Messerschmitt Bf-109Z, pozadí vzniku.

Protože na poli modelářském jsem již tak říkajíc za zenitem, rozhodl jsem se nově zazářit také mezi seriózními historiky
.
Účelem tohoto článku je konečně po letech (desetiletích) vnést trochu světla do historie vzniku tohoto tajemstvím opředeného letounu. Zatímco o „větším bratrovi“ He-111 Zwilling víme prakticky vše (stejně tak o menším bráškovi P-82) o zdvojeném Bf-109 koluje celá řada dohadů a mýtů. Rozhodl jsem se proto zveřejnit výsledky několikaletého studia a podělit se o ně s širší odbornou veřejností (pro méně chápavé- s Vámi kolegové).
Skalní příznivci Luftwaffe někdy tvrdí, že za vznikem Bf-109Z v roce 1943 byla předvídavá reakce na vznik poválečného P-82. Vzhledem k tomu že němečtí plánovači už v té době pomalu netušili ani co bude zítra k obědu, je třeba tuto teorii důrazně odmítnout
.
Co ale tedy opravdu stálo za tímto zajímavým projektem? Ponořme se nyní do historických fakt, tak jak byla autorem postupně odhalována.
Na jaře roku 1943 došlo v rakouské továrně na výrobu Bf-109 ve Wienner Neustadtu k mimořádné události. Byl odcizen jeden ze dvou přípravků na ohýbání koncových oblouků křídel. Produkce oblouků (a v důsledku toho produkce Bf- 109) klesla ze dne na den na polovinu. Vedení továrny bylo přirozeně zděšeno a okamžitě začalo masívní vyšetřování. Zpočátku byla krádež přisuzována odbojovému hnutí a anonymně se k činu dokonce přihlásili rakouští komunisté. Nakonec ale vyšlo najevo že přípravek odcizil místní předák Johan Heimwerker (v civilu soukromě hospodařící rolník). Během tvrdého výslechu z něj ovšem (společně se zbytky zubů) vypadlo pouze že přípravek potřeboval na „cosik do garáže“ a že už byl použit (rozuměj zničen).
Co teď
? Vzhledem k tomu že už v té době pociťovala říše nedostatek materiálu, nemohlo být o náhradě přípravku ani řeči. Vedení továrny tedy začalo vymýšlet jak z toho ven. Návrh výrobního ředitele přejít zpět na výrobu křídla typu „E“ (které oblouky nemělo) byl poměrně rychle smeten ze stolu ředitelem továrny Josephem Allmächtigem s odůvodněním že „by si toho někdo nahoře mohl všimnout“. Dodnes není úplně jasné jestli těmi nahoře myslel piloty, nebo někoho z říšského ministerstva letectví (RLM).
Nakonec byl po déle než 4 hodiny trvající emotivní poradě schválen zoufalý plán obeslat armády lokalizované na východní frontě s žádostí o sběr oblouků ze sestřelených, havarovaných či jinak zneschopněných Bf-109 a jejich zaslání zpět do Wienner Neustadtu. Vzhledem k utajení měla k předání požadavků posloužit armádní pošta a nikoliv rádio. Díky precizním německým záznamům dnes víme, že dopisy vyrazily na frontu 23. dubna 1943. Kromě pošty byl potom vlak tvořen i 10 vagóny techniky, 5 vagóny munice, 22 vagóny šnapsu, vagónem s vyznamenáními a jako reakce na naléhavou žádost 6. armády z prosince 1942 na urychlené dodávky zimní výstroje bylo odesláno i 14 páru teplých ponožek a dva dámské kožichy (výsledek sbírky mezi civilním obyvatelstvem).
Tato nadějná akce však vzhledem k fatálnímu selhání v komunikaci nakonec nedopadla dobře. V průběhu několika málo týdnů dokázaly bojující jednotky skutečně shromáždit (bohužel mnohdy za cenu kanibalizace letuschopných strojů), celkem 328ks koncových oblouků, které byly podle pokynů v dopisech odeslány do opravárenského střediska Luftwaffe lokalizovaného tehdy na východě Ukrajiny. Odtud měly být odeslány do továrny. Problém nastal když na zásilku oblouků narazil vedoucí střediska Karl Zerstörer jenž byl mechanik tělem i duší. Při pohledu na oblouky (z jeho pohledu křivé tyče) rozkázal je před odesláním narovnat a nevědomky tak celou akci zhatil.
Po obdržení toužebně očekávané zásilky pak technikům ve Wienner Neustadtu zbyly jen oči pro pláč (slabou náplastí byl nápad jednoho z mechaniků že tyčky by šly použít jako koncové „oblouky“ Bf-110). Ředitel Allmächtig rozezlen na nejvyšší míru však nakonec rozhodl o odeslání materiálu zpět s tučně vytištěným vzkazem ať si je v opravárenském středisku strčí tam kam slunce nesvítí
.
Díky mravenčí práci autora pak víme, že tyče byly po překotném ústupu Wermachtu zanechány na místě a použity jako oplocenky v místním kolchoze, kde měly zabránit nájezdům zdivočelých králíků (pro svoji nadměrnou agresivitu místními obyvateli zvanými „боевой кролик“ , bojový králík, chcete-li Bunny fighter).
Jak ale pokračovalo řešení problémů v samotné továrně? Tonoucí se stébla chytá a proto bylo koncem června 1943 rozhodnuto o urychlené realizaci projektu Bf- 109Z. Zatímco prakticky všechny díly potřebné pro výrobu klasického Bf- 109 byly zapotřebí 2x, počet koncových oblouků zůstal zachován a došlo tak defacto k vybalancování výpadku výroby.
Za zmínku pak stojí oficiální zdůvodnění projektu přichystané pro RLM. Už v polovině roku 1943 začínalo být zřejmé, že kapacity výroby začínají převyšovat počty zkušených i nově vycvičených pilotů. Ředitel Allmächtig tak hodlal argumentovat tím, že v případě nasazení Bf- 109Z bude v podstatě docházet ke ztrátě dvou letounů, ale jen jednoho pilota. Tím by pochopitelně došlo i k jistému vybalancování výše zmíněného nepoměru letouny/ piloti
.
Za tím že projekt nebyl nakonec realizován pak stojí především dvě skutečnosti. Tou první je návrh zkušeného mistra výroby Helmuta Denkera rozjet na zbývajícím přípravku na ohýbání oblouků i odpolední směnu a zdvojnásobit tak produkci.
Ránu z milosti pak celému projektu zasadil samotný říšský maršál Hermann Göring, který narychlo sestavený prototyp zahlédl nedopatřením při inspekci továrny. Dle vzpomínek přímých účastníků inspekce maršál (odpoledne již řádně posílený kokainem) chvíli jen nevěřícně zíral, pak si odplivnul a pronesl doslova „was ist das für ein schweinerei? (ve volném překladu „co je tohle za prasečinu“).
Tím byl osud Bf- 109Z zpečetěn. Přikryt plachtou pak chátral opuštěn v rohu hangáru až do osudného náletu v srpnu 43, kdy byl těžce poškozen a poté sešrotován
.
Nejen Luftwaffe, ale hlavně pak budoucí pokolení modelářů tak přišlo o zajímavý typ letounu, za jehož vznikem v podstatě stál jeden nenechavý domácí kutil
.

