Diskusní fórum modelářů

Předesílám, že tohle téma je WHAT-IF a z popisovaného nic není pravda.

Četbu doporučuji jen na vlastní nebezpečí a za jakoukoli psychickou ani fyzickou újmu je odpovědný pouze čtenář sám!

13. listopadu, pondělí
Tak jsem zpátky v armádě. Ještě před týdnem by mě nenapadlo, že opět budu muset obléct zelené sukno. Ale jsem opět v uniformě. Již potřetí. Na to, že je mi dvacet sedm let, je to až neuvěřitelné. Loňské třítýdenní cvičení ve Vyškově, kdy jsem absolvoval přeškolení na tank T-72M a byl povýšen na podporučíka měl být můj poslední kontakt s armádou.

Ale teď jsem tady. Dva dny po vyhlášení mobilizace jsem dospěl ke své jednotce – tankový prapor 79. motostřeleckého pluku 9. tankové divize v Benešově. Benešov jsem poznal již během své základní služby, dokonce jsem byl tehdy zařazen u stejné jednotky. Jediné rozdíly jsou, že teď jsem důstojník, velitel tanku a staré T-55A prapor mezitím vyměnil za moderní T-72M. A vlastně tu je ještě jeden rozdíl, ten hlavní – tentokrát to zřejmě bude naostro! Při té představě mě zamrazí a v mysli mi vyvstanou uplakané Andreiny oči, chvílemi zakrývané jejími, ve větru vlajícími, světle hnědými vlasy, když jsme se předevčírem loučili na nástupišti libereckého nádraží. Na jaře se chceme brát a jediné, co si teď přeji je, znovu být s ní. Napořád.

Ale teď jsem tady, v kasárnách. Připadám si téměř jako prvního dne své základní služby. Budovy kasáren sice poznávám, za těch šest let se ani trochu nezměnily, ale tváře okolo jsou jiné. S jednou výjimkou. Tehdejší zástupce velitele mé roty, poručík Július Molnár, je již kapitánem a teď velí našemu praporu. To mě trochu uklidňuje. Již tehdy to byl dobrý chlap. Výborný voják a správný velitel. Přísný a náročný, ale rozumný a spravedlivý. Snad se nezměnil! Jestli opravdu půjdeme do války tak jsem rád, že budu sloužit právě pod tímto velitelem!

Ze zamyšlení mě vytrhává mocné plácnutí po zádech. Otočím se a spatřím rozesmátou tvář Ládi Tesaře. Během základní služby jsme byli ve stejné osádce a navíc dobří kamarádi. Když zaregistruje zlatou hvězdu na mé hrudi, zasalutuje a postaví se do předpisového pozoru. Jenže já vím, že Láďa předvádí předpisový postoj jenom když šaškuje. A že šaškuje často. Po vteřině překvapení si padneme do náručí, na takové shledání prosté podání ruky nestačí. Jak je to dlouho, co jsme se neviděli? Šest let? Ano, šest let! Ještě větší radost mám když od něj slyším, že byl určen jako řidič mého tanku. Už z vojny vím, že Láďa je dobrý řidič a zručný mechanik. Jak by ne, když od vyučení pracuje jako mechanik v ČSAO. V tu chvíli si jsem jistý, že můj, vlastně teď už náš tank bude v dobrých rukou. Navíc jsem vždycky rád slyšel jeho hanácké nářečí… Vzápětí přede mne Láďa strká menšího mladého svobodníka s černými kudrnatými vlasy. Je to třetí člen osádky, střelec našeho tanku Igor Gábriš. Je mu dvacet dva let a teprve před rokem ukončil základní službu. V civilu dělá údržbáře v prešovských oděvních závodech. Vypadá jako dobrý kluk, nicméně se musím přiznat, že jeho východoslovenskému dialektu chvílemi ani trochu nerozumím.

Tak jsem tady. Před chvíli byla večerka. Jako důstojník ji mohu ignorovat, stejně bych neusnul. Využívám proto chvíle klidu, abych si vychutnal poslední dnešní cigaretu. Nedá mi to, abych u boční brány nenahlédl přes plechový plot s bodci, který odděluje kasárny od okolního světa. Dlouze si prohlížím malý park a vlevo stojící polikliniku, kde několik rozsvícených oken sděluje, že nejsem sám, kdo ještě nespí. Reflektory projíždějících aut vytváří v prořídlých korunách stromů groteskní hru světla a stínu.
Zhasnutí jednoho z oken na poliklinice mi naznačuje, že už bych taky měl jít spát. Odhazuji nedopalek cigarety a setmělým nástupištěm pomalu odcházím na rotu. Zítra bude dlouhý den, potřebuji se vyspat. Na rotě je mrtvolné ticho, pouze u vchodu se mi pokouší salutovat dozorčí roty. Jeho vzhůru směřující pravici nešikovně zachytávám, ještě jsem si na svou hodnost nestačil zvyknout a cítím se divně, když mi vojáci salutují. Téměř se proplížím slabě osvětlenou chodbou a tiše zalézám do postele. Doufám, že se mi podaří brzo usnout, ale do myšlenek se mi neodbytně vkrádá nejistota příštích dnů. Několik desítek minut se na posteli převaluji z jedné strany na druhou, ale nakonec přece jen usínám.

14. listopadu, úterý
Ze sladkého zapomnění mě probouzí jekot píšťalky.
„Budíčééék, příprava na nástup na rozcvičkůůů!“, rozléhá se spícími chodbami hlas dozorčího roty. Ještě štěstí, že jako důstojníka se mě rozcvička netýká. Ranní rozcvičky jsem vždycky nenáviděl. Otáčím se tedy na druhý bok a ještě na chvíli zavírám oči. Kdybych jen tušil, že je to na dlouhou dobu naposledy, co spím v opravdové posteli…
„Nástup na rozcvičkůůů!“, znovu se do uší vtírá hlas dozorčího a dupání odbíhajících vojáků mě přesvědčuje, že to opravdu myslí vážně. Sotva kroky utichnou, přece jenom vylézám z vyhřáté postele a odcházím na umývárku. Až se kluci vrátí z rozcvičky, bude tam plno.

Teprve při snídani mám čas si prohlédnout obličeje ostatních kluků. Drtivá většina naší roty je tvořena záložáky, povolanými z celé republiky. Doslova od Chebu po Sobrance. Pomalu si prohlížím jejich tváře. Tak s nimi budu bojovat. Naše životy na sobě budou vzájemně záviset. Snad jsou to dobří vojáci! To ukáže blízká budoucnost…
Ale zatím jsou všichni skloněni nad ešusem se snídaní nebo se pošťuchují ve frontě před výdejním okénkem. To mi připomíná, že bych se také měl věnovat své snídani, než vystydne. Vyškovský guláš z pětikilové konzervy je jako vždy chutný a společně s čerstvým chlebem příjemně zaplňuje můj žaludek.

Osm hodin, ranní nástup. Velitel praporu kpt. Molnár nám představuje naše velitele – velitel roty nadporučík Zdeněk Bártík, jeho zástupce poručík Pavol Jurčo, politruk roty podporučík Karel Zahradník. Velitelem mojí čety je poručík Jiří Fišer, jeho zástupcem, k mému velkému překvapení, jsem jmenován já. Až v tu chvíli jsem si všimnul, že jsem v naší četě jediný další důstojník.

Velitel praporu velí rozchod a my odcházíme přebírat techniku. Již při nástupu jsme zpoza budov tlumeně slyšeli zvuk tankových motorů a zvonění pásů. Když přicházíme do parku, poslední dva tanky ještě zacouvávají pod ESO přístřešek. Naše rota byla postavena až při mobilizaci a proto byly naše tanky vyjmuty z uložených zásob. Museli je v noci přivézt až z Martina, kde byly několik let zakonzervovány. Přesun se udál tak rychle, že z nich sotva stačili sundat plachty a odkonzervování si budeme muset udělat sami.
Velitel roty nás s Láďou a Igorem přivádí před tank s věžovým číslem 382. Z těch čtyřiceti tun oceli vyzařuje až fascinující síla. Tak brutální a tak dokonalá. Říkám si, že takový pocit asi měli staří Římané, když stáli tváří v tvář Hanibalovým slonům. Pomalu otevírám velitelský poklop, spouštím se dovnitř a nasaji typickou, lehce nakyslou vůni. Je zajímavé, že všechna obrněná vozidla vevnitř voní stejně. Položím ruce na svislé ovládací rukojeti a palcem lehce přejedu tlačítka spouští na jejich vrcholech. Užaslýma očima si pomalu prohlížím vnitřek. Tank je opravdu nový, světlá krémová barva interiéru ještě není nikde odřená, ani na podlaze. Tak tohle teď bude můj domov. Snad ne nadlouho…
„Tak co, líbí?“, objevuje se v průlezu obličej velitele čety.
„Ve fungl novém tanku jsem snad ještě neseděl, soudruhu poručíku“, přiznávám svou fascinovanost.
„Však on dlouho nový nebude. Radši plavte k technikovi roty ať se můžete pustit do odkonzervování. V jednu začínáme vagónovat.“
Skutečně si musíme pospíšit, času není nazbyt a tak se vysoukám ven a pospíchám k hloučku okolo technika roty. Poručík Jaroslav Šťastný je již od pohledu mladší než většina příslušníků roty, však na brněnské akademii promoval teprve před necelým půlrokem. S odkonzervováním tanků jsme se ještě téměř nikdo nesetkali, proto nám vše stručně vysvětluje. Práce je opravdu požehnaně, naštěstí každá osádka dostává k ruce dva vojáky z roty oprav techniky.
Vracíme se k našemu tanku, kde nám přidělení vojáci už čekají. Několika větami si rozdělíme činnosti a pouštíme se do práce. Instruktáž technika roty jsem si stejně nezapamatoval celou a tak jsem rád, že oba vojáci vědí co dělat. Igor se spouští do věže a pomáhá výzbrojaři zamontovat spřažený kulomet, zatímco my s Láďou a jakýmsi desátníkem začínáme odstraňovat vrstvu ztvrdlého konzervačního vosku z nábojů pojezdových kol.

Tank máme připravený právě včas, abychom si zašli na oběd. Při pohledu na obsah ešusu mě napadá nelichotivá poznámka o univerzální hnědé omáčce a první sousto beru do úst se značnou nedůvěrou. Ale chuťově to není tak hrozné jak to vypadá, už jsem jedl i horší. Třeba do sucha vypečené kuře v závodní jídelně naší fabriky se objektivně pozřít nedalo.
Při odchodu z jídelny každý dostáváme dvě kádéčka – tři hranaté konzervy, spojené bílým igelitovým obalem. Na jednu stranu se na jejich obsah docela těším, hovězí ve vlastní šťávě nebo lančmít mi vždycky chutnaly. Jenom škoda, že nepřidali i doplňkové kádéčko, kde vedle lančmítu byla i konzerva se sušenkami a karamelami, a někdy i žvýkačka Pedro.

Hned z jídelny pospícháme do zbrojního skladu, kde dostáváme osobní zbraně. Vyfasovanou pistoli vzor 52 ukládám do příslušné vnitřní kapsy v čerňácích a od výkonného praporčíka dostávám dva pásky po osmi nábojích. Další munici prý dostaneme až v místě soustředění. Bezděky kontroluji označení, vyražené na dnech nábojnic. Jednou, ještě během základní služby, jsme při střelbách vyfasovali náboje bulharské výroby a téměř nikdo jsme nenastříleli. Kód „bxn“ na dně proto kvituji s povděkem. S náboji z Vlašimi nikdy žádný problém nebyl.

Před budovou na mě již čekají Láďa s Igorem. Přes rameno se jim houpají samopaly se sklopnou pažbou. Kupodivu, prý zatím, nevyfasovali žádné náboje a tak nadávají, že se s tím železem budou jenom tahat jak blbci. Na mou provokativní poznámku, že jim strana neprojevila důvěru oba zabručí, že strana jim může cosi políbit. Blbci, pomyslím si, ještě že to slyšel jenom já.
Letmý pohled na hodinky prozradí, že ještě máme chvilku času a tak se do parku vracíme klidným krokem, vychutnávajíce si cigaretu.

Chvíli před jednou hodinou do parku přichází velitel roty a sděluje nám harmonogram přesunu. Naše rota bude vagónovat jako poslední, alespoň co se týká tanků. Využíváme tedy času a celý tank ještě jednou projdeme, abychom se ujistili, že je všechno v pořádku. Až teď si uvědomuji, že panel nabíjení kanónu je jiný, než ten na tancích ve Vyškově. Namísto třípolohového přepínače s tlačítkem uprostřed jsou na panelu tři samostatná tlačítka, pro každý druh munice jedno. Snad to bude o zlomek vteřiny rychlejší, jenom si musím zapamatovat, které tlačítko je pro který druh střeliva.
Konečně přichází náš čas. Všechny čtyři tanky naší čety startují a v oblaku bílého dusivého kouře ze studených motorů vyjíždí zpod přístřešků. Ocelové pásy rozechvívají betonové desky, jimiž je cesta vydlážděna a na jejich povrchu zanechávají téměř bílou stopu.
Seřazovací nádraží je jenom pár metrů od hlavní brány do kasáren a tak po několika minutách stojíme před rampou. Jeden tank po druhém najíždí na plošinové vagóny, které se při každé další zátěži vždy znovu zhoupnou. Z řidičského poklopu mého tanku vykukuje Láďova hlava a jeho oči hlídají okraje vagónů. Navádím ho přes snad sedm vagónů, a mou největší starostí v těch chvílích je nespadnou mezerou mezi nimi na násep. Konečně je tank na svém místě a já mohu zkříženýma rukama dát signál motor vypnout.
Když jsou všechny tanky i ostatní vozidla na vagónech, zbývá je ještě zašpalkovat a křížem ukotvit řetězy. Technik praporu obchází celý vlak a osobně kontroluje ukotvení každého jednoho vozidla. Teprve teď si všímám, že vagónování z prostoru vedle silnice sleduje zástup lidí, převážně žen a dětí. Několik výjevů mi potvrzuje, že většina přítomných jsou manželky a děti našich důstojníků.

Náklad je v pořádku a my jdeme dopředu k osobním vozům. Ve vagónech je dostatek místa a tak s Láďou a Igorem zabíráme celý oddíl jenom pro sebe. Usazuji se u okna a ještě naposled se ohlížím na bránu do kasáren. Podél silnice se postupně rozsvěcí lampy pouličního osvětlení a na město začíná padat soumrak. Je až neuvěřitelné, jak rychle tenhle den utekl. Náhle sebou vagón lehce trhne a vlak se dává do pohybu směrem do nejistoty.

Igorovi zjevně něco vrtá hlavou. Několik minut váhá, ale pak smutným hlasem, plným obav ze sebe vymáčkne:
„Súdruh velitel, myšlice, že naozaj budze vojna?“
Pohlédnu na něj a sám nevím co mám říct. Hned po mobilizaci se nám jakýsi politruk sice pokoušel situaci vysvětlit, ale ze všech těch zkostnatělých frází o straně, marxismu a revanšistech jsem si relevantní informace nějak nedokázal vyseparovat.
„To kdybych věděl, Igore, tak nesedím tady, ale v generálním štábu…“
„A čo kedz budze?“
„Tak budeme bojovat!“ snažím se, aby byl můj hlas rozhodný.
Ale rozhodný zcela jistě není. I na mě musí kluci vidět, že nejistota příštích dnů mě také trápí. Snažím se doufat, že žádná válka nebude, že tohle je jenom cvičení a za pár dní zase pojedeme domů. Ano domů. Domů, kde na mě čeká moje nádherná Andrea. Jsem pryč teprve třetí den a už mi tak chybí. Hrozně bych si teď přál jí obejmout, pohladit její husté vlasy a ucítit teplo její tváře. A zatím sedím ve vojenském vlaku a nevím, jestli za pár hodin nebudu muset zabíjet a snažit se nebýt zabit. Nechci válčit. Všechno to válčení je k ničemu, a vždycky bylo. Ale když by k tomu, nedejbůh, mělo dojít, tak my jsme k boji připraveni. Je jedno proti komu, ale když kdokoli překročí hranice naší země se zbraní v ruce, my budeme bojovat!

Láďa cítí, že tuhle chmurnou atmosféru je nutno nějak přetnout. Blížíme k Táboru a tak se významně zahledí na záchrannou brzdu nade dveřmi:
„Myslíš, že tyhle poplašné systémy už fungujó?“
„Šáhni na to a zastřelim tě osobně!“, směji se společně s ním.
Nesměje se jenom Igor. Překvapeni zjišťujeme, že Švejka nezná a tak mu celý děj vyprávíme. S pobavením sleduji Láďův herecký výkon, který by se neztratil na prknech dobrého ochotnického divadla. Postavu feldkuráta Katze dokázal zahrát s nečekanou bravurou a společně se smějeme ještě když usedá zpátky na sedačku.
Až teď na mě začíná dopadat únava z dlouhého dne. Zavírám oči a za pravidelného drncání kol vlaku během chvíle usínám.

parádička , už jsem si uložil, až bude komplet vytisknu přidám k Raptorovo a Panterovo ......

Velmi povedené .Držím palec na pokračování

(nemám slov:-))

Tak tohle je skutečně paráda, vynikající čtení. Román "Listopadová válka" složený ze všech jednotlivých příběhů bude tlustý jak seznam náhradních dílů na Volchova

Tango,máš to ŠPIIIIIČKOVÉ..... kam se hrabe moje tlachání bez ladu a skladu...

Jen bych měl malou otázečku:KDE JSI PŘIŠEL na čtyři tanky v četě?????????To jste měli takovou sestavu v tankovém praporu u bigoš pluku???????? Já znám z vojny jen "trojkový systém".Až když sem byl na manévrech ve Vyškově tuším 1998 nebo 99,tak nám říkali,že armáda přešla na čtyři tanky v četě (opičení se po amerikánech) s tím,že se stejně velmi brzy chystá návrat k "trojkovému systému"...

PantherG píše:Jen bych měl malou otázečku:KDE JSI PŘIŠEL na čtyři tanky v četě?????????To jste měli takovou sestavu v tankovém praporu u bigoš pluku???????? Já znám z vojny jen "trojkový systém".Až když sem byl na manévrech ve Vyškově tuším 1998 nebo 99,tak nám říkali,že armáda přešla na čtyři tanky v četě (opičení se po amerikánech) s tím,že se stejně velmi brzy chystá návrat k "trojkovému systému"...

Trojkový systém byl u tankové čety tankového pluku, tj. 32 tanků v praporu.
U motostřeleckého pluku měla tanková četa opravdu čtyři tanky, tj. 41 tanků v praporu.

Oukydouky,Sir.....děkuji za poučení...jen dodám,že za mé aktivní služby,tedy v letech 1991-92 bylo v praporu 31 tanků a v pluku 93....velitel pluku už neměl jezdit v tanku,ale ve velitelském BVP....u nás v Písku tank velitele pluku přidělili veliteli 1.praporu....

Koukám, že jsi sloužil ve stejných letech jako já

Co se týká sestav v 70. a 80. letech, tak tahám rozumy z táty, který v té době, jako důstojník, sloužil u 79.msp a pak 9.td. Tehdy prý měl svůj tank i zástupce velitele praporu (proto jsem psal 32).

jo...to je fakt...proto jsem psal "za mé služby"....