola, napadá mě a jdu raději zkontrolovat zápis v knize služeb a pečeti na dveřích zbrojního skladu, aby mě někdo nenačapal na švestkách.
Za chvíli jsou kluci zpátky, všichni nějak vyjukaný. „Co je, vole?“ chytám Honzu, parťáka z osádky. „Zabili prezidenta, průser jak kráva!“ dozvídám se. No tak to je něco, co se toho vyvrbí, nikdo z nás netuší. Z rozjímání mě vytrhne opět pípák. „Bojový poplach, vyhlašuji bojový poplach!!!“ No co taky jiného mohlo následovat, že. Znovu tisknu tlačítko zvonku. „Poplááách!“ Telefonicky ověřím u dozorčího útvaru vyhlášení poplachu a klušu otevřít zbrojní sklad.
Po hodině poplachového blbnutí, jsem konečně vystřídán a můžu se zabalit a úprkem do autoparku. Před garážemi se vine had odpalováků směrem za výcvikovou halu, kde budou naloženy ostrými raketami, které sem z muničního skladu přiváží 6. technická baterie.
Přibíhám k autu, je to Zil 131, indikačka radiolokátoru P19, anténní auto kočíruje Honza.
Jsme komplet. Rotmistr V. velitel čety, já s Honzou řidiči a Michal s Mírou operátoři.
Zatímco já předával službu, Honza stačil natankovat obě auta. Ještě že tak, alespoň je čas na cigáro a sondování kolem. Nikdo z toho ale moudrej není, můžem s divizí, ale můžem taky zkončit někde jinde.
Na place vedle nás se posádka chemického BRDu pokouší zapojit kulomet, ale moc jim to nejde. Až na velitele samej mlaďas, no snad je nebudeme potřebovat. K řadě gemin najíždějí přepravníky, začíná sehrané divadlo překládání raket na podvozky odpalováků. Poprvé za službu vidím ostré rakety, nic zajímavého na nich není, jsou skoro stejný jako cvičné vyplněné betonem. Jen začíná být jasné, že tentokrát už poplach nikdo neodpíská.
Plac určený pro naši baterii se pomalu zaplňuje vozidly. P18 na podvozcích Ural, PRV16 na Krazu, my a radiostanice na Zilech 131 a štábáky V3S. Tu největší krávu, P40 na tankovém podvozku, nakládají na podval, my ostatní pojedem po vlastní ose.
Jako první nás opouští ve 19.45hod 2. palebná baterie v sestavě 4*odpalovák a 1* radar, to vše na podvalech pro rychlejší přesun s posádkami na korbě několika tatrovek, směr Kaliště v předpolí letiště Planá u Českých Budějovic. Když se stáčejí kolem nás, máváme jim, i když jich spoustu osobně ani neznám. To, že téměř všechny vidíme naposledy, jsme v tu chvíli netušili. Ve 20.15 vyrážíme i my, spolu s 1.,3. a 4. baterií, kam nikdo neví……………….
, podobnost osob čistě náhodná, předem se omlouvám Pantherovi za podobnost úvodu, a všem ostatním co to budou číst za pravopis a slohovou čistotu tohoto výpotku.Pomalej rozjezd
13.11.1989
Sedím jako dozorčí baterie u stolku a přemýšlím co s načatým dnem. Nic moudrého mě nenapadá. Vytahuji cigaretu a chystám se na konec chodby, kde je vyhrazené místo. Jen tak mimoděk mrknu na hodinky, je 17.15, no moc to neutíká, službu jsem začal před dvěma hodinami. Od té doby, co je bordel s chartistama, to jsou obdenky a ven se člověk moc nepodívá.
Ozve se pípák. „ Nástup pluku, ihned!“ zazní z reproduktoru hlas dévéťáka. Tisknu tlačítko zvonku a hulákám na celou chodbu, to mě vždycky bavilo. Těch pár lidí co je na cimrách a nejsou ve službě kluše ven. Koukám z okna co se na buzeráku děje. Hm, zase nějaká kontrola, napadá mě a jdu raději zkontrolovat zápis v knize služeb a pečeti na dveřích zbrojního skladu, aby mě někdo nenačapal na švestkách.
Za chvíli jsou kluci zpátky, všichni nějak vyjukaný. „Co je, vole?“ chytám Honzu, parťáka z osádky. „Zabili prezidenta, průser jak kráva!“ dozvídám se. No tak to je něco, co se toho vyvrbí, nikdo z nás netuší. Z rozjímání mě vytrhne opět pípák. „Bojový poplach, vyhlašuji bojový poplach!!!“ No co taky jiného mohlo následovat, že. Znovu tisknu tlačítko zvonku. „Poplááách!“ Telefonicky ověřím u dozorčího útvaru vyhlášení poplachu a klušu otevřít zbrojní sklad.
Po hodině poplachového blbnutí, jsem konečně vystřídán a můžu se zabalit a úprkem do autoparku. Před garážemi se vine had odpalováků směrem za výcvikovou halu, kde budou naloženy ostrými raketami, které sem z muničního skladu přiváží 6. technická baterie.
Přibíhám k autu, je to Zil 131, indikačka radiolokátoru P19, anténní auto kočíruje Honza.
Jsme komplet. Rotmistr V. velitel čety, já s Honzou řidiči a Michal s Mírou operátoři.
Zatímco já předával službu, Honza stačil natankovat obě auta. Ještě že tak, alespoň je čas na cigáro a sondování kolem. Nikdo z toho ale moudrej není, můžem s divizí, ale můžem taky zkončit někde jinde.
Na place vedle nás se posádka chemického BRDu pokouší zapojit kulomet, ale moc jim to nejde. Až na velitele samej mlaďas, no snad je nebudeme potřebovat. K řadě gemin najíždějí přepravníky, začíná sehrané divadlo překládání raket na podvozky odpalováků. Poprvé za službu vidím ostré rakety, nic zajímavého na nich není, jsou skoro stejný jako cvičné vyplněné betonem. Jen začíná být jasné, že tentokrát už poplach nikdo neodpíská.
Plac určený pro naši baterii se pomalu zaplňuje vozidly. P18 na podvozcích Ural, PRV16 na Krazu, my a radiostanice na Zilech 131 a štábáky V3S. Tu největší krávu, P40 na tankovém podvozku, nakládají na podval, my ostatní pojedem po vlastní ose.
Jako první nás opouští ve 19.45hod 2. palebná baterie v sestavě 4*odpalovák a 1* radar, to vše na podvalech pro rychlejší přesun s posádkami na korbě několika tatrovek, směr Kaliště v předpolí letiště Planá u Českých Budějovic. Když se stáčejí kolem nás, máváme jim, i když jich spoustu osobně ani neznám. To, že téměř všechny vidíme naposledy, jsme v tu chvíli netušili. Ve 20.15 vyrážíme i my, spolu s 1.,3. a 4. baterií, kam nikdo neví……………….
, slohové práce mi nikdy moc nešly.
...ta podobnost na začátku NENÍ náhodná.....Odehrává se to v armádě a ta má předpisy a metodiku jednotnou,stejné byly vnější důvody toho všeho,takže?Takže i reakce zúčastněných akterů musí být chtě nechtě velmi podobné.....
.
, ten co mě naváděl mě navedl blbě a já vůl mu to sežral /prostě informační šum/, no pak už si to jen lehlo / V3S by nelehla, ale tohle má těžiště sakra vysoko/ 
, protože jak jsem se na konci ZVS dozvěděl, kdyby to blaflo, tak tam pro mě nikdo nešel 
