Re: REVI č. 96
Napsal:
26 črc 2014, 22:02od Petr Stachura
Sice se zpožděním, ale jak jsem slíbil, vkládám sem podrobnější obsah REVI č. 96:
2 Zbývaly tři dny…, článek o osudu Il-2 sestřeleného 5. května poblíž Bělotína, autoři: Petr Bartošík a Libor "Lonestar" Špůrek.
… Členové historicko-vlastivědného sdružení „Klub přátel Suchdolu nad Odrou – sekce vojenské historie“ se dlouhá léta věnují regionální historii a dosud neobjasněným případům sestřelených letců z období 2. světové války. Pátrání po nezvěstném „suchdolském“ šturmoviku a jeho osádce pro ně bylo přímo prestižní záležitostí, které se věnovali více než 10 let (jejich kolegové z Nadace letecké historické společnosti Vyškov po něm neúspěšně pátrali dokonce již před 30 lety!). Proběhlo několik neúspěšných pokusů o nalezení pamětníků a očitých svědků události. Úspěch nepřinesla ani pátrání přímo v terénu. Po letech marného snažení postupně nabývali přesvědčení, že u Suchdolu nad Odrou ve skutečnosti žádné letadlo nespadlo. Jeden z oslovených starousedlíků však potvrdil havárii sovětského letadla u Bělotína a vnesl do dalšího pátrání novou naději…
5 Hrdinové Sovětského svazu – Nikolaj Jakovlevič Motorin – tento článek volně navazuje na předchozí …. protože pilotem onoho sestřeleného šturmoviku byl právě Nikolaj Jakovlevič Motorin posmrtně vyznamenaný Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu. Autoři: Petr Bartošík a Libor "Lonestar" Špůrek.
8 Tragédie „Slavného“ – smutný osud letounu Wibault Penhoët 283 T.12, F-AMYD (N°11) „Le Glorieux“, který byl dodán pro Air France v roce 1934. Létal na lince Paříž–Londýn, později Paříž–Praha–Vídeň–Bukurešť. 24. prosince 1937 havaroval u šumavského Zhůří. Osádka ve složení pilot František Lehký, radiooperátor Pierre J. Astruc a cestující JUDr. Karel Flanderka zahynula.
Autor tří barevných kreseb i textu: Zdeněk Macháček.
14 Heinrich Bartels a jeho „červená 13“ Bf 109 G-6, W.Nr. 27169 – fotoalbum zachycující na několika snímcích jeden ze známých Messerschmittů Jagdgeschwader 27 ze Středomoří, který se mimo jiné objevil v novém modelu Bf 109 G-6 1/48 od EDUARDu a tím pádem také v naší "Modelářské rubrice". I proto se mu věnujeme blíže v tomto miničlánku, kde najdete též bližší informace o Heinrichu Bartelsovi, ne ovšem v rozsahu, jaký bývá obvykle v REVI v rubrice "Ritterkreuzträger" a tedy v rozsahu, jenž by si tento stíhač jistě zasloužil. Autoři: Luboš Pavel a Petr "Horrido" Stachura
18 Messerschmitt Bf 108 B Taifun u Legion Condor, autor Pavel Šofer, dva barevné bokorysy, velké množství fotografií. Článek popisující nasazení spojovacích letounů Messerschmitt Bf 108 B ve službách Legion Condor v občanské válce a po ní pak ve španělském letectvu, kde sloužily poslední z nich až do května roku 1959.