Účelem tohoto článku je konečně po letech (desetiletích) vnést trochu světla do historie vzniku tohoto tajemstvím opředeného letounu. Zatímco o „větším bratrovi“ He-111 Zwilling víme prakticky vše (stejně tak o menším bráškovi P-82) o zdvojeném Bf-109 koluje celá řada dohadů a mýtů. Rozhodl jsem se proto zveřejnit výsledky několikaletého studia a podělit se o ně s širší odbornou veřejností (pro méně chápavé- s Vámi kolegové).
Skalní příznivci Luftwaffe někdy tvrdí, že za vznikem Bf-109Z v roce 1943 byla předvídavá reakce na vznik poválečného P-82. Vzhledem k tomu že němečtí plánovači už v té době pomalu netušili ani co bude zítra k obědu, je třeba tuto teorii důrazně odmítnout

Co ale tedy opravdu stálo za tímto zajímavým projektem? Ponořme se nyní do historických fakt, tak jak byla autorem postupně odhalována.
Na jaře roku 1943 došlo v rakouské továrně na výrobu Bf-109 ve Wienner Neustadtu k mimořádné události. Byl odcizen jeden ze dvou přípravků na ohýbání koncových oblouků křídel. Produkce oblouků (a v důsledku toho produkce Bf- 109) klesla ze dne na den na polovinu. Vedení továrny bylo přirozeně zděšeno a okamžitě začalo masívní vyšetřování. Zpočátku byla krádež přisuzována odbojovému hnutí a anonymně se k činu dokonce přihlásili rakouští komunisté. Nakonec ale vyšlo najevo že přípravek odcizil místní předák Johan Heimwerker (v civilu soukromě hospodařící rolník). Během tvrdého výslechu z něj ovšem (společně se zbytky zubů) vypadlo pouze že přípravek potřeboval na „cosik do garáže“ a že už byl použit (rozuměj zničen).
Co teď

Nakonec byl po déle než 4 hodiny trvající emotivní poradě schválen zoufalý plán obeslat armády lokalizované na východní frontě s žádostí o sběr oblouků ze sestřelených, havarovaných či jinak zneschopněných Bf-109 a jejich zaslání zpět do Wienner Neustadtu. Vzhledem k utajení měla k předání požadavků posloužit armádní pošta a nikoliv rádio. Díky precizním německým záznamům dnes víme, že dopisy vyrazily na frontu 23. dubna 1943. Kromě pošty byl potom vlak tvořen i 10 vagóny techniky, 5 vagóny munice, 22 vagóny šnapsu, vagónem s vyznamenáními a jako reakce na naléhavou žádost 6. armády z prosince 1942 na urychlené dodávky zimní výstroje bylo odesláno i 14 páru teplých ponožek a dva dámské kožichy (výsledek sbírky mezi civilním obyvatelstvem).
Tato nadějná akce však vzhledem k fatálnímu selhání v komunikaci nakonec nedopadla dobře. V průběhu několika málo týdnů dokázaly bojující jednotky skutečně shromáždit (bohužel mnohdy za cenu kanibalizace letuschopných strojů), celkem 328ks koncových oblouků, které byly podle pokynů v dopisech odeslány do opravárenského střediska Luftwaffe lokalizovaného tehdy na východě Ukrajiny. Odtud měly být odeslány do továrny. Problém nastal když na zásilku oblouků narazil vedoucí střediska Karl Zerstörer jenž byl mechanik tělem i duší. Při pohledu na oblouky (z jeho pohledu křivé tyče) rozkázal je před odesláním narovnat a nevědomky tak celou akci zhatil.
Po obdržení toužebně očekávané zásilky pak technikům ve Wienner Neustadtu zbyly jen oči pro pláč (slabou náplastí byl nápad jednoho z mechaniků že tyčky by šly použít jako koncové „oblouky“ Bf-110). Ředitel Allmächtig rozezlen na nejvyšší míru však nakonec rozhodl o odeslání materiálu zpět s tučně vytištěným vzkazem ať si je v opravárenském středisku strčí tam kam slunce nesvítí

Díky mravenčí práci autora pak víme, že tyče byly po překotném ústupu Wermachtu zanechány na místě a použity jako oplocenky v místním kolchoze, kde měly zabránit nájezdům zdivočelých králíků (pro svoji nadměrnou agresivitu místními obyvateli zvanými „боевой кролик“ , bojový králík, chcete-li Bunny fighter).
Jak ale pokračovalo řešení problémů v samotné továrně? Tonoucí se stébla chytá a proto bylo koncem června 1943 rozhodnuto o urychlené realizaci projektu Bf- 109Z. Zatímco prakticky všechny díly potřebné pro výrobu klasického Bf- 109 byly zapotřebí 2x, počet koncových oblouků zůstal zachován a došlo tak defacto k vybalancování výpadku výroby.
Za zmínku pak stojí oficiální zdůvodnění projektu přichystané pro RLM. Už v polovině roku 1943 začínalo být zřejmé, že kapacity výroby začínají převyšovat počty zkušených i nově vycvičených pilotů. Ředitel Allmächtig tak hodlal argumentovat tím, že v případě nasazení Bf- 109Z bude v podstatě docházet ke ztrátě dvou letounů, ale jen jednoho pilota. Tím by pochopitelně došlo i k jistému vybalancování výše zmíněného nepoměru letouny/ piloti

Za tím že projekt nebyl nakonec realizován pak stojí především dvě skutečnosti. Tou první je návrh zkušeného mistra výroby Helmuta Denkera rozjet na zbývajícím přípravku na ohýbání oblouků i odpolední směnu a zdvojnásobit tak produkci.
Ránu z milosti pak celému projektu zasadil samotný říšský maršál Hermann Göring, který narychlo sestavený prototyp zahlédl nedopatřením při inspekci továrny. Dle vzpomínek přímých účastníků inspekce maršál (odpoledne již řádně posílený kokainem) chvíli jen nevěřícně zíral, pak si odplivnul a pronesl doslova „was ist das für ein schweinerei? (ve volném překladu „co je tohle za prasečinu“).
Tím byl osud Bf- 109Z zpečetěn. Přikryt plachtou pak chátral opuštěn v rohu hangáru až do osudného náletu v srpnu 43, kdy byl těžce poškozen a poté sešrotován

Nejen Luftwaffe, ale hlavně pak budoucí pokolení modelářů tak přišlo o zajímavý typ letounu, za jehož vznikem v podstatě stál jeden nenechavý domácí kutil
