Jednoho horkého letního dne vám tak sedím u stolu a patlám. Jelikož je opravdu horko, sedím jen v trenkách a tričku. V ruce mám tubičku se sekundovým lepidlem (takovou tu za 15 korun, co se prodávají u Vietnamců) a chci si odkápnout do plata od léků. A když si plato od léků pokládám na stůl, tubička mi vyklouzne z ruky a padá k zemi. Mě samozřejmě nenapadne nic lepšího, než scvaknout stehna a tubičku chytit. Tubička tak sice nedopadla na zem, ale její obsah jsem si skoro celý vymáčkl mezi stehna. V tu chvíli jsem poznal, proč se tomu lepidlu říká vteřinové. Než jsem stačil cokoli udělat, ucítil jsem na vnitřní straně stehen silné pálení a pak jsem mohl začít dumat, co teď. Debondér jsem měl na druhém stole na opačné straně místnosti a se slepenými stehny byl jediný způsob, jak se k němu dostat, "přecupitat" místnost stylem geisha. Naštěstí bydlím sám, protože když jsem překonával vzdálenost od jednoho konce místnosti k druhému, mě samotného napadla velká spousta vtipných komentářů.
Od té doby mám při odkapávání vteřiňáku vždycky nohy u sebe a vytočené stranou.