Příběhy opravdového králíka v Koreji - Příběh první: UTIbaňa
Napsal: 01 led 2024, 13:24진짜 토끼 한국 이야기
Jinjja Tokki Hangug Iyagi
Příběhy opravdového králíka v Koreji
Příběh první: 우티바스 (Yutibaseu) - „UTIbáňa“
Když jsem se letěl domů z petrohradské návštěvy Zaji Eduardovny Kaninchinové (viz "Příběh opravdového králíka"), jedna z věcí, která nepřestávala zaměstnávat moji mysl, bylo Kaninchinovo/Kleinkönnigovo roční zmizení v květnu 1951... Časově se doba jeho absence přesně kryla s působením 196. IAP v korejské válce!
Hned po příletu do Prahy jsem kolegovi Bobkovi ještě za čerstva referoval o všem, co mi Zoja Nikolajevna vyprávěla. Upozornil jsem jej i na onu zajímavou časovou shodu…
„Zajdi si popovídat s paní Zajacovskou“ poradil mi Honza. „Ona byla v Koreji, i když jen jen jako instruktorka. Eduardí stavebnici Bunny Raceru přece máš, ne? Dávali do ní jako jednu z obtiskových variant její „červenou 300“! A podle toho, co mi vyprávěla, bych řekl, že se s Kleinkönnigem v Koreji musela potkat...“
„Právě jsem z Pitěru přiletěl – to mám hned letět zpátky?“ namítl jsem.
„Bude ti stačit taxík, kámo!“ usmál se Honza. „Ona bydlí v Letňanech...“ a nadiktoval mi adresu a telefonní číslo.
"Vždyť jsme o ní dokonce natočili video – copak jsi ho neviděl? " usmál se na rozloučenu potutelně…
Doma jsem nedočkavě vyhledal Youtube kanál Eduardu a koukl na Honzou zmiňované video (https://youtu.be/Udw0_dilLSE?si=mEs7v2bVncwFeaRT). Po jeho shlédnutí jsem se nemohl zbavit pocitu, že si ze mě Honza udělal srandu. Ale rozhodl jsem se, že hru dohraju do konce a vytočil jsem telefonní číslo, které jsem od něj dostal.
„Allo?“ ozval se na druhé straně příjemný ženský hlas se znatelným ruským přízvukem.
„Dobrý večer, mluvím s paní Naděždou Ivanovnou Zajacevskou? Jsem letecký historik a dostal jsem na Vás kontakt od kolegy Bobka. Prý jste byla v Koreji a setkala se tam s majorem Eduardem Kaninchinem...“
„Edik Kaninchin!“, ozvalo se ze sluchátka zasněně. „Co vy o něm víte...“
Povyprávěl jsem jí krátce o výzkumech Honzy Bobka o Eduardu Kleinkönnigovi, Bunny Fighteru a Bunny Raceru, a přidal svoje čerstvá zjištění od Zaji Eduardovny. Zmínil jsem se i o oné roční absenci v roce 1951 a mé teorii, že v té době byl Kleinkönnig/Kaninchin s 196. IAP v Korejské válce.
„No a Honza Bobek mi říkal, že jste v Koreji byla v té době taky – tak jsem se chtěl zeptat, jestli jste se s ním náhodou nesetkala...“
„To si pište, že setkala!“ ozvalo se ze sluchátka rázně. „Ale to je na dlouhé vyprávění...“
„Bude mi ctí, budu-li ho moci vyslechnout“ špitl jsem uctivě. Domluvili jsme si schůzku na sobotní odpoledne.
V sobotu po obědě jsem s mírnou nervozitou zazvonil u dveří jejího bytu. Otevřela mi šarmantní šedovlasá paní, jejíž vzhled jen potvrzoval známou pravdu, že opravdové dámy nestárnou…
„Tak povídejte, co vás zajímá“, vyzvala mě, když jsme se usadili v obýváku.
„Nejdříve bych se rád dozvěděl něco o vašem působení v korejské válce“ ukázal jsem jí rekonstrukci zbarvení „červené 300“ ze stavebnice Eduardu.
„Poručík? Instruktorka?“ rozesmála se. „Jak jste na to přišel?“
„No já jsem si říkal, že je to asi nesmysl a že si ze mě a modelářů Eduardi pěkně vystřelili. A co teprv to video!“ poznamenal jsem.
„Jaké video?“ otázala se se zájmem.
Trochu s obavami jsem ji navedl na Youtube Eduardu.
„Ti vaši Eduardi to všechno smotali dohromady“ smála se na celé kolo. „Ale herečku vybrali dobře“, kývla potěšeně, „celá já zamlada...“
„No já jsem si říkal, že patnáctka s vanou je naprostý nesmysl“ přitakal jsem.
„No tak to pozor, mladý muži!“ namítla rozhodně. „Červená 300“ s vanou skutečně existovala! Jen to bylo „trochu“ jinak...“
„Povídejte, přehánějte“ usadil jsem se pohodlně v křesle.
„Opravdu jsem byla s 196. IAP v Koreji“ začala svoje vyprávění. „A co vás asi zajímá nejvíc - ano, potkala jsem se tam s kapitánem Eduardem Kaninchinem během jeho druhého nasazení v korejské válce.“
„DRUHÉHO nasazení?“ vyskočil jsem překvapením z křesla. „On byl v Koreji DVAKRÁT???“
„Ano, dvakrát. Ale k tomu se dostaneme později. Teď vás přece zajímá, jak to bylo s tím MiGem s vanou, ne? Tak mi neskákejte do řeči“, usadila mě jako učitelka vyrušujícího žáčka.
„Samozřejmě, že jsem v Koreji nebyla jako letecká instruktorka. Lítala jsem sice v Osoaviachimu s kukuruznikem, ale dostat se k proudovým stíhačkám bylo pro ženu v té době prakticky nemožné. To bych se musela jmenovat Veršininová, a ne Zajacevská – a i to kdo ví jestli“, zasmála se hořce.
„Byla jsem sestřičkou plukovní lékařské služby. A když vybírali dobrovolníky do Koreje, tak jsem se přihlásila taky. A i ten poručík je nesmysl – dotáhla jsem to jen na praporčici…
Lékařská služba na letišti nebyla, až na výjimky, příliš náročná. Pokud nebyla nějaká mimořádka, tak jsme vlastně jen drželi pohotovost, když naši kluci vylétli na bojové zadání. A když se všichni vrátili v pořádku, měli jsme volno. No a co má dělat mladá krásná holka v korejské pustině? Flirtovala jsem s piloty, no…“, řekla téměř omluvným tónem. „Byli jsme mladí, nevybouření… a já byla krásné děvče...“ Na chvíli se odmlčela, upila čaje a ponořila se do vzpomínek…
„Edik – jako kapitán Kaninchin – nad ostatními piloty vyčníval. Teda samozřejmě ne vzrůstem“ ohradila se, když zahlédla můj pobavený úsměv. „Převyšoval je šarmem a charismatem!“
„Ale vždyť byl ženatý!“ namítl jsem pobouřeně, „A měl malou dcerku!“
„Ale prosím vás – ta jeho eskymačka...“ uchichtla se Naděžda. „Možná byla nejkrásnější na Kolgujevu, v konkurenci tučňáků a mrožů – ale když Edik poznal opravdu krásnou a zkušenou ženskou...“
„A jak to teda bylo s tím MiGem s vanou?“ snažil jsem se nenápadně změnit téma.
„To mě jednou Edik vzal proletět ve spárce MiG-15UTI“, i Naděžda Ivanovna s úlevou opustila tenký led. „Ono se to sice nesmělo, ale Edik si s rozkazy a hlavně zákazy nikdy nedělal těžkou hlavu. Však se mu to pak stalo málem osudným...“ povzdechla si.
„Nechal mě dokonce i vyzkoušet si řízení! A pak mi předvedl akrobacii – no co Vám budu povídat, měla jsem srdce v kalhotkách! To jsem ale netušila, že to je teprve začátek dobrodružství, na které do smrti nezapomenu...“
„A co bylo pak?“ vyhrkl jsem napjatě.
„Edik zrovna dokončoval výkrut, když v tom sebou letadlo lehce trhlo. V interkomu jsem zaslechla jeho přerývaný dech.
´Zajčicho (Zaječice – tak mi v žertu říkával), máme problém. Je mi nějak nevolno...´
´Co se děje?´ vykřikla jsem vyděšeně.
´Nevím. Asi jsem se včera večer přejedl kimči – pekelně mě bolí břicho a myslím, že brzy omdlím! Budeš muset přistát ty...´
´Blázníš?´ zaprotestovala jsem. ´Vždyť víš, že jsem v životě přistávala jenom s Kukuruznikem! Stíhačku nezvládnu!´
´Zvládneš! Musíš – jinak je po nás!´procedil skrz zaťaté zuby Edik. ´Jenom nezapomeň vysunout podvozek – to je jediný rozdíl proti Kukuruzniku. A bude to trochu rychlejší...´
Prý „trochu“! Země se přibližovala závratným tempem. Přistávací dráha už byla před námi na dohled.
´Zajčicho, až přistaneme, tak otevři kabinu a rychle uteč co nejdál pryč. Vezmu to na sebe, jinak z basy nevyjdeme.´slyšela jsem ve sluchátkách Edikův lámající se hlas.
Už jsme byli téměř nad prahem dráhy. ´Podvozek!´ Kola se s cvaknutím vysunula. ´Klapky!!! Jsme moc rychlí!!!´
´Jaké klapky? O těch jsi dříve nic neříkal! Na Kukuruzniku žádné klapky nebyly!´
Letadlo se ve velké rychlosti dotklo přistávací dráhy a odrazilo se od ní, jako když placatý kámen udělá žabku o hladinu rybníka. A pak ještě několikrát, až jsme doskákali až na konec přistávací dráhy. S poslední žabkou se zezadu ozval hluboký bublavý zvuk. Kimči nad Edikem zvítězilo.
Vyskočila jsem z kabiny a pelášila za letištní plot. Teprve tam jsem se prožitým stresem roztřásla a rozplakala. Skrz slzy jsem viděla, jak se k letadlu blíží hasiči a sanitka.
Sanitka! Naďo! Jsi přece zdravotnice! Tak tady přestaň bulet a dělej svou práci! Otočila jsem se a běžela zpátky k letadlu. Sanitáři už nakládali Edika do sanitky.
´Co je s ním? Bude žít?´vykřikla jsem hrůzou.
´Ale to víš, že bude´odpověděl mi s úsměvem plukovní lékař, ´přistání přežil bez zranění. A akutní diarrhoea ještě nikoho nezabila´ rozchechtal se na celé kolo. ´Jo kimči, to není šči!´“
„Páni, tomu teda říkám dobrodružství!“ vydechl jsem. „A jak to nakonec dopadlo?“
„To letadlo pak odepsali jako neopravitelné. Ne, že by nešlo po tom Edikově kimčiútoku vyčistit,“ zasmála se Naděžda Ivanovna, „ale tím poskakováním po dráze se prý rozhodila geometrie draku a oprava by byla příliš náročná. Tak z něj vymontovali vše použitelné a vrak nechali stát u plotu na kraji letiště. Však letadel jsme měli dost… A představte si, že Edik nakonec ještě dostal vyznamenání za to, že i přes zdravotní obtíže dokázal přistát! Na to, že jsem s tím érem práskla o dráhu já, se nikdy nepřišlo...“
„Ale pořád mi v tom příběhu chybí ta vana...“ připomněl jsem.
„Však jsem ještě neskončila, pane Netrpělivý“ odvrkla pobaveně. „Jak tam tak to éro stálo a chátralo, kluky napadlo, že mi z něj udělají koupelnu. Abych měla větší komfort než v letištních sprchách. Sehnali někde velkou vanu a nacpali ji do vybrakovaného kokpitu. Do ní jsme pak napouštěli horkou vodu. ´Utibaňa U Zajčichy´ tomu říkali.“
„Takže rostou má kořeny toho Eduardího videa! Bobek nekecal, jenom si ten příběh trochu přikrášlil!“
„No ne že přikrášlil – Váš kolega spletl dvě věci dohromady. Ony totiž existovaly dva MiGy s číslem „červená 300“. Jednomístná „třístovka“ byla skutečným bojovým letounem – osobním strojem kapitána Kaninchina, na které vybojoval mnoho vzdušných bojů, a na které byl taky sestřelen. To číslo si zvolil sám – prý na památku 300 Sparťanů, kteří se, stejně jako on, nikdy nevzdali. A když ho sestřelili, namalovali kluci na jeho památku číslo 300 na moji „Utibáňu“…“
Vyskočil jsem vzrušením z křesla. „Eduard Kanichin padl v Koreji? Znamená to snad, že mi Zaja Eduardovna lhala?Nebo že kapitán Kaninchin z Koreje a Eduard Kaninchin/Kleinkönnig z JG9 a Kolgujeva, pozdější letecké eso, jsou dvě různé osoby?“ Byl jsem zdrcen. Celá moje převratná teorie byla rázem rozmetána v prach…
„Ne, neplačte. Edik Kaninchin/Kleinkönnig je jenom jeden. Řekla jsem, že byl sestřelen, ne že padl!“ uklidňovala mě Naděžda. „Jenom bych vás chtěla opravit – nebyl „pozdější“ letecké eso – esem, dokonce dvojnásobným, se stal už v Koreji.“
„Takže čtyři hvězdičky mají Eduardi na své rekonstrukci „třístovky“ taky špatně, jo?“ povzdechl jsem si.
„Nemají to špatně, jen to zase smíchali. Čtyři hvězdičky byly na mojí „UTIbáni“.
„A co znamenají?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Mladý muži, ponechte, prosím, staré dámě její tajemství…“ zarděla se Naděžda Ivanovna. „Můžu Vám jen prozradit, že ta první je Edikova...“
Ani jsem nepostřehl, že se během jejího vyprávění za okny setmělo.
„Je toho ještě hodně k vyprávění, ale o tom zase někdy příště…“ loučila se se mnou Naděžda Ivanovna.
Jinjja Tokki Hangug Iyagi
Příběhy opravdového králíka v Koreji
Příběh první: 우티바스 (Yutibaseu) - „UTIbáňa“
Když jsem se letěl domů z petrohradské návštěvy Zaji Eduardovny Kaninchinové (viz "Příběh opravdového králíka"), jedna z věcí, která nepřestávala zaměstnávat moji mysl, bylo Kaninchinovo/Kleinkönnigovo roční zmizení v květnu 1951... Časově se doba jeho absence přesně kryla s působením 196. IAP v korejské válce!
Hned po příletu do Prahy jsem kolegovi Bobkovi ještě za čerstva referoval o všem, co mi Zoja Nikolajevna vyprávěla. Upozornil jsem jej i na onu zajímavou časovou shodu…
„Zajdi si popovídat s paní Zajacovskou“ poradil mi Honza. „Ona byla v Koreji, i když jen jen jako instruktorka. Eduardí stavebnici Bunny Raceru přece máš, ne? Dávali do ní jako jednu z obtiskových variant její „červenou 300“! A podle toho, co mi vyprávěla, bych řekl, že se s Kleinkönnigem v Koreji musela potkat...“
„Právě jsem z Pitěru přiletěl – to mám hned letět zpátky?“ namítl jsem.
„Bude ti stačit taxík, kámo!“ usmál se Honza. „Ona bydlí v Letňanech...“ a nadiktoval mi adresu a telefonní číslo.
"Vždyť jsme o ní dokonce natočili video – copak jsi ho neviděl? " usmál se na rozloučenu potutelně…
Doma jsem nedočkavě vyhledal Youtube kanál Eduardu a koukl na Honzou zmiňované video (https://youtu.be/Udw0_dilLSE?si=mEs7v2bVncwFeaRT). Po jeho shlédnutí jsem se nemohl zbavit pocitu, že si ze mě Honza udělal srandu. Ale rozhodl jsem se, že hru dohraju do konce a vytočil jsem telefonní číslo, které jsem od něj dostal.
„Allo?“ ozval se na druhé straně příjemný ženský hlas se znatelným ruským přízvukem.
„Dobrý večer, mluvím s paní Naděždou Ivanovnou Zajacevskou? Jsem letecký historik a dostal jsem na Vás kontakt od kolegy Bobka. Prý jste byla v Koreji a setkala se tam s majorem Eduardem Kaninchinem...“
„Edik Kaninchin!“, ozvalo se ze sluchátka zasněně. „Co vy o něm víte...“
Povyprávěl jsem jí krátce o výzkumech Honzy Bobka o Eduardu Kleinkönnigovi, Bunny Fighteru a Bunny Raceru, a přidal svoje čerstvá zjištění od Zaji Eduardovny. Zmínil jsem se i o oné roční absenci v roce 1951 a mé teorii, že v té době byl Kleinkönnig/Kaninchin s 196. IAP v Korejské válce.
„No a Honza Bobek mi říkal, že jste v Koreji byla v té době taky – tak jsem se chtěl zeptat, jestli jste se s ním náhodou nesetkala...“
„To si pište, že setkala!“ ozvalo se ze sluchátka rázně. „Ale to je na dlouhé vyprávění...“
„Bude mi ctí, budu-li ho moci vyslechnout“ špitl jsem uctivě. Domluvili jsme si schůzku na sobotní odpoledne.
V sobotu po obědě jsem s mírnou nervozitou zazvonil u dveří jejího bytu. Otevřela mi šarmantní šedovlasá paní, jejíž vzhled jen potvrzoval známou pravdu, že opravdové dámy nestárnou…
„Tak povídejte, co vás zajímá“, vyzvala mě, když jsme se usadili v obýváku.
„Nejdříve bych se rád dozvěděl něco o vašem působení v korejské válce“ ukázal jsem jí rekonstrukci zbarvení „červené 300“ ze stavebnice Eduardu.
„Poručík? Instruktorka?“ rozesmála se. „Jak jste na to přišel?“
„No já jsem si říkal, že je to asi nesmysl a že si ze mě a modelářů Eduardi pěkně vystřelili. A co teprv to video!“ poznamenal jsem.
„Jaké video?“ otázala se se zájmem.
Trochu s obavami jsem ji navedl na Youtube Eduardu.
„Ti vaši Eduardi to všechno smotali dohromady“ smála se na celé kolo. „Ale herečku vybrali dobře“, kývla potěšeně, „celá já zamlada...“
„No já jsem si říkal, že patnáctka s vanou je naprostý nesmysl“ přitakal jsem.
„No tak to pozor, mladý muži!“ namítla rozhodně. „Červená 300“ s vanou skutečně existovala! Jen to bylo „trochu“ jinak...“
„Povídejte, přehánějte“ usadil jsem se pohodlně v křesle.
„Opravdu jsem byla s 196. IAP v Koreji“ začala svoje vyprávění. „A co vás asi zajímá nejvíc - ano, potkala jsem se tam s kapitánem Eduardem Kaninchinem během jeho druhého nasazení v korejské válce.“
„DRUHÉHO nasazení?“ vyskočil jsem překvapením z křesla. „On byl v Koreji DVAKRÁT???“
„Ano, dvakrát. Ale k tomu se dostaneme později. Teď vás přece zajímá, jak to bylo s tím MiGem s vanou, ne? Tak mi neskákejte do řeči“, usadila mě jako učitelka vyrušujícího žáčka.
„Samozřejmě, že jsem v Koreji nebyla jako letecká instruktorka. Lítala jsem sice v Osoaviachimu s kukuruznikem, ale dostat se k proudovým stíhačkám bylo pro ženu v té době prakticky nemožné. To bych se musela jmenovat Veršininová, a ne Zajacevská – a i to kdo ví jestli“, zasmála se hořce.
„Byla jsem sestřičkou plukovní lékařské služby. A když vybírali dobrovolníky do Koreje, tak jsem se přihlásila taky. A i ten poručík je nesmysl – dotáhla jsem to jen na praporčici…
Lékařská služba na letišti nebyla, až na výjimky, příliš náročná. Pokud nebyla nějaká mimořádka, tak jsme vlastně jen drželi pohotovost, když naši kluci vylétli na bojové zadání. A když se všichni vrátili v pořádku, měli jsme volno. No a co má dělat mladá krásná holka v korejské pustině? Flirtovala jsem s piloty, no…“, řekla téměř omluvným tónem. „Byli jsme mladí, nevybouření… a já byla krásné děvče...“ Na chvíli se odmlčela, upila čaje a ponořila se do vzpomínek…
„Edik – jako kapitán Kaninchin – nad ostatními piloty vyčníval. Teda samozřejmě ne vzrůstem“ ohradila se, když zahlédla můj pobavený úsměv. „Převyšoval je šarmem a charismatem!“
„Ale vždyť byl ženatý!“ namítl jsem pobouřeně, „A měl malou dcerku!“
„Ale prosím vás – ta jeho eskymačka...“ uchichtla se Naděžda. „Možná byla nejkrásnější na Kolgujevu, v konkurenci tučňáků a mrožů – ale když Edik poznal opravdu krásnou a zkušenou ženskou...“
„A jak to teda bylo s tím MiGem s vanou?“ snažil jsem se nenápadně změnit téma.
„To mě jednou Edik vzal proletět ve spárce MiG-15UTI“, i Naděžda Ivanovna s úlevou opustila tenký led. „Ono se to sice nesmělo, ale Edik si s rozkazy a hlavně zákazy nikdy nedělal těžkou hlavu. Však se mu to pak stalo málem osudným...“ povzdechla si.
„Nechal mě dokonce i vyzkoušet si řízení! A pak mi předvedl akrobacii – no co Vám budu povídat, měla jsem srdce v kalhotkách! To jsem ale netušila, že to je teprve začátek dobrodružství, na které do smrti nezapomenu...“
„A co bylo pak?“ vyhrkl jsem napjatě.
„Edik zrovna dokončoval výkrut, když v tom sebou letadlo lehce trhlo. V interkomu jsem zaslechla jeho přerývaný dech.
´Zajčicho (Zaječice – tak mi v žertu říkával), máme problém. Je mi nějak nevolno...´
´Co se děje?´ vykřikla jsem vyděšeně.
´Nevím. Asi jsem se včera večer přejedl kimči – pekelně mě bolí břicho a myslím, že brzy omdlím! Budeš muset přistát ty...´
´Blázníš?´ zaprotestovala jsem. ´Vždyť víš, že jsem v životě přistávala jenom s Kukuruznikem! Stíhačku nezvládnu!´
´Zvládneš! Musíš – jinak je po nás!´procedil skrz zaťaté zuby Edik. ´Jenom nezapomeň vysunout podvozek – to je jediný rozdíl proti Kukuruzniku. A bude to trochu rychlejší...´
Prý „trochu“! Země se přibližovala závratným tempem. Přistávací dráha už byla před námi na dohled.
´Zajčicho, až přistaneme, tak otevři kabinu a rychle uteč co nejdál pryč. Vezmu to na sebe, jinak z basy nevyjdeme.´slyšela jsem ve sluchátkách Edikův lámající se hlas.
Už jsme byli téměř nad prahem dráhy. ´Podvozek!´ Kola se s cvaknutím vysunula. ´Klapky!!! Jsme moc rychlí!!!´
´Jaké klapky? O těch jsi dříve nic neříkal! Na Kukuruzniku žádné klapky nebyly!´
Letadlo se ve velké rychlosti dotklo přistávací dráhy a odrazilo se od ní, jako když placatý kámen udělá žabku o hladinu rybníka. A pak ještě několikrát, až jsme doskákali až na konec přistávací dráhy. S poslední žabkou se zezadu ozval hluboký bublavý zvuk. Kimči nad Edikem zvítězilo.
Vyskočila jsem z kabiny a pelášila za letištní plot. Teprve tam jsem se prožitým stresem roztřásla a rozplakala. Skrz slzy jsem viděla, jak se k letadlu blíží hasiči a sanitka.
Sanitka! Naďo! Jsi přece zdravotnice! Tak tady přestaň bulet a dělej svou práci! Otočila jsem se a běžela zpátky k letadlu. Sanitáři už nakládali Edika do sanitky.
´Co je s ním? Bude žít?´vykřikla jsem hrůzou.
´Ale to víš, že bude´odpověděl mi s úsměvem plukovní lékař, ´přistání přežil bez zranění. A akutní diarrhoea ještě nikoho nezabila´ rozchechtal se na celé kolo. ´Jo kimči, to není šči!´“
„Páni, tomu teda říkám dobrodružství!“ vydechl jsem. „A jak to nakonec dopadlo?“
„To letadlo pak odepsali jako neopravitelné. Ne, že by nešlo po tom Edikově kimčiútoku vyčistit,“ zasmála se Naděžda Ivanovna, „ale tím poskakováním po dráze se prý rozhodila geometrie draku a oprava by byla příliš náročná. Tak z něj vymontovali vše použitelné a vrak nechali stát u plotu na kraji letiště. Však letadel jsme měli dost… A představte si, že Edik nakonec ještě dostal vyznamenání za to, že i přes zdravotní obtíže dokázal přistát! Na to, že jsem s tím érem práskla o dráhu já, se nikdy nepřišlo...“
„Ale pořád mi v tom příběhu chybí ta vana...“ připomněl jsem.
„Však jsem ještě neskončila, pane Netrpělivý“ odvrkla pobaveně. „Jak tam tak to éro stálo a chátralo, kluky napadlo, že mi z něj udělají koupelnu. Abych měla větší komfort než v letištních sprchách. Sehnali někde velkou vanu a nacpali ji do vybrakovaného kokpitu. Do ní jsme pak napouštěli horkou vodu. ´Utibaňa U Zajčichy´ tomu říkali.“
„Takže rostou má kořeny toho Eduardího videa! Bobek nekecal, jenom si ten příběh trochu přikrášlil!“
„No ne že přikrášlil – Váš kolega spletl dvě věci dohromady. Ony totiž existovaly dva MiGy s číslem „červená 300“. Jednomístná „třístovka“ byla skutečným bojovým letounem – osobním strojem kapitána Kaninchina, na které vybojoval mnoho vzdušných bojů, a na které byl taky sestřelen. To číslo si zvolil sám – prý na památku 300 Sparťanů, kteří se, stejně jako on, nikdy nevzdali. A když ho sestřelili, namalovali kluci na jeho památku číslo 300 na moji „Utibáňu“…“
Vyskočil jsem vzrušením z křesla. „Eduard Kanichin padl v Koreji? Znamená to snad, že mi Zaja Eduardovna lhala?Nebo že kapitán Kaninchin z Koreje a Eduard Kaninchin/Kleinkönnig z JG9 a Kolgujeva, pozdější letecké eso, jsou dvě různé osoby?“ Byl jsem zdrcen. Celá moje převratná teorie byla rázem rozmetána v prach…
„Ne, neplačte. Edik Kaninchin/Kleinkönnig je jenom jeden. Řekla jsem, že byl sestřelen, ne že padl!“ uklidňovala mě Naděžda. „Jenom bych vás chtěla opravit – nebyl „pozdější“ letecké eso – esem, dokonce dvojnásobným, se stal už v Koreji.“
„Takže čtyři hvězdičky mají Eduardi na své rekonstrukci „třístovky“ taky špatně, jo?“ povzdechl jsem si.
„Nemají to špatně, jen to zase smíchali. Čtyři hvězdičky byly na mojí „UTIbáni“.
„A co znamenají?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Mladý muži, ponechte, prosím, staré dámě její tajemství…“ zarděla se Naděžda Ivanovna. „Můžu Vám jen prozradit, že ta první je Edikova...“
Ani jsem nepostřehl, že se během jejího vyprávění za okny setmělo.
„Je toho ještě hodně k vyprávění, ale o tom zase někdy příště…“ loučila se se mnou Naděžda Ivanovna.