26 Ritterkreuzträger – Hans-Karl Mayer, autor Marek Žatkovič. Tento článek popisuje osudy stíhacího esa v rozsahu, v jakém doposud nikdy nebyly publikovány. Dokončení z minulého čísla přináší další nepublikované fotografie, kompletní tabulku sestřelů Hans-Karl Mayera včetně toho, že se autorovi podařilo identifikovat většinu Mayerových protivníků, a pět barevných bokorysů z dílny Tomáše Dvořáka. Fotografií najdete ve druhém díle článku celkem 18. Zde malá ukázka:
1./JG 53 odstartovala v 9.05 z Rennes k hlídkovému letu podél francouzského pobřeží. Po bezvýsledném čtyřicetiminutovém letu přistála na letišti Cherbourg-východ, kde byly její stroje připraveny pro další akci. Úkolem celé I./JG 53 bylo tentokrát volné stíhání v oblasti Isle of Wight. Stíhači tak měli nepřímo podpořit nálet Ju 88 z KG 51 a KG 54 na radarovou stanici Ventnor na Isle Wight a přístav Portsmouth. V 11.30 startuje Mayer v čele své Staffel k volnému lovu. Letí k Isle of Wight ve výšce 8 500 metrů. Ve 12.20 Mayer zpozoroval trojici britských Hurricanů útočící na poškozený Bf 110. Využil nepsaného práva prvního úderu a okamžitě se svým Kaczmarkem přešel do útoku. Britští piloti mezitím úspěšně zasáhli dvoumotorovou stíhačku, která vzplanula. Její pilot Oblt. Siegfried Blume opustil stroj na padáku a později byl vyloven německou námořní záchrannou službou. Palubní střelec však ve stroji nalezl smrt. Jednalo se o Bf 110 C od 2./ZG 2 (označení 3M + HK). Britští stíhači se však nechali příliš unést pohledem na sestřelenou stodesítku a to se jim mělo stát osudným. Mayer se posadil za vpravo letící Hurricane a zahájil palbu ze čtyřiceti metrů s přiblížením na třicet metrů. Na takovou vzdálenost má 20milimetrová munice devastující účinky. Hurricane vzplál a padal kolmo do moře. Ve stejném okamžiku Mayerův Kaczmarek Uffz. Heinrich Rühl zasáhl vlevo letící Hurricane. Ke zničení soupeře potřeboval 200 kusů 7,92mm munice. Poté, co Mayer sestřelil prvního protivníka, pustil se do boje s velitelem britské sekce. Pilot třetího Hurricanu již zjistil přítomnost stodevítek a pustil se do manévrového boje. Dokázal Messerschmitt zasáhnout do ocasní části. Mayer však nevěnoval poškození pozornost a využil všech svých dosavadních zkušeností k vymanévrování protivníka. Podařilo se mu Hurricane opakovaně zasáhnout. Z nepřítele se vyvalil černý kouř. Mayer pozoroval, jak se v mírném klesání vzdaluje k britskému pobřeží a viděl, jak narazil na hladinu moře. K sestřelení obou Hurricanů Mayer potřeboval 80 kusů 7,92mm a 20 kusů 20milimetrové munice. Další důkaz o tom, že přesná střelba na krátkou vzdálenost je velice efektivní kombinací. Zničení Staffelkapitänova desátého a jedenáctého protivníka potvrdili Uffz. Werner Karl a Uffz. Heinrich Kopperschläger.
Dle nejnovějších výzkumů je zřejmé, že se s největší pravděpodobností jednalo o trojici Hurricanů ze 145. squadrony. Tato jednotka v boji u Isle of Wight přišla o tři piloty. Dvaadvacetiletý P/O John Howard Harrison byl spolu s dvojicí polských pilotů hlášen jako nezvěstný. Sgt Josef Kwiecinski přišel k jednotce 4. srpna 1940. Na svém kontě měl jednu zničenou stodevítku. Tělo třiadvacetiletého pilota nebylo nikdy nalezeno. Sedmatřicetiletý důstojník F/Lt Wilhelm Pankratz se svým strojem skončil v moři u Isle of Wight. Posmrtně mu byl udělen Válečný kříž. Které dva z těchto tří pilotů sestřelil Mayer, již zřejmě přesně neurčíme. Nikdo z nich boj nepřežil. Není zřejmé, jakou pozici zaujímali jednotliví piloti v letové sestavě. Svědectví z řad RAF rovněž chybí.
31 Sgt Cyril Walter Babbage – popis válečných osudů jednoho z těch, které během Bitvy o Británii sestřelil právě Hans-Karl Mayer. Sestřel přežil, na padáku dopadl do vln Kanálu, byl vytažen a dále pokračoval v boji až do konce války. Na svém kontě má první sestřelený Focke-Wulf Fw 190. Autor: Marek Žatkovič.
40 Focke-Wulf Fw 198 – prízrak v zameriavačoch sovietskych stíhačov... autor: Ondrej Repka …. a zde je úvod k jeho článku:
„Pri pohľade na označenie Fw 198 si asi čitateľ pomyslí, že ide o preklep. Podobne ako autor, keď po prvý krát v hlásení zazrel toto dovtedy neznáme označenie, asi automaticky pomyslí na Fw 189, známy ako Uhu, Rama, Glassauge, či Glassarsch, ako ho „láskyplne“ pokrstili slovenskí letci, keď museli tento dvojmotorový prieskumný stroj atypickej konštrukcie sprevádzať nad sovietske frontové línie.
Postupom času sa však v skúmaných nárokoch sovietskych stíhačov najmä z rokov 1941 a 1942 objavovali ďalšie Fw 198 a keď ich už bolo vyše dvadsať, prestal autor veriť v náhodu a začal pátrať po príčine…“
44 Modely v zaměřovači – Vampire FB 52 „In Northern Skies“, 1/72 – autor Martin Pospíšil, Messerschmitt Bf 109 G-6, Profipack, 1/47, EDUARD – autor Luboš Pavel (tato recenze byla bohužel příliš dlouhá a do REVI se jen tak tak vešla v mírně zkrácené verzi, její plnou verzi so můžete přečíst zde!), Zlín Z-226M Trenér 6, 1/72, výrobce: Kovozávody Prostějov – autor Štefan Procházka, Vickers Wellesley Mk.I LRDU, 1/72, VALOM – autor Pavel Šofer ….. a mnoho dalších recenzí.
53 Přistálo na redakčním stole
56 Recenze – kritika: Henschel Hs 123, Orange Series No. 8115, Mushroom Model Publications, 2014 – autor Michal Ovčáčík, Hungarian Fighter Colours 1930–1945 Vol. 1, Vol. 2, Mushroom Model Publications, 2013 – autor Pavel Šofer
Re: REVI č. 96
Napsal:
03 srp 2014, 22:39od Petr Stachura
U recenze Messerschmittu Bf 109 G-6 v REVI č. 96 jsme napsali redakční poznámku, že to, co je vytištěno v REVI, je mírně redakčně krácená verze, neboť se nám to celé na stránky REVI nevešlo.
A jak jsme slíbili, tak zde je ta úplně plná a nekrácená verze:
Model: Messerschmitt Bf 109 G-6, Profipack
Měřítko: 1/47
Výrobce: Eduard
Katalogové číslo: 8268
Cena: 675 Kč
Zatímco byl minulý rok u firmy Eduard ve znamení Spitfiru, vrcholem toho letošního bude bezpochyby další mainstreamová ikona z období 2. světové války – Messerschmitt Bf 109. První vlaštovkou z připravované řady Gustavů je květnová novinka představující nejrozšířenější verzi G-6.
Po dubnové mediální internetové masáži ve stylu loňské „spitfire-story“ a následných vášnivých diskusích na internetových fórech ohledně chyb, které byly odhaleny z testovacích výlisků zveřejněných firmou Eduard, dorazil konečně čtvrtkový Gustav i na redakční stůl. Výsledkem zmíněných diskuzí byla skutečnost, že Eduardi stihli v průběhu posledních týdnů před vydáním stavebnice opravit několik chyb, na které byli upozorněni, a to tak, že některé formy vyrobili zcela nové!
Nejvíce bylo asi kritizováno špatné nýtování na trupu, které se s eduardími stodevítkami táhlo již od jejich dvaatřicetinového Emila. Dalším prvkem, který byl podroben kritice, byl tvar přechodového krycího plechu trup-křídlo, kde byla hodně diskutována boulička kryjící čep uchycení křídla. Eduardi se pravděpodobně nechali inspirovat některými muzejními kusy, takže tvar krycího plechu spíše odpovídá raným verzím Bf 109 F. Verze G měla tento plech plošší a v místě čepu byl patrný jakýsi lom. Toto však opraveno nebylo. Totéž platí i pro profil v zadní pevné části překrytu kabiny, který by měl být znázorněn zevnitř, a ne z vrchu, jako všechny doposud vydané stodevítky firmy Eduard.
Tolik úvodem a nyní se pojďme podívat na vlastní stavebnici.
Standardní dvoudílná krabice obsahuje 4 rámečky odstříknuté ze šedého plastu, rámeček s čirými díly, planžetu s barvenými lepty, stříkací masky, dva aršíky obtisků (první vytištěný Cartografem, druhý Eduardem) a standardní barevný návod vytištěný na křídovém papíře ve formě publikace.
Plastové díly s negativním rytím jsou odstříknuty čistě, víceméně bez propadlin a s velmi jemnými detaily, jak jsme již ostatně u posledních stavebnic tuzemského výrobce zvyklí. Tudíž již nikoho nepřekvapí výfuky či hlavně zbraní se zahloubením, takže je nebude potřeba odvrtávat. Firma Eduard se pokusila znázornit nýtování i na tzv. slepých místech, tj. na vršku a spodku trupu, kde jsou však nýty, vzhledem k technologickým možnostem, poněkud rozplizlé a bude nutné jejich vzhled sladit s ostatními za pomoci rycí jehly. Co se týče propadlin, je jich málo – drobné jsem nalezl na spodku centrovánu a opravdu velké na zadní straně vrtulových listů. Ty si vyžádají poměrně dost tmelu.
Na trupu a křídle se bohužel trochu projevil spěch spojený s urychlenou výrobou nových forem těchto dílů, kdy v některých místech hladkých ploch zůstala po vyjiskřování krupice, kterou neschová ani několik vrstev Surfaceru 500.
Standardní barvené lepty obsahují zejména díly do kokpitu – palubní desku, několik budíků a popisek, pedály řízení a upínací pásy. Najdete zde však i mřížky vstupů do chladičů a několik dalších drobných dílů. Barvené díly mají výraznější rastr, nežli jsem byl u posledních stavebnic zvyklý, a například u pásů se mi jej nepodařilo eliminovat ani několika vrstvami laku. Palubní deska a několik dalších detailů má být v barvě kokpitu RLM 66, ale odstín firmě Eduard utekl do fialové a jsou tak z mého pohledu nepoužitelné.
Stavbu jsem zahájil v souladu se stavebním návodem, tj. kompletací kokpitu, který je až na drobné výjimky zbarven odstínem RLM 66. Proto jsem se rozhodl slepit ho téměř celý za pomoci řídkého Gunze lepidla a barvit jej až následně jako celek. Drobné detaily jsem poté vybarvil štětcem a vystínoval. Zde je potřeba zmínit několik drobností. Výrobce dává modelářům možnost ztvárnit palubní desku dvěma způsoby. Buď pomocí barevných leptaných dílů nalepených na plastový díl H3, nebo obtiskem naneseným na díl H4 s reliéfy jednotlivých budíků. Jak jsem již výše uvedl, pokus o odstín RLM 66 se Eduardům nepovedl a proto jsem použil palubní desku z plastu doplněnou obtiskem. Nepochopitelné je, proč u obtisku udělali rámečky palubních budíků ve světle šedé barvě oproti černým na leptech, což je i správně.
Musím ale výrobce velmi pochválit za provedení dílu J1, což je palivové potrubí na pravé straně kokpitu. Eduard díl odstříkl z čirého plastu a zajistil tak maximální modelovost tohoto detailu, jelikož krátká část potrubí byla transparentní pro vizuální kontrolu průtoku paliva pilotem. Díky tomuto řešení stačí příslušnou část vymaskovat a pohodlně nabarvit zbylou část potrubí. K tomuto jednoduchému řešení přistoupil Eduard jako vůbec první výrobce v měřítku 1/48, přestože se jedná o malý, ale charakteristický prvek kokpitu Gustavů. Pěkné je ztvárnění krytu elektrických rozvodů na pravé straně, díl H22, který se lepí separátně. Z mého pohledu nabízený lept se špatným odstínem RLM 66, který má alternovat v plastu znázorněné ovládače, je zbytečný. Nechápu, proč ke stejnému řešení nepřistoupili konstruktéři i na levé straně kokpitu a neudělali dolepovací kryt plynové páky, který je velmi plochý a působí nemodelově.
Rovněž díly PE19 a PE15, doplněné z vrchu barevnými plechy PE21 a PE22, představujícími dvě malé krabičky s ovládači na pravé straně podlahy kokpitu, by lépe vypadaly z plastu a bylo by s tím i méně práce. Co se týká systému řetězů na vyvažování stroje na pravé straně kokpitu, tak díl PE34 je dlouhý a je nutné jej zkrátit. Kratší řetěz, díl PE28, od velkého vyvažovacího kola, zakončený dílem PE27 se vejde na místo jen tak tak. Doporučuji díl PE27 nepřilepovat na podlahu kokpitu a nechat ho volně, pouze přilepený k řetězu. Při kompletaci trupu se jeho poloha sama přizpůsobí boku trupu.
Pakliže na pravou stranu přilepíte díl H31 v souladu s návodem, budete mít kryt ovládání přívodu vzduchu a připojení kyslíkové hadice otočený o 180°. Díl jsem proto nalepil v otočené poloze, aby to tak nějak odpovídalo realitě. Připojení kyslíkové hadice tím ovšem dostanete na spodek tohoto dílu, ale výsledek je lepší, než postup podle návodu.
A nyní k vlastní kompletaci trupu, který postrádá, ostatně jako i poloviny křídla, vodící kolíky. Spolehl jsem se tedy na to, že to má výrobce vše dobře vymyšlené a že mi při lepení bude nápomocen vlepený kokpit. Vanu kokpitu jsem společně s palubní deskou, jejíž správnou polohu v trupu zajišťují tři vodící kolíky, a šikmou přepážkou s dvířky úložného prostoru za kokpitem, vlepil do jedné poloviny trupu a pak k sobě přiložil obě poloviny trupu. Přepážku za kokpitem, díl H44, jsem ještě z vnitřní strany zbrousil tak, aby lícovala s trupem a nevystupovala nad jeho profil. Tyto vlepené díly mi celkem dobře zajistily vzájemnou polohu polovin trupu, aby moc „neplaval“, a mohl jsem začít lepit pomocí „šinkanzenu“ firmy Gunze poloviny trupu k sobě. Při lepení jsem postupoval po částech – nejprve vršek zadní části trupu a po zaschnutí lepidla jeho spodní část.
Zde si dovolím dát jeden tip, jak ztvárnit podélné spáry na hřbetě a spodku trupu, které představují přeplátování plechů na skutečném stroji. Před slepením polovin trupu jsem vrchní hrany styčných ploch lehce srazil několika podélnými tahy plochého pilníku, což mi po přiložení a následném opatrném slepení vytvořilo onu spáru, kterou bych jinak musel pracně dorývat a zcela jistě by k újmě přišly i nepříliš zřetelně naznačené nýty podél tohoto spoje.
Následovala přední část trupu, kterou jsem zpevnil vložením horního krytu zbraní a vlepením dílu H59A do předku trupu. Před slepením trupu ještě nesmíte zapomenout vlepit z vnitřní strany polovin trupu výfuky, které jsou vylisovány jako jeden díl a mají ztvárněné zahloubení ústí jednotlivých trubic. Postrádám u nich znázornění svárů, na jejich místech je pouze jemná dělící rovina formy. Kompletace zbytku trupu, včetně horního krytu zbraní byla otázka chvilky práce se „šinkanzenem“, vše sedí jak má.
Kompletaci trupu dokončíte přilepením velkých boulí krytů zbraní, pantu jeho otvírání, vstupu sání na levé straně trupu, olejového chladiče na spodku trupu a SOP.
Vstup ke kompresoru na levé straně trupu je ve dvou provedeních – standardní bez protiprachového filtru nebo s ním. Tvar jeho spodního plechu je ztvárněn špatně jako pravidelná kapka, což se odpovídá verzím G-10. Správně má být v jeho horní části mírně prohnutý, aby kopíroval tvar velké trupové boule, které na své místo padnou jako ulité.
K trupu mám jednu poznámku. Na pravé polovině spodku trupu mezi přepážkami č. 2 a 3 chybí znázornění velkého obdélníkovitého krytu, který je nutné dorýt. Nápomocná by k tomu mohla být eduardí sada 48444 Bf 109G/K přístupové krytky a rycí šablony určená pro stavebnice firmy Hasegawa.
Druhou velkou podsestavu představuje křídlo. Ani zde nenajdete usazovací kolíky a vzájemnou polohu vrchní a spodní části zajistí vnitřek podvozkových šachet. Ty jsou, podobně jako u Spitfiru, řešeny několika do sebe perfektně zapadajícími díly, díky kterým se dosáhne pěkného zpracování plátěného krytu na bocích šachet. Koncové oblouky jsou vylisovány samostatně, aby bylo docíleno jejich stejně ostré odtokové hrany jako u samostatně lisovaných vztlakových klapek. Součástí levého koncového oblouku je pitotka, kterou jsem raději hned uřízl, abych se vyhnul jejímu nechtěnému ulomení. Toto mohl výrobce dořešit jejím samostatným vylisováním a dodatečným nalepením. Po slepení vrchní a spodní poloviny křídla mi vznikl na náběžce drobný „předkus“, ale nic co by nespravilo jeho lehké přebroušení.
Škoda, že Eduardi neudělali „tunýlky“ pro vypadávání nábojnic na spodku trupu, kterými by se zaslepily dvě poměrně velké díry, kterými je vidět do trupu. Doporučuji proto minimálně spodek podlahy kokpitu a vnitřek načernit, jinak bude těmito otvory vidět šedý plast. Chladiče glykolu po lehkém sražení hran sednou na spodní část křídla parádně.
Pasování spoje trup-křídlo je dobré, jen to nechce příliš uspěchat a možná kousky plastu trošku roztáhnout trup v jeho dolní části, aby pasování bylo co nejlepší.
Nyní již zbývalo nalepit pár drobností před zahájením barvení.
Co se týká čirých dílů, nejsou z nejkrásnějších. Jsou poměrně tlusté – podle vyjádření Eduardu mají 0,7 mm a „míň to nejde“. O chybně umístěném rámu na zadní trojúhelníkové části kabiny jsem se už zmiňoval. Rovněž tvar jednodílného překrytu, tzv. Erlahaube, který je na rámečku také vylisován, vypadá oproti volně dostupným fotografiím přinejmenším „divně“. Chybně je podle mne vytvarovaná jeho horní část a díky tomu se zdá, že při pohledu zboku připomíná sedlo. Ale možná, že je to podobné jako s nedodělaným dílem směrovky, který se v tomto balení nepoužije…
Během barvení jsem si zkompletoval vrtuli s kuželem. U toho jsou tvarově špatně otvory pro vrtulové listy, které jsou rovné, místo toho, aby se směrem k základně kuželu mírně zavíraly.
Co se týče zpracování podvozku, nemám k němu výhrad. Podvozkové nohy jsou pěkné, stejně jako pneumatiky s pěkným jemným dezénem. Disky kol se dolepují zvlášť, takže ideální řešení pro barvení. Ostruhové kolečko je vylisováno rovněž zvlášť, takže i zde z pohledu modeláře naprostá spokojenost.
Při lepení podvozkových noh k trupu je třeba jejich úprava, aby měly vůči trupu správný sklon. Podvozkové nohy musí směřovat více dopředu, než jak vymezuje vzájemné pasování čepů na nohách a děr v křídle.
Při závěrečné kompletaci modelu je nutné si ověřit, zda konkrétní stroj byl vybaven standardní pancéřovou deskou za hlavou pilota nebo vybavenou pancéřovým sklem pro lepší výhled vzad tzv. Gallandpanzer. Tato, zpočátku polní úprava, se vyskytovala již od prosince 1942 a je možné ji spatřit na fotografiích již u ranějších verzí nežli jen u G-6.
A nyní k tvarové přesnosti. Jak i firma Eduard přiznala, je délka jejího Gustava větší o 1,5% oproti měřítku 1/48, takže na délku je spíše v měřítku 1/47 a na rozpětí jim vyrostl o cca 2,5%. Kde se zvětšení trupu vzalo, je myslím jasné. Při konstrukci vyšli ze správného předpokladu, že trup od čelního štítku dozadu je tvarově shodný s Emilem a za základ použili jeho 3D model. Bohužel si však asi neuvědomili, že už i jejich 109 E byl větší a tak tuto chybu zopakovali. Během své stavby jsem zkusmo přiložil k sobě polovinu trupu Emila a Gustava a profil trupu k sobě seděl perfektně. K trupu Emila byl pravděpodobně následně domodelován zbytek. Na internetu se vášnivě řešily základní rozměry Gustava tj. délka a rozpětí, ale nikdo neřešil, že celý trup, a to jak Emila a proto i Gustava, je celý jakoby nafouklý. Nevím, zda při modelaci konstruktéři použili průřezy přepážek a podle toho navrhli trup, nebo vyšli z nějakých dostupných výkresů. Možná, že zveřejnění této informace výrobcem by odhalilo, kde vznikl problém. U Gustava se mi osobně nelíbí proporčně celá přední část, zejména nepřirozeně plochý spodní plech a jeho přechod do části, kde byla umístěna olejová nádrž. Nevím, zda si při oměřování skutečných letadel nedopatřením nezměřili spodní kryt motoru z verze G-10 Erla, který byl díky rozdílné pohonné jednotce větší. Dále u modelu postrádám ono výrazné charakteristické zahnutí SOP „do banánu“ směrem doprava, rovněž tak charakteristický rys pro Messerschmitty Bf 109 vybavené motory Daimler. Tímto zahnutím byl řešen reakční moment vrtule. Proporčně nesprávný se mi zdá i překryt kabiny vůči trupu. V porovnání s dobovými fotografiemi se mi zdá kabina vyšší než by měla být.
Model Gustava lze dokončit v jednom z pěti výrobcem dodávaných markingů.
A - W.Nr. 27169, pilot Fw. Heinrich Bartels, 11./JG 27, letecká základna Kalamaki, listopad 1943. Bílé kříže na horní straně křídla byly uvnitř vybarveny tmavší kamuflážní barvou tj. RLM 74, což návod neuvádí. Pilovité rozhraní kamuflážních barev na horní ploše křídla je typické pro část strojů vyrobených v továrně Erla v roce 1943. Pro tento marking použijte čelní štítek bez vstupu vzduchu do kabiny na jeho levé straně tj. díl J7. Tento stroj byl vybaven Gallandpanzer.
B - W.Nr. 440141, pilot Oblt. Wilhelm Schilling, velitel 9./JG 54, letecká základna Ludwigslust, únor 1944. Z fotografie je patrné, že stroj nesl tzv. Gallandpanzer. Jakou variantu čelního štítku použít však není z fotografie patrné.
C - W.Nr. 18807, pilot Ofw. Alfred Surau, 9./JG 3, Bad Wörishofen, září 1943. Na tento letou existuje mě pouze jediná známá fotografie z levé strany zachycující atraktivní marking namalovaného oka na velké bouli na trupu. Na fotografii je patrný lem oka, ale zda byl namalován červenou barvou, jak je ztvárněn na obtiskovém aršíku, není jasné. Základ vrtulového kuželu je na fotografii světlejší nežli spirála na vrtulovém kuželu a tak byