Malá upoutávka na LB - 79 (He 219) pro nedočkavé…
Napsal: pon úno 21, 2005 3:30 pmHeinkel He 219 v československém letectvu, čili mýty a pravdy o LB - 79
Je jaro roku 1952 a s večerním soumrakem končí létání plzeňských ochránců mírového nebe i klidného života pracujících. Vlastně úplně nekončí, zatímco první piloti teprve nedávno přeškoleni na MiGy 15 ještě nedrží v noci hotovost, technici připravují v potu tváře letoun, který sice nemá díru vpředu i vzadu, ale na noční létání stále jiný nemáme. Prostě a jednoduše, sedm let po válce bude létat Heinkel He 219, teď ovšem pod názvem LB - 79. Tuto skutečnost jsem slyšel od několika pánů, kteří byli u toho, ale zase ne tak docela... Proto snad není v naší poválečné letecké historii typ opředený tolika mýty, což je dáno jeho unikátností, použitím i utajením. Začal jsem tedy třídit v počítači uložené poznámky a zkusím nastínit, co je známo a co patří do letecké latiny, i když….
Hned v úvodu chci poděkovat panu Jaroslavu Matoulkovi, za poskytnutí kopií několika dokumentů, nad nimiž jsem se dílem bavil, dílem hleděl s otevřenou pusou. Začnu tím, co jsem v minulém čísle v článku o He 111 pominul, tedy potřebou pořídit pro Letecký výzkumný ústav v Letňanech létající zkušebnu proudových motorů. Ač se o He 219 prokazatelně uvažovalo, po zvážení konstrukčních možností byla dána přednost stojedenáctce a jakákoliv úprava pro zavěšení motoru pod či nad trup byla odmítnuta. Ale to předbíhám. Pozoruhodná a dosud neznámá je skutečnost, že teprve začátkem července 1948 pracovníci LVÚ začali prohledávat trosky a sutiny firmy Flugzeugwerke Eger v Chebu a sepisovat nalezený materiál. Cituji: „ V sutinách budov byla zjištěna polozasypaná plechová skříň. Po částečném uvolnění a otevření horní zásuvky byl vyňat jeden výkres, který znázorňuje v hlavních rysech letoun. Poněvadž nebylo po ruce nářadí a silně pršelo, bylo od dalšího vyprošťování upuštěno“. Kromě několika kusovníků objevili pracovníci LVÚ dva rozestavěné trupy a dvě sady neúplných křídel, vše poškozené střepinami pum i korozí. Dále šest letounů, které již mezitím částečně padly za oběť autogenům a sběrným surovinám. Zajímavé je, že zmiňují i letoun stojící v Letňanech jako možný zdroj méně poškozených křídel. Nicméně továrna Letov v říjnu téhož roku prohlašuje, že je schopná do roka sestavit jeden letoun a druhý o čtvrt roku později i přes řadu nevyjasněných věcí (v té době chybějící vrtule, kola, pneumatiky). První letoun označený jako LB - 79/I byl zalétán 26. 2. 1951 a do poloviny roku se zúčastnil různých zkoušek ve VZLÚ s trupovým označením V-29, se kterým přišel ještě do Plzně k 51. leteckému pluku, což byl útvar, který vznikl po zrušení bezpečnostního letectva k 1. 1. 1951. Následující fakta byla publikovaná ve 2. díle knihy Dušana Schneidera Osudy letců (1998) a pocházejí ze vzpomínek Rudolfa Chmelíčka, jednoho z pilotů, který s He 219 létal. Jak jsem v úvodu naznačil, ostraha vzdušné hranice začátkem 50. let byla spíše zbožným snem, než skutečností. S-199 měly noční lety zakázané a nic jiného nebylo. Velitelství letectva proto nechalo z Letňan přelétnout někdy na přelomu května a června 1951 dvěstědevatenáctku. Že muselo jít o poměrně hektickou událost dokladuje fakt, že skupina vybraných pilotů (Albl, Zelenay, Kovalinka, Sladek, Chmelíček) se začalapřeškolovat na dvoumotorové Aero C-3 dne 22. 5. 1951 a první sólový let s He 219 se konal již 12. června! Za tu dobu nalétal poručík Chmelíček 18.30 hodin při 66 startech na C-3! Další vzpomínkou na LB - 79, tentokrát ústní, bylo vyprávění pilota Milana Hanáka. Občas „Uhu“ přilétal do Malacek, vždy s jedním pilotem, který byl prý velký frajer a rád se ve vzduchu předváděl. Důležitá poznámka je však o kompletnosti radarového vybavení i výzbroje, což v případě tohoto sběratele radiostanic beru za velmi věrohodné. Heinkel byl zrušen k datu 14. 5. 1952. Bohužel další skutečnosti ať už z LVÚ či od 51. leteckého pluku jsou zatím jen v ústním a dosti přibásněném podání. Zatím bez fotografického důkazu jsou obě trupové značky i zmiňované přestříkání letounu stříbřenkou. Druhý sestavený letoun LB - 79/II nosil trupové označení V-34 a později jen číslici 34. Neměl radiolokační výstroj a měl údajně nalétáno jen kolem 40 hodin. Často opakované tvrzení o zkušebně na vystřelovací sedačky se objevilo poprvé v Profile Publication a vzhledem k předchozím faktům, počtu a kvalitě dochovaných součástí se jeví jako nesmyslné.
V době přípravy tohoto článku se objevila další z řady vynikajících knih pana Pajera s názvem Křídla pro vítězství a poválečnou obnovu. Kromě spousty faktů o našem poválečném dopravním letectvu zde najdeme asi nejrozsáhlejší pojednání o našich LB - 79. Bohužel vznikají další otazníky, týkající se časové postoupnosti. Zejména jde o zmínku pamětníka pana Johna o tom že, koncem léta 1952 měla být prováděna zástavba motorů Jerrie, tedy BMW 003. Pomineme-li fakt, že zástavba byla již na počátku označena jako technicky nereálná a motory se zkoušely na He 111, byl první LB - 79 ke 14. 5. 1952 již zrušený a druhý věčně porouchaný, muselo dle mého názoru jít spíš o zbožné přání, než reálnou možnost. Dalším rozporem je písemný záznam o použití LB - 79/II v březnu 1951 v LVÚ a Johnovo tvrzení o dvě strany dál, že teprve po použití LB - 79/I v příhraničí se začal kompletovat druhý letoun. Vzpomínky bohužel ani nezmiňují dobu úplného konce těchto krasavců.
LB - 79 v pohledu pro modeláře.
Zatím jsem viděl celkem 3 fotografie LB - 79. První je v Němečkově knize Československá letadla coby „superretuš“, ze které nic nevykoukáme. Druhá, která leckomu zamotala hlavu je z LVÚ a ukazuje lehce rozmazaný LB - 79 zprava. Je patrná neostrá hranice horní, asi zelenohnědé, a spodní světlé barvy, velikost znaku na SOP a bílá číslice 34. Za pozornost stojí odstraněný kryt nádrží a při troše fantazie rozeznáme pouhé pahýly po anténách radaru. Celkem rychle mi to objasnil zmíněný pan Hanák. „Chodil jsem kolem něj každý den do jídelny a viděl jsem jak je pomalu rozebírán“. Největší perlou je ovšem přítomnost zvláštní konstrukce na trupu, nakreslená v Profilu i v Šorelově knize Letadla československých pilotů. Když jsem uviděl originál fotografie, ze které je publikovaný vždy jen výřez, objevila se stejná konstrukce ještě jednou. Ale je jí kandelábr na zdi za letounem! Poslední fotkou je trojice He 219, He 111 a C-3 v pohledu shora a zaznamenává kompletní anténní systém radaru, ale hlavně velikost a výraznou asymetrii znaků na křídle! Pokud je tedy vše zmíněné pravda, půjde nejspíš o LB - 79/I, tedy V-29 nebo 32. Patrné jsou i tmavší „brázdy“ za podvozky v hlíně a snad stříbrné vrtulové kužely. Znaky na obou fotkách mají bílý lem. Závěrem si nepřeji nic víc, než že se jednou objeví další fotky LB - 79 a mé řádky budou opět zrevidovány.
Michael Janoušek
P. S.
Článek naleznete v časopise NOVINKY MPM č.21, včetně barevných bokorysů na oba stroje zrekonstruovaných podle dochovaných fotografií a svědectví pamětníků.
Je jaro roku 1952 a s večerním soumrakem končí létání plzeňských ochránců mírového nebe i klidného života pracujících. Vlastně úplně nekončí, zatímco první piloti teprve nedávno přeškoleni na MiGy 15 ještě nedrží v noci hotovost, technici připravují v potu tváře letoun, který sice nemá díru vpředu i vzadu, ale na noční létání stále jiný nemáme. Prostě a jednoduše, sedm let po válce bude létat Heinkel He 219, teď ovšem pod názvem LB - 79. Tuto skutečnost jsem slyšel od několika pánů, kteří byli u toho, ale zase ne tak docela... Proto snad není v naší poválečné letecké historii typ opředený tolika mýty, což je dáno jeho unikátností, použitím i utajením. Začal jsem tedy třídit v počítači uložené poznámky a zkusím nastínit, co je známo a co patří do letecké latiny, i když….
Hned v úvodu chci poděkovat panu Jaroslavu Matoulkovi, za poskytnutí kopií několika dokumentů, nad nimiž jsem se dílem bavil, dílem hleděl s otevřenou pusou. Začnu tím, co jsem v minulém čísle v článku o He 111 pominul, tedy potřebou pořídit pro Letecký výzkumný ústav v Letňanech létající zkušebnu proudových motorů. Ač se o He 219 prokazatelně uvažovalo, po zvážení konstrukčních možností byla dána přednost stojedenáctce a jakákoliv úprava pro zavěšení motoru pod či nad trup byla odmítnuta. Ale to předbíhám. Pozoruhodná a dosud neznámá je skutečnost, že teprve začátkem července 1948 pracovníci LVÚ začali prohledávat trosky a sutiny firmy Flugzeugwerke Eger v Chebu a sepisovat nalezený materiál. Cituji: „ V sutinách budov byla zjištěna polozasypaná plechová skříň. Po částečném uvolnění a otevření horní zásuvky byl vyňat jeden výkres, který znázorňuje v hlavních rysech letoun. Poněvadž nebylo po ruce nářadí a silně pršelo, bylo od dalšího vyprošťování upuštěno“. Kromě několika kusovníků objevili pracovníci LVÚ dva rozestavěné trupy a dvě sady neúplných křídel, vše poškozené střepinami pum i korozí. Dále šest letounů, které již mezitím částečně padly za oběť autogenům a sběrným surovinám. Zajímavé je, že zmiňují i letoun stojící v Letňanech jako možný zdroj méně poškozených křídel. Nicméně továrna Letov v říjnu téhož roku prohlašuje, že je schopná do roka sestavit jeden letoun a druhý o čtvrt roku později i přes řadu nevyjasněných věcí (v té době chybějící vrtule, kola, pneumatiky). První letoun označený jako LB - 79/I byl zalétán 26. 2. 1951 a do poloviny roku se zúčastnil různých zkoušek ve VZLÚ s trupovým označením V-29, se kterým přišel ještě do Plzně k 51. leteckému pluku, což byl útvar, který vznikl po zrušení bezpečnostního letectva k 1. 1. 1951. Následující fakta byla publikovaná ve 2. díle knihy Dušana Schneidera Osudy letců (1998) a pocházejí ze vzpomínek Rudolfa Chmelíčka, jednoho z pilotů, který s He 219 létal. Jak jsem v úvodu naznačil, ostraha vzdušné hranice začátkem 50. let byla spíše zbožným snem, než skutečností. S-199 měly noční lety zakázané a nic jiného nebylo. Velitelství letectva proto nechalo z Letňan přelétnout někdy na přelomu května a června 1951 dvěstědevatenáctku. Že muselo jít o poměrně hektickou událost dokladuje fakt, že skupina vybraných pilotů (Albl, Zelenay, Kovalinka, Sladek, Chmelíček) se začalapřeškolovat na dvoumotorové Aero C-3 dne 22. 5. 1951 a první sólový let s He 219 se konal již 12. června! Za tu dobu nalétal poručík Chmelíček 18.30 hodin při 66 startech na C-3! Další vzpomínkou na LB - 79, tentokrát ústní, bylo vyprávění pilota Milana Hanáka. Občas „Uhu“ přilétal do Malacek, vždy s jedním pilotem, který byl prý velký frajer a rád se ve vzduchu předváděl. Důležitá poznámka je však o kompletnosti radarového vybavení i výzbroje, což v případě tohoto sběratele radiostanic beru za velmi věrohodné. Heinkel byl zrušen k datu 14. 5. 1952. Bohužel další skutečnosti ať už z LVÚ či od 51. leteckého pluku jsou zatím jen v ústním a dosti přibásněném podání. Zatím bez fotografického důkazu jsou obě trupové značky i zmiňované přestříkání letounu stříbřenkou. Druhý sestavený letoun LB - 79/II nosil trupové označení V-34 a později jen číslici 34. Neměl radiolokační výstroj a měl údajně nalétáno jen kolem 40 hodin. Často opakované tvrzení o zkušebně na vystřelovací sedačky se objevilo poprvé v Profile Publication a vzhledem k předchozím faktům, počtu a kvalitě dochovaných součástí se jeví jako nesmyslné.
V době přípravy tohoto článku se objevila další z řady vynikajících knih pana Pajera s názvem Křídla pro vítězství a poválečnou obnovu. Kromě spousty faktů o našem poválečném dopravním letectvu zde najdeme asi nejrozsáhlejší pojednání o našich LB - 79. Bohužel vznikají další otazníky, týkající se časové postoupnosti. Zejména jde o zmínku pamětníka pana Johna o tom že, koncem léta 1952 měla být prováděna zástavba motorů Jerrie, tedy BMW 003. Pomineme-li fakt, že zástavba byla již na počátku označena jako technicky nereálná a motory se zkoušely na He 111, byl první LB - 79 ke 14. 5. 1952 již zrušený a druhý věčně porouchaný, muselo dle mého názoru jít spíš o zbožné přání, než reálnou možnost. Dalším rozporem je písemný záznam o použití LB - 79/II v březnu 1951 v LVÚ a Johnovo tvrzení o dvě strany dál, že teprve po použití LB - 79/I v příhraničí se začal kompletovat druhý letoun. Vzpomínky bohužel ani nezmiňují dobu úplného konce těchto krasavců.
LB - 79 v pohledu pro modeláře.
Zatím jsem viděl celkem 3 fotografie LB - 79. První je v Němečkově knize Československá letadla coby „superretuš“, ze které nic nevykoukáme. Druhá, která leckomu zamotala hlavu je z LVÚ a ukazuje lehce rozmazaný LB - 79 zprava. Je patrná neostrá hranice horní, asi zelenohnědé, a spodní světlé barvy, velikost znaku na SOP a bílá číslice 34. Za pozornost stojí odstraněný kryt nádrží a při troše fantazie rozeznáme pouhé pahýly po anténách radaru. Celkem rychle mi to objasnil zmíněný pan Hanák. „Chodil jsem kolem něj každý den do jídelny a viděl jsem jak je pomalu rozebírán“. Největší perlou je ovšem přítomnost zvláštní konstrukce na trupu, nakreslená v Profilu i v Šorelově knize Letadla československých pilotů. Když jsem uviděl originál fotografie, ze které je publikovaný vždy jen výřez, objevila se stejná konstrukce ještě jednou. Ale je jí kandelábr na zdi za letounem! Poslední fotkou je trojice He 219, He 111 a C-3 v pohledu shora a zaznamenává kompletní anténní systém radaru, ale hlavně velikost a výraznou asymetrii znaků na křídle! Pokud je tedy vše zmíněné pravda, půjde nejspíš o LB - 79/I, tedy V-29 nebo 32. Patrné jsou i tmavší „brázdy“ za podvozky v hlíně a snad stříbrné vrtulové kužely. Znaky na obou fotkách mají bílý lem. Závěrem si nepřeji nic víc, než že se jednou objeví další fotky LB - 79 a mé řádky budou opět zrevidovány.
Michael Janoušek
P. S.
Článek naleznete v časopise NOVINKY MPM č.21, včetně barevných bokorysů na oba stroje zrekonstruovaných podle dochovaných fotografií a svědectví pamětníků.
. Tak že předpokládám že mám zvolit He 219 A-5/R4...., ale co He 219A-7?