Cizinci v Československém letectvu - diskuze

[PantherG]

noo..a myslíš,že na Křivonosku jezdí "šupléroví maniaci"????????

[Anton]

No jeden tam bude určitě.., ale jeho identitu tady nevykecám..

Jinak doufám, že s těmi bokorysy nepřestaneš.., teď jsem to doma projížděl a už z toho byl slušnej "In Action"..

Anton.

[PantherG]

co to??? InAction??????????to leda z té debaty okolo...a můžu snad já zýa to,že tehdejší radary měly tááák veliké antény?

[Anton]

Mám li být konkrétnější, tak bokorysy a malby vůbec k "Raptor und Anton und Panther universe" mají už cca 60 kousků.., a to jsem ty ošklivé zápaďácké nepočítal!!

A omlouvám se Ti, to CD už mám doma, jen se musím dokopat dojít s ním na poštu..!

Anton.

[PantherG]

to Anton: nevim,za co se omlouváš......jo...a těch mých "malůvek" mám v kompu asi 30 mega...dělá to nějakých cca 140 kousků...ale je fakt,že některé typy mají až tři verze zbarvení...tak teď koukám.....někdo chtěl asi Ju-188 E ......nebo je to můj vlastní projekt?????????

[KiR]

Jsou hrdinové, na jejichž činy se vzpomíná dlouhá léta po jejich smrti, jsou ale i hrdinové, na které se svět snaží zapomenout ještě za jejich života… Jednoho takového jsem v archívu našel.

Герой

Jurij Pavlovič Svěrnov se narodil 14. prosince 1918 v dědině Dolnaja asi 100 km od Alma-Aty. Jeho dětství silně ovlivnila občanská válka a kolektivizace, která proběhla v Sovětském Rusku. Ne ale tak, jak by se dalo očekávat… I když byl během čistek, které v té době popraven i jeho otec, zdejší drobný zemědělec, tak nabyl dojmu, že cesta, kterou nastoupila jeho vlast je ta správná. Zní to až absurdně, ale souhlasil, jako pravý komsomolec i s popravou svého otce… důvodem bylo, že se bránil kolektivizaci.
Po ukončení základní školy začal se svým dlouholetým kamarádem studovat na vojenském učilišti. Přáním Jurije Pavloviče Svěrnova bylo velet tanku… Leč osud a lidský omyl ho přivedl k leteckému výcviku a z Jurije Pavloviče Svěrnova se stal pilot bombardéru. Začal pilotovat dvoumotorové Tupolevy SB-2. Došlo k Mnichovské krizi, Československo bylo napadeno Německem… a Jurij Pavlovič Svěrnov vyslechl výzvu „Komunisté, komsomolci, pojďte do Československa bít fašisty“ a jako „dobrovolník“ byl převelen do nově vzniklého 28.bombardovacího pluku, který byl umístěn na Plzeňsko…. Jako pilot snad neměl žádné nervy a snad necítil žádnou bolest a únavu a jen do května 1939 se zúčastnil více jak stovky náletů na nepřátelské cíle. Stal se velitelem letky a byla mu udělena hodnost podporučíka. 18.září 1939 byl jeho letoun těžce poškozen nepřátelským stíhačem, přesto se Juriji Pavloviči Svěrnovovi podařilo přistát na našem území, střelec jeho letadla byl mrtev a sám Jurij Pavlovič Svěrnov byl velmi těžce zraněn… Strávil víc jak půl roku v nemocnici a pak strávil dalšího půlroku na rekonvalescenci. K armádě se vrátil v říjnu 1940, byl povýšen na poručíka a obdržel Řád rudého praporu. Ještě tentýž měsíc podstoupil výcvik na letounech Iljušin DB-3F (Il-4) a v prosinci téhož roku byla jeho jednotka převelena do Československa, kde vznikl 35.dálkový bombardovací pluk (noční). Letouny tohoto tipu zcela převýšily dosluhující a přestárlé MB-200 a táto jednotka mohla ničit cíle na celém území Německé říše. V květnu 1941 došlo v životě Jurije Pavloviče Svěrnova k velkému zlomu. Během útoku na Essen byl jeho stroj těžce poškozen protiletadlovou palbou, bombometčík zahynul, Jurij Pavlovič Svěrnov byl zraněn, ale i přesto přistál na domovském letišti… Člověk, který mu výrazně změnil život seděl ve střelecké věži a jmenoval se Alexandr Josipovič Pluchanov a byl to nemanželský syn a oblíbenec Lavrentije Pavloviče Beriji. Stačil jediný obdivný dopis otci a z poručíka Jurije Pavloviče Svěrnova se stala přes den hvězda. Ještě během léčení byl povýšen na nadporučíka a v srpnu 1941 byl povolán do Moskvy, přijat za člena strany a z rukou samotného Josefa Vissarionoviče Stalina obdržel řád Hrdina Sovětského svazu. Jeho oddanost věci ho ještě během rekonvalescence přivedla k NKVD, kde se stal důvěrníkem. Ke své jednotce se vrátil až v lednu 1942 v hodnosti kapitána a během velice krátké doby se stal postrachem tohoto pluku. Mnozí důstojníci, piloti a i členové pozemního personálu byli náhle odvoláváni do Moskvy a skončili většinou v gulagu či někteří na popravišti. Jurij Pavlovič Svěrnov se, na rozdíl od jiných lidí obdobného tipu, ale dál věnoval létání a počet bojových letů se neustále zvyšoval. A protože ve střelecké věži pravidelně býval Alexandr Josipovič Pluchanov, který psával svému otci sáhodlouhé dopisy o hrdinství Jurije Pavloviče Svěrnova, nemusel se pilot bát o svoji kariéru. Koncem roku 1942 byl povýšen do hodnosti majora a jeho hruď zdobil Leninův řád. Během oslav Nového roku 1943 se velice opil velitel pluku, generálmajor Anatolij Spasin… na tom by nebylo nic divného, u jednotky pili snad všichni, ale Anatolij Spasin v opilosti ostře kritizoval Stalina a obvinil ho ze smrti své rodiny v obklíčeném Leningradu. Některé chyby udělá člověk jen jednou ve svém životě a ty se mu vymstí… Ctižádostivý Jurij Pavlovič Svěrnov ucítil svoji příležitost a uchopil jí za pačesy. V únoru 1943 si pro Spasina přijela zvláštní jednotka z Moskvy, ještě během týdne byl souzen pro zradu a odsouzen k trestu 30 let vězení v gulagu. (Zemřel 11.května 1944) Jurij Pavlovič Svěrnov byl povýšen do hodnosti podplukovníka a stal se velitelem 35.dálkového bombardovacího pluku. Pod jeho velením došlo k zintenzivnění a k zefektivnění náletů na Říši. Za své zásluhy byl Jurij Pavlovič Svěrnov 30. září 1943 podruhé vyznamenán řádem Hrdina Sovětského svazu. Na rozdíl od svého předchůdce se účastnil, i když ne v tak hojné míře jako dříve, nočních náletů. 1.března 1944 byl potřetí zraněn, tentokrát po útoku nočního stíhače, a musel podstoupit tříměsíční léčení, během něhož se zúčastnil dalších školení NKVD. K jednotce se vrátil 8.června a s ním přišlo na základnu i 50 příslušníku NKVD, kteří měli jednotku chránit před „diverzními akcemi nepřátel Sovětského svazu“. V jednotce zavládla diktatura, otevřená cenzura, drakonické tresty za sebemenší prohřešky. 14.října zběhl od této jednotky jeden z členů pozemního personálu a požádal naše úřady o ochranu. Rozvědka naší armády měla již nějakou dobu informace o situaci u tohoto pluku a proto dosáhla toho, že naše armáda vyslala k 35.bombardovacímu pluku hloubkovou inspekci. Pro mnohé je to možná zarážející, ale i tento pluk, ač se jednalo o jednotku Rudé armády, spadal pod naše velení. Inspekce však do prostoru jednotky nedostala… byla navíc ohrožována střelbou. Nebylo proto divu, že během velice krátké doby bylo velení Rudé armády požádáno o prošetření této situace s tím, že když nedojde k nápravě, bude 35.dálkový bombardovací pluk zrušen a příslušníci jednotky budou odesláni do Sovětského svazu. Velení Rudé armády nechtělo přijít o možnost mít bombardéry na tak výhodném místě a tak po poradě s nejvyšším velením byl Jurij Pavlovič Svěrnov povýšen do hodnosti plukovníka a odvelen do Moskvy do generálního štábu a s ním byla odvelena i větší část jednotky NKVD. Jurij Pavlovič Svěrnov
na čas mizí z podvědomí lidí.
O tom, že Jurij Pavlovič Svěrnov nezmizel ze scény prokazuje fakt, že při útoku Rudé armády na počátku roku 1948 velel v hodnosti generálmajora 3.bombardovací armádě, která vedla útoky na Maďarsko a Rumunsko. Po této dvouleté válce a zdecimování této armády byl povýšen Jurij Pavlovič Svěrnov do hodnosti generálporučíka a byl jmenován velitelem 1.strategické bombardovací armády, která byla vyzbrojena stroji Tu-4. Stal se velitelem armády, která mohla použít atomovou bombu. Hvězda Jurije Pavloviče Svěrnova zářila tak jasně, jak jen mohla… ale čekal ho pád. 5.března 1953 umírá Josif Vissarionovič Stalin a 23.prosince téhož roku nejvýznamnější ochránce Jurije Pavloviče Svěrnova Lavrentij Pavlovič Berija. K vládě se dostane Nikita Sergejevič Chruščov a s ním i jakési politické uvolnění. Této situace využili lidé, kteří byli Jurijem Pavlovičem Svěrnovem pronásledováni. Využili hned první příležitosti. V březnu 1954 dochází nad předměstím Oděsy k srážce dvou bombardérů Tu-4, následovalo vyšetřování, při kterém se zjistilo, že piloti těchto dvou letadel byli podnapilí… Jurij Pavlovič Svěrnov byl zbaven velení 1.strategické bombardovací armády… stal se „jen“ velitelem pluku. Ale i to bylo málo. V květnu téhož roku odletěl jeden z jeho bombardérů do Turecka, kde posádka požádala o asyl. Jurij Pavlovič Svěrnov byl degradován, stal se z něj major a velel skladu s pohonnými látkami. V den svých 40.narozenin byl obviněn z krádeže pohonných hmot a krátce po té byl propuštěn z armády. Ale i to bylo málo… V červnu 1959 se v místě jeho bydliště objevily letáky se jmény lidí, které Jurij Pavlovič Svěrnov dostal před stalinský soud a kteří byli na jeho udání buď odesláni do gulagu nebo popraveni. Lidé začali dvojnásobným hrdinou Sovětského svazu opovrhovat. V září téhož roku jej opouští manželka i s dětmi a Jurij Pavlovič Svěrnov začal pít. Po nástupu Leonida Brežněva v říjnu 1964 se snaží Jurij Pavlovič Svěrnov využít příležitosti… Je pravdou, že mu byla zpětně přidělena hodnost generálporučíka ve výslužbě, ale armáda s ním již nechtěla mít nic společného. Ještě jsou známy jeho snímky z prvomájového průvodu v roce 1968 a snímky z prosince téhož roku, kdy byl ku příležitosti 50 narozenin vyznamenán řádem „Za zásluhy“ a 3.srpna 1970 umírá.

Zbarvení letounu:

Letoun Il-4, na kterém Jurij Pavlovič Svěrnov vykonal minimálně 80 náletů měl čtyřbarevnou kamufláž… Spodní plochy byly šedočerné, horní a boční byly šedozelené s nepravidelnými hnědými a černoolivovými plochami. Směrové kormidlo bylo žluté, žluté byly i vrtulové kužely a dva pásy na trupu. Na trupu bylo i šedé označení R 08. Na trupu byl i rudý nápis „Товарищи, в бой за социализм!“

Přílohy

[PantherG]

tak to je "maso"....

[karlik]

very good job

[ujík]

Teď už je mi jasný, čím se rusové při invazi v 68 inspirovali, když na mašiny namalovali dva pruhy . Ale je to dobré

[KiR]

To ujík:
Podobnost je pouze náhodná... alespoň doufám...

[KiR]

Po nějaké době, kterou jsem musel věnovat zaměstnavateli a jeho požadavkům na vzdělání, jsem se dostal ke svému archívu a vytáhl na světlo světa dalšího zahraničního pilota, který bojoval za naší vlast. Přiznávám se, že jsem již nějakou dobu pátral po někom, kdo byl tak trochu jiný, než byli ti ostatní, kteří se dobrovolně hlásili do řad naší armády… a našel jsem.

Princ

Garma Lagasa Selassie se narodil 15.dubna 1916 v Addis Abebě, v hlavním městě Habešského císařství v rodině významného generála Malase Zenawi Selassiho, mladšího bratra Habešského císaře Haile Selassiho I. Již od dětství byl Garma Lagasa Selassie vychováván k tomu, aby se z něho stal důstojník armády a byl také vychováván k tomu, že se může stát i politikem, ne-li císařem. Jeho osud se odvíjel v poklidu do 3.10.1935. Ten den Habeš zákeřně napadla Itálie. Vojska pod vedením generála Salassiho vedla úporné obranné boje a byla důsledkem velkých ztrát italské armády. Bylo jen jedno místo, kde měli Italové absolutní nadvládu – tím místem byl vzduch. Aby dosáhla Itálie konečného vítězství, tak povolil Benito Mussolini generálu Grazianimovi použít bojové plyny. Habeš trpěla pod nálety bombardérů, které shazovaly bomby plněné dusivými plyna. Císař Haile Selassi I. uprchl, ale jeho bratr se nevzdal a dál vedl se svými muži partyzánskou válku proti vetřelci. Svého syna ale spolu s dalšími mladíky vyslal do světa, kde se měli naučit pilotovat letadla, která by mohla ochránit Habešské nebe a zajistil mu také prostředky z císařské pokladnice na nákup stíhacích letounů. První princova cesta vedla do Velké Británie, kde přednesl svojí prosbu. Bohužel se ocitl na nesprávném místě v nesprávnou dobu. Britská vláda si nechtěla za nic na světě znepřátelit Hitlerova spojence. Docházelo k průtahům v jednáních a dokonce to došlo tak daleko, že byl vznesen požadavek, aby Británie jako gesto dobré vůle vydala Garmu Lagase Selassieho Itálii. Došlo k bouřlivým diskuzím na toto téma, nějaký čas byl dokonce princ i se svými druhy vězněn, ale nakonec vyhrál „zdravý rozum“ a Garma Lagasa Selassie opustil 11.června 1937 Velkou Británii. Podle oficiálního vyjádření Britské vlády „uprchl“ a proto nemohl být vydán Itálii. Další cesta vedla přes Atlantik do Spojených států. V USA byl princi zajištěn základní letecký výcvik, ale byl odmítnut prodej stíhacích letadel Habeši. Co se dalo čekat od státu, který již před tím odmítl Habeši prodat dva sanitní letouny. Garma Lagasa Selassie ale dále jednal… sice ne s vládou, ale přímo s obchodníky. Ne všude se ale setkal s pochopením… I tady, ve Spojených státech byl uvězněn. V době jednoho z jednání došlo opodál k brutální vraždě a bez jakýchkoliv důkazů byl Garma Lagasa Selassie se svými druhy uvězněn a dav chtěl dokonce tuto skupinu černochů lynčovat. Naštěstí byli pachatelé vraždy vypátráni a nakonec i odsouzeni a Garma Lagasa Selassie byl se svými druhy propuštěn z vězení. Tisk v nich ale viděl možné iniciátory této vraždy a proto se vláda USA rozhodla vypovědět zástupce Habeše ze země. Zároveň jim byla slíbená dodávka nových stíhacích letounů. Na radu jednoho z politiků se Garma Lagasa Selassie se svými druhy vydal zpět do Evropy a to do Československa, kde měli dokončit letecký výcvik a kde jim měly být dodány stíhačky. Do Československa dorazili na Štědrý den roku 1938, kdy se již naše země potýkala s útoky Německa. Vláda i přes potíže vyhověla žádosti a odeslala Habešany do Prostějova, kde prodělali letecký výcvik a stali se z nich stíhací piloti. V dubnu 1939 se Garma Lagasa Selassie se svými druhy přihlásil do řad našeho letectva, kde měli být do doby, než jim situace umožní návrat do Habeše. Garma Lagasa Selassie byl přeložen k 1.stíhacímu pluku do Prahy a jeho prvním bojovým letounem byla naše Avie B-534. Prvního úspěchu dosáhla táto skupina 23.května téhož roku, kdy se jim podařilo nad Prahou poškodit letoun He-111, který po té havaroval asi 100 km od Prahy. Dva střelci tohoto letounu byli palbou tří B-534 zabiti a navigátor raněn. V létě téhož roku byla jednotka přezbrojena na výkonnější Avie Bk-135. 6. září dosáhl Garma Lagasa Selassie svého prvního úspěchu, kdy sestřelil průzkumný Hs-126. Do konce roku dosáhl ještě jednoho úspěchu a to 27.prosince, kdy sestřelil bombardovací Ju-87. Přišel rok 1940 a z USA v květnu dorazili slíbené stíhací letouny. Byly to letouny P-40. V té době dosáhl Garma Lagasa Selassie svého třetího sestřelu… a jednalo se o Ju-87. Na konci července již Habešané létali na letounech P-40. 22.srpna sestřeluje Garma Lagasa Selassie stíhací Bf-109. Pilot, který se zachránil padákem později vypověděl, že jej oklamala žlutá příď letounu… a domníval se, že se jedná o stroj jeho jednotky. V listopadu sestřeluje Garma Lagasa Selassie svůj první dvoumotorový stroj. Jednalo se o Do-17 a Garma Lagasa Selassie se stal oficiálně „esem“ a v prosinci svůj úspěch zopakoval… jednalo se o letoun He-111. V březnu dosáhl sedmého vítězství a to nad letounem Ju-87. 20.května 1941 Itálie v Habeši kapitulovala po urputných bojích, které vedla s vojáky jak britskými, tak i s vojáky generála Selassieho. Krátce na to bylo Československo požádáno o vyslání Habešských pilotů domů. Do Habeše dorazil 10.července 1941. Ještě tentýž rok požádal Habešský císaž Velkou Británii, aby mohla být jeho stíhací jednotka zařazena k RAF. Britové na tuto prosbu přistoupili v únoru 1942, ale se zařazením do první linie nijak nespěchala. I přes zábrany ze strany Britů dosáhl Garma Lagasa Selassie do konce války ještě tří sestřelů, z toho se ve dvou případech jednalo o letouny nenáviděné Itálie. Po skončení 2.světové války byl Garmu Lagasa Selassieho i jeho otce, generála Malase Zenawi Selassieho ve znamení velkých oslav. Lid je obdivoval jako hrdiny a v žebříčku popularity byli vysoce populárnější než císař Haile Selassie I., kterému lid zazlíval, že zbaběle uprchl ze své země. Lid došel dokonce tak daleko, že požadoval císařovu abdikaci a chtěl na post císaře dosadit jeho bratra Malase. 16.března 1947 neznámí útočníci zabili generála Malase Zenawi Selassieho a jeho rodina i s Garmou Lagasem Selassiem a jeho ženou musela uprchnout do zahraničí. Garma Lagasa Selassie se i s manželkou usadil ve Francii, kde se jeho žena narodila. Garma Lagasa Selassie projevil zájem o to, stát se příslušníkem francouzské armády, ale byl odmítnut. Začal se proto věnovat vinařství a v tomto oboru uspěl. V roce 1974 byl císař Haile Selassie I. sesazen z trůnu revolucí a velká část národa projevila zájem, aby na trůn usedl jeho synovec Garma Lagasa Selassie. Garma Lagasa Selassie zvažoval o návratu do své rodné země, ale začali mu mimo jiné chodit anonymní dopisy s výhružkami. Garma Lagasa Selassie nechtěl skončit jako jeho otec a nechtěl ohrozit svoji rodinu a proto zůstal až do své smrti 11.prosince 1997 ve Francii.
Jaký byl vůbec Garma Lagasa Selassie? Během svého bádání jsem narazil na dvě výrazně odlišná stanoviska… Na jedné byly názory pilotů, mechaniků, kteří jej popisovali slovy „fajnovej kolík“ či „senza černoch“, ale na druhé straně byly i negativní názory hlavně ze strany úředníků, kteří ho popisovali jako domýšlivého, povýšeného či arogantního člověka. Domnívám se, že Garma Lagasa Selassie měl nejspíš velmi negativní vztah vůči jakémukoliv byrokratickému aparátu.

Zbarvení letounu:

Na letounu P-40B, na kterém Garma Lagasa Selassie létal je vidět, že s největší pravděpodobností dělal naschvály byrokratům z MNO a zejména kapitán Spytihněv Chlebíček z něj musel být „na prášky“ (však také většina negativních zpráv o Garmovi Lagasovi Selassiem pochází z pera tohoto úředníka). Tento letoun dostal předpisovou čtyřbarevnou kamufláž. Spodní plochy byly světle šedé, horní a boční byly pokryty nepravidelnými černoolivovými, okrovými a hnědými poli. Na trupu byl široký pás v barvách státní vlajky Habeše. Příď letounu byla žlutá a byl na ni císařský znak. Po převzetí letounu nechal Garma Lagasa Selassie přemalovat trupové označení A 14 se slovy, že nenechá špinit Habešskou vlajku jakýmikoliv nápisy a nechal označení A 14 stylizovaně napsat na směrovku místo čs. výsostných znaků. Výsostné znaky byly na křídlech umístěny na obvyklých místech.

Přílohy

[PantherG]

dobrýýýýýýýýýýýýýýýý

[KiR]

Po delší době jsem se dostal k tomu, abych mohl něco málo napsat na téma „Cizinci v Československém letectvu“ a do rukou se mi dostal příběh, na kterém by si smlsl i takový Shakespeare. A jako název jsem si dovolil použít název jedné jeho hry.

Hamlet

Francois Prieto se narodil 8.srpna 1919 v El Serratu na severu Andorry. Matka byla Francouzska, otec Španěl. Již odmala měl tendenci utíkat z domova, protože nemohl snášet ustavičné hádky rodičů, kterým v rozchodu a rozvodu bránilo jejich silně katolické vyznání. Bylo proto jen otázkou času, kdy bude Francois Prieto umístěn do některé internátní katolické školy. Stalo se tomu v jeho třinácti létech, kdy jej otec dovezl do internátní školy v Bilbau. Pro mladého Francoise nastala léta, kdy byl zavřen za zdmi klášterní školy. Jednu chvíli se zdálo, že změna pobytu má na něj pozitivní vliv… přece jen unikl domácím hádkám, ale nakonec i z této školy začal utíkat… Důvod můžeme jen hádat… Za své útěky byl velice tvrdě trestán, mimo jiné vězněním na samotce, která byla součástí školy.
Přišel červen 1936, ve Španělsku vypukla občanská válka a Francois Prieto opět uprchl a přidal se k republikánským gardám. Jedinou překážkou, aby se mohl účastnit bojů byl jeho věk a tak byl převelen k sovětským dobrovolníkům a poprvé se dostal k letectvu. Zprvu pracoval jako mechanik, ale když mu bylo nabídnuto, aby v Sovětském svazu podstoupil letecký kurz, neváhal. Stal se z něj stíhač a stačil se vrátit k závěru občanské války a zúčastnit se několika vzdušných soubojů, při kterých pravděpodobně sestřelil dvě italská letadla. V dubnu 1939 po porážce republikánů utekl do Sovětského svazu.
V Sovětském svazu se ale dlouho nezdržel. V červnu 1939 byl převelen do Československa a stal se stíhacím pilotem 48. (rudého) stíhacího pluku, který byl vyzbrojen letouny I-16. Jednotka byla určena k obraně Karlových Varů. Kdy Francois Prieto dosáhl prvního potvrzeného sestřelu, to se mi nepodařilo zjistit, ale 19.prosince 1939 mu byl připsán 4. potvrzený sestřel – jednalo se o Ju-87. Sestřelů přibývalo a nebylo proto divu, že získal v červenci 1940 Československý válečný kříž za dosažených 10 sestřelů. V té době ale začaly jeho problémy, které znamenaly jeho pád… Ty problémy měly jméno – Judka. Mladý a temperamentní Francois Prieto se bezhlavě zamiloval do štíhlé 16tileté snědé dívky. Počáteční románek ale Francoisovi začal přerůstat přes hlavu a jak se na jedné straně zvyšoval počet jeho vzdušných vítězství, tak narůstala žárlivost, která jej zcela spalovala. Na přelomu let 1940/1941 byl 48.stíhací pluk přezbrojen na letouny LaGG-3. Na tomto letounu hned počátkem roku získal Francois Prieto během jednoho letu svůj 19. a 20. sestřel. Jednalo se o letouny Bf-109. V osobním životě ale takové štěstí neměl. Judka se začala bát svého milence a začala se před ním ukrývat. Marně. Její rodiče se obrátili s prosbou o převelení Francoise Prieta na sovětského velitele, ale marně. Rozhodli se proto, že se na jaře přestěhují. V dubnu 1941 dosáhl Francois Prieto 27. sestřelu a od sovětského velení obdržel Řád rudého praporu. Následovala bujará oslava, po které se silně podnapilý oslavenec rozhodl vyhledat svojí přítelkyni. Co následovalo, to se dnes nikdo nedozví… každopádně se Francois Prieto vrátil ke své jednotce silně zakrvácený a Judku našli ubodanou k smrti. Bratři a nejbližší příbuzní se rozhodli smrt mladé dívky pomstít, ale byli odraženi vojáky střežícími letiště. Veliteli jednotky nezbylo nic jiného, než Francois Prieto zavřít do vězení. Ve vězení se Francois Prieto sesypal a pokusil se o sebevraždu. Mezitím probíhalo jednání velitelů letectva, jak vyřešit danou situaci. Na jedné straně souhlasili s tím, aby byla vražda potrestána, ale na druhé straně byl vrahem úspěšný pilot a táto země byla stále v ohrožení Německem. Údajně byl ze strany armády uskutečněn pokus o jakési mimosoudní vyrovnání s rodinou Judky, ale marně. Jelikož ale docházelo k neustálým útokům na letiště, kde byl Francois Prieto vězněn, bylo rozhodnuto přepravit jej do Prahy, kde měl být vězněn a snad i odsouzen. 7.června 1941 bylo vypraveno auto, které mělo Francoise Prieta přepravit do Prahy. Po několika kilometrech bylo ale přepadeno, řidič a strážný byli silně zmláceni a Francois Prieto byl unesen. Tělo Francoise Prieta bylo nalezeno cca 3 kilometry od místa přepadu. Před smrtí byl pilot zmlácen a posléze oběšen.
Následovalo vyšetřování a 5 útočníků bylo uznáno vinnými a měli být odsouzeni. Ti však udělali něco nepochopitelného… V noci tajně překročili frontu a uprchli na území ovládané fašistickým Německem, kde byli za pár dní chyceni. Po té, co na gestapu prozradili důvod svého útěku, se objevila snaha vše zveřejnit a využít proti našemu státu, ale říšský ministr propagandy dr. Goebbels vše zakázal. Všech pět uprchlíků bylo po té internováno v některém z mnoha koncentračních táborů, kde také zahynuli.

Zbarvení letounu

LaGG-3, na kterém létal Francois Prieto se zcela vymykal jakýmkoliv kamuflážním standartům, které u nás platily. Trup, výškovky a vnitřní část křídel měly původní sovětskou hnědozelenou kamufláž, vnější část křídel měla nátěr tmavou khaki a byla asi z jiného stroje. Spodní plochy měly být údajně světle šedé, leč někteří historici tvrdí, že trup a vnitřní část křídel měly spodní nátěr světle modrý a až vnější část křídel měla být světle šedá. Vrtulový kužel byl bílý, na trupu byl namalován čtyřlístek pro štěstí, bílé označení letadla H 15. Na motorovém krytu byl státní znak Andorry a pod kabinou bylo vyznačeno 27 sestřelů.

Přílohy

[PantherG]

noo...pěkné,pěkné...přímo ze života....a ta kamo? Velmi povedená rekonstrukce

[Randalf]

Vydařená rekonstrukce, jak camo tak příběh