Diskusní fórum modelářů

Vzpomímky Chief sergeanta 22.pluku SAS

Brecon Beacons, Walesu 12.6.1989

Je skoro půl šesté ráno a v mlze přede mnou se začínají zjevovat jasnější obrysy cesty okolních stromů. Tady na korbě náklaďáku není zrovna teplo ale aspoň mi nestéká voda ze stromů za krk. Motor někde dole si bručí ve volnoběžných otáčkách a já trochu závidím desátníkovy v kabině. Poblíž zapraská větvička, zvedám hlavu a sleduji z mlhy se vynořivší postavu v zabláceném dennisonu a batohem vysoko přes hlavu. Voják, a nikdo jiný to být nemůže, zahlédne náš náklaďák a na jeho tváři je vidět zřetelná úleva. Volám na něho a mávám ať si pospíší, za ním se vynořuje druhý s podobnou vyzáží. První voják podle rukávu seržant, co toho sem může táhnout vypadá trochu starý na tenhle job, je už jen pár metrů od nás, si povolil bederní pás u batohu volá na mne, ptá se zda mu pomůžu nahoru.

‚Jasně podej to sem.‘ povídám. Stále však stojím nadosah kabiny a v okamžiku kdy seržant vztahuje ruku aby se chytil zadního čela korby tluču rukou na kabinu. Řidič okamžitě reaguje, zařadí rychlost a rozjede třítunku pomalu dopředu. Seržant za námi padá do bahna a jsou slyšet jeho nadávky. Docela ho chápu i já jsem před pár lety takhle klopýtal několik dní po Walesu a nadával si za blbý nápad a proč jsem nezůstal pěchoty.

Asi po sto metrech zastavujeme, vyhazuji z korby několik konzerv zapadajících do rozbahněného povrchu cesty. Seskakuji za nimi, nechávám je kde jsou a obcházím auto. Nastupuji. Pojedeme pár mil zpátky abychom vyzvedli poslední odpadlíky z výcvikového pochodu. Ovšem musíme se vyhnout prostoru v němž se pohybují ti jež se zatím drží. Kdo bude na stanovišti čekat na nás, ten už nemá naději a rozhodně se nehodí mezi příslušníky naší jednotky.

Hereford, Anglie 15.6.1989

Sotva jsem se vrátil ze Walesu domů, sice prozatím jen do kasáren, ale ta možnost se osprchovat je skoro jako božská mana. Ale ni to mi nebylo dlouho dopřáno. Ve sprchách se potichu, tak jak to umí jen on zjevil Tim a oznámil mi že ihned jakmile se mi to bude hodit, čili hned teď, se mám dostavit k plukovníkovy na kobereček. Než jsem se stačil opláchnout a obléct do suchého, stačil mi sdělit, že po základně se od rána motá několik civilů s naším velitelem a doprovázejí jiného civila v nepadnoucích šatech. Taky povídal že prý dalším dvou klukům z našeho týmu zrušili dovolenou a prý je vrtulníkem, do půl hodiny dovezou sem.

Přemýšlím co se z těchhle informací může všechno vyklubat, vždyť protiteroristickou pohotovost drží jiná část jednotky a mi se máme věnovat výcviku a dovoleným …
Cestou k veliteli potkáváme v chodbě civilistu s doprovodem a máme tak možnost prohlédnout si ho z blízka. Je to menší tmavovlasý člověk, spíše od někudy východního bloku, to už jen proto jak si prohlíží nás a své okolí, vypadá to jakoby se stále ohlížel zda ho někdo nesleduje. Nicméně z jeho pohledu je vidět zoufalá cílevědomost někoho kdo už přešel bod pomyslného návratu. Probouzí mou zvědavost.
Velitelův sekretář nás s Timem usazuje v předpokoji kanceláře. Klasika, pospíchej abys čekal. Z venku je najednou slyšet sílící vrčení vrtulníku a oknem můžeme zahlédnout přistávajícího Lynxe v šedozeleném kabátě. Po pár vteřinách se motory rozeřvou a postupně se ztratí v dálce. Ale ještě předtím do místnosti vcházejí Dave a Bernie. Oba dva ještě v civilu a evidentně vytržení od nějaké dobré zábavy.

O pět minut později se od stolku velitelova sekretáře ozve že máme jít dál.
‚Vítejte pánové’ odpoví na náš pozdrav velitel. ‚Jistě jste chtiví slyšet proč jsem Vás nechal vytáhnout z vašich kutlochů. Myslím že toho civilisty jste si všichni všimnuli. Jedná se o jistého Drhu, před půl rokem překročil hranice z Československa do SRN a od té doby ho máme na krku. Zdá se ale že naši vládu jeho prohlášení celkem zaujala a teď v něm vidí jistou možnost jak se dostat k českému uranu. Ten člověk tvrdí že pokud poskytneme podporu jakýmsi chartistům, jsou oni schopni uskutečnit státní převrat a následně odejít z VS a dát se do spolku s námi. Tvrdí že Chartisté jsou nitřně rozděleni na dva tábory. Jeden podléhá jistému Havlovi, ten prosazuje nenásilné řešení situace a druhý jemu, ten pro změnu chce moc převzít revoluční cestou a dokonce už cvičí soukromou armádu. To ostatně nebude tak těžké. Jak víte je československo stát brannou povinností.‘

Velitelův proslov trval v podobném duchu asi půl hodiny a nakonec se dostal k tomu co je pro nás důležité. Pojedeme do Československa. Ve dvojicích s rozdílnými úkoly. To je tak vše co řekl oběma našim dvojicím. Pak nás propustil na ubikace. Jeho sekretář nám podal dvě obálky, jednu mě na té bylo napsáno Operace Widgeon a druhou Davovi, zahlédl jsem tam nápis Operace Direct Hit. A jeho následující rozkaz nás rozdělil. Od této chvíle spolu naše dvojice nesmějí komunikovat.

Hereford, Anglie 20.6.1989

Tak dnes už víme oč běží. Naším úkolem bude proniknout, tedy nechat se dovézt do Československa a tam najít člověka od Chartistů a ve spolupráci s ním odstranit jistou osobu ze života, naštěstí ten chartista ví jen že dorazíme, neví kdy a ani oč poběží. Není to nijak běžný úkol ale takhle od stolu se to zatím nezdá těžké. To nejdůležitější, průnik do země už máme naplánovaný. Výbavu sestavenou, zbraně sebou nevezeme, vše dostaneme na místě počínaje samopaly až po raketové střely RPG. Co mě překvapilo byla tamní variace na AK-47, češi ho značně změnili a zdokonalili, přejmenovali na SA vz.58. Jedním z bodů naší přípravy tady doma byly střelby z této zbraně a musím říci že se z ní střílí dobře a přesně. Jediné co si vezeme už z domova je pistole BHP.

Zítra vyrážíme na cestu. V Harwichi je pro nás připraven speciální kontejner s dodávkou kancelářských potřeb pro naše velvyslanectví v Čechách, mimo jiné je v něm i komora pro nás dva. Nejlepší na celé věci je to že češi si nás odvezou až domů. Nakládat budeme na loď Dukla která jede do Hamburku a odtud má kontejner jet na kamionu až do Prahy. Předpokládáme že dorazíme někdy kolem 30tého do Čech.

Hereford, Anglie 1. – 2.7.1989

Nikam se nejede, nejvyšší místa akci zatrhl a nás stejně drží v izolaci. Nesmíme s Timem ani vystrčit nos z místnosti. Je to jak kdybychom měli prašivinu. Koukáme z okna pozorujeme ruch na základně. Nic moc. Najednou se ozve v chodbě zvuk kroků a dveře naší samotky se otevřou.

‚Pánové, promiňte to zdržení.‘ povídá plukovník ‚pojedete dnes v noci, na letiště potom dál do Evropy. V šest buďte připraveni k odjezdu.‘

V šest za ochromujícího randálu sedá za barákem Chinook a u našeho vězení se otevírají dveře, dva maníci nás směřují do helikoptéry která se okamžitě zvedá a míří na jihovýchod. Přistáváme asi po půl hodině divokého letu, posádka Chinooku má zřejmě cvičit nízký let, sedáme na nějakém letišti RAF a bez slov vysvětlení nás háží, jinak se to říci nedá, do útrob Herkyho.

Když se stačíme v přítmí rozkoukat poznáváme k našemu překvapení zelenohnědě natřený Hoplite s československými znaky na trupu, a vedle něj se krčící postavy pilotů, ale to už na nás působí přetížení při startu. Prakticky ihned co Herkules vyrovná svůj let je u nás nějaký kapitán a začíná nám vysvětlovat oč běží. Letíme teď do Belgie, tam přibereme jednoho chartistu jako náš doprovod, přeskočíme do Německa blíž k hranicím s Československem, vyložíme Hopa a nízkým letem přeletíme do Čech. Pak je plán stejný, najít kontakt, vytvořit si příležitost pro úder. Udeřit a zmizet na pár dní ze světa, než se moci chopí chartisté a mi budeme moci normálně odcestovat.

Good job,old chap.......to bude z toho přepadu velitelstvíí PVOS????-jak jsem maloval tu Agustu A-109??

Hereford, Anglie 20.6.1989

Tak dnes už víme oč běží. Naším úkolem bude proniknout, tedy nechat se dovézt do Československa a tam najít člověka od Chartistů a ve spolupráci s ním odstranit jistou osobu ze života, naštěstí ten chartista ví jen že dorazíme, neví kdy a ani oč poběží. Není to nijak běžný úkol ale takhle od stolu se to zatím nezdá těžké. To nejdůležitější, průnik do země už máme naplánovaný. Výbavu sestavenou, zbraně sebou nevezeme, vše dostaneme na místě počínaje samopaly až po raketové střely RPG. Co mě překvapilo byla tamní variace na AK-47, češi ho značně změnili a zdokonalili, přejmenovali na SA vz.58. Jedním z bodů naší přípravy tady doma byly střelby z této zbraně a musím říci že se z ní střílí dobře a přesně. Jediné co si vezeme už z domova je pistole BHP.

Zítra vyrážíme na cestu. V Harwichi je pro nás připraven speciální kontejner s dodávkou kancelářských potřeb pro naše velvyslanectví v Čechách, mimo jiné je v něm i komora pro nás dva. Nejlepší na celé věci je to že češi si nás odvezou až domů. Nakládat budeme na loď Dukla která jede do Hamburku a odtud má kontejner jet na kamionu až do Prahy. Předpokládáme že dorazíme někdy kolem 30tého do Čech.

Hereford, Anglie 1. – 2.7.1989

Nikam se nejede, nejvyšší místa akci zatrhl a nás stejně drží v izolaci. Nesmíme s Timem ani vystrčit nos z místnosti. Je to jak kdybychom měli prašivinu. Koukáme z okna pozorujeme ruch na základně. Nic moc. Najednou se ozve v chodbě zvuk kroků a dveře naší samotky se otevřou.

‚Pánové, promiňte to zdržení.‘ povídá plukovník ‚pojedete dnes v noci, na letiště potom dál do Evropy. V šest buďte připraveni k odjezdu.‘

V šest za ochromujícího randálu sedá za barákem Chinook a u našeho vězení se otevírají dveře, dva maníci nás směřují do helikoptéry která se okamžitě zvedá a míří na jihovýchod. Přistáváme asi po půl hodině divokého letu, posádka Chinooku má zřejmě cvičit nízký let, sedáme na nějakém letišti RAF a bez slov vysvětlení nás háží, jinak se to říci nedá, do útrob Herkyho.

Když se stačíme v přítmí rozkoukat poznáváme k našemu překvapení zelenohnědě natřený Hoplite s československými znaky na trupu, a vedle něj se krčící postavy pilotů, ale to už na nás působí přetížení při startu. Prakticky ihned co Herkules vyrovná svůj let je u nás nějaký kapitán a začíná nám vysvětlovat oč běží. Letíme teď do Belgie, tam přibereme jednoho chartistu jako náš doprovod, přeskočíme do Německa blíž k hranicím s Československem, vyložíme Hopa a nízkým letem přeletíme do Čech. Pak je plán stejný, najít kontakt, vytvořit si příležitost pro úder. Udeřit a zmizet na pár dní ze světa, než se moci chopí chartisté a mi budeme moci normálně odcestovat.

Tak tohle vypadá fakt dobře, copak u nás SAS asi hledala...

Z toho by šla složit už pomalu knížka, něco jako "Co kdyby k tomu došlo" , nepochybuji že by to mohl být trhák kdyby to obsáhlo pohledy ze všech stran tj. jak od nás tak i těch z druhé strany, kam se hrabe Clancy ten v T-72 nejezdil nebo z mašinkvérem neběhal po Vyškově

Štěpán Stránský píše:Z toho by šla složit už pomalu knížka, něco jako "Co kdyby k tomu došlo" , nepochybuji že by to mohl být trhák kdyby to obsáhlo pohledy ze všech stran tj. jak od nás tak i těch z druhé strany, kam se hrabe Clancy ten v T-72 nejezdil nebo z mašinkvérem neběhal po Vyškově

Já se obávám že i mezi námi jsou vojáci-teoretici.

___________

Tak to jsi na tom lépe než já

Hereford, Anglie 20.6.1989

Tak dnes už víme oč běží. Naším úkolem bude proniknout, tedy nechat se dovézt do Československa a tam najít člověka od Chartistů a ve spolupráci s ním odstranit jistou osobu ze života, naštěstí ten chartista ví jen že dorazíme, neví kdy a ani oč poběží. Není to nijak běžný úkol ale takhle od stolu se to zatím nezdá těžké. To nejdůležitější, průnik do země už máme naplánovaný. Výbavu sestavenou, zbraně sebou nevezeme, vše dostaneme na místě počínaje samopaly až po raketové střely RPG. Co mě překvapilo byla tamní variace na AK-47, češi ho značně změnili a zdokonalili, přejmenovali na SA vz.58. Jedním z bodů naší přípravy tady doma byly střelby z této zbraně a musím říci že se z ní střílí dobře a přesně. Jediné co si vezeme už z domova je pistole BHP.

Zítra vyrážíme na cestu. V Harwichi je pro nás připraven speciální kontejner s dodávkou kancelářských potřeb pro naše velvyslanectví v Čechách, mimo jiné je v něm i komora pro nás dva. Nejlepší na celé věci je to že češi si nás odvezou až domů. Nakládat budeme na loď Dukla která jede do Hamburku a odtud má kontejner jet na kamionu až do Prahy. Předpokládáme že dorazíme někdy kolem 30tého do Čech.

Hereford, Anglie 1. – 2.7.1989

Nikam se nejede, nejvyšší místa akci zatrhl a nás stejně drží v izolaci. Nesmíme s Timem ani vystrčit nos z místnosti. Je to jak kdybychom měli prašivinu. Koukáme z okna pozorujeme ruch na základně. Nic moc. Najednou se ozve v chodbě zvuk kroků a dveře naší samotky se otevřou.

‚Pánové, promiňte to zdržení.‘ povídá plukovník ‚pojedete dnes v noci, na letiště potom dál do Evropy. V šest buďte připraveni k odjezdu.‘

V šest za ochromujícího randálu sedá za barákem Chinook a u našeho vězení se otevírají dveře, dva maníci nás směřují do helikoptéry která se okamžitě zvedá a míří na jihovýchod. Přistáváme asi po půl hodině divokého letu, posádka Chinooku má zřejmě cvičit nízký let, sedáme na nějakém letišti RAF a bez slov vysvětlení nás háží, jinak se to říci nedá, do útrob Herkyho.

Když se stačíme v přítmí rozkoukat poznáváme k našemu překvapení zelenohnědě natřený Hoplite s československými znaky na trupu, a vedle něj se krčící postavy pilotů, ale to už na nás působí přetížení při startu. Prakticky ihned co Herkules vyrovná svůj let je u nás nějaký kapitán a začíná nám vysvětlovat oč běží. Letíme teď do Belgie, tam přibereme jednoho chartistu jako náš doprovod, přeskočíme do Německa blíž k hranicím s Československem, vyložíme Hopa a nízkým letem přeletíme do Čech. Pak je plán stejný, najít kontakt, vytvořit si příležitost pro úder. Udeřit a zmizet na pár dní ze světa, než se moci chopí chartisté a mi budeme moci normálně odcestovat.

Dobrýýý....
Jen malý dotaz /Only one little Question: What is it,"Hopkáte"??????????

------------------------

Někde v Německu, 6.7.1989

Tři dni už čekáme zamčení v hangáru až se zlepší počasí, jsme někde v Německu na základně našeho letectva. Nudu si krátíme hraním karet s posádkou Hopu, která odtud také nesmí ke svému velkému nadšení vystrčit nos. Podle pronikajícího světla se bude za chvíli šeřit a zdá se že tu promarníme další drahocennou noc. Z hraní karet nás vytrhne skřípot otevíraných dveří, místo očekávaného vojáka s večeří se však objeví trojice důstojníků. Naše dvojice pilotů bleskově vyskakuje a hlásí se, mi vstáváme o něco pomaleji.

Výsledkem je že letíme dnes. Kontrolujeme si výstroj a převlékáme se do nepohodlných obleků s nášivkami Makyta. Piloti kontrolují v zavřeném hangáru stroj a vítr od motorové zkoušky nás přitlouká s hlavou mezi rameny na místo. Ve chvíli kdy motory už běží na volnoběh nastupujeme, vrata hangáru se otevírají a vrtulník se pomalu začíná sunout vpřed. Startujeme za naprostého ticha v etéru ihned po projetí vraty a nízko nad zemí se řítíme do počínajícího stmívání. Za krátko piloti, kteří vypadají jako podivní žabáci, to díky přístrojům pro noční vidění, vypínají poziční světla a kolem nás je náhle tma. Blížíme se k masivu Českého lesa.

Nízko nad stromy přelétáme hranici a noříme se do neznáma. Hlavou mi běží myšlenky na to co zůstalo za mnou doma, velmi rychle je však střídá očekávání blížící se akce a přání k jakémukoli bohu co by zrovna naslouchal. Pane nedopusť aby tohle všecko byla jen provokace a snaž se dostat nás v pořádku na zem. Nesnáším létání takhle nízko a takovýmto způsobem. Břicho vrtulníku prakticky líže hladinu jakési nádrže několik kilometrů za hranicí a jako na horské dráze se propadáme přes přehradní nádrž nízko do koryta řeky. Chartista vedle mne se začal dávit a snaží se nepotřísnit si tím svinstvem šaty. Piloti se v úzkém korytu řeky orientují snad nějakým šestým smyslem a za krátko ho opouštíme u jakéhosi města. Druhý pilot se ke mně otáčí a povídá mi : ‚Budweis‘. Jsme tedy poměrně hluboko v nitru čech a pokračujeme dále. Vrtulník nad městem stoupá a piloti rozsvěcují poziční světla. Míříme na sever.

áááha..takže "překlepnutý Hopkáte" (zajímavá přezdívka ) je prostý Mil Mi-2 "Hoplite" ...děkuji za vysvětlení...mno...zatím více než dobrý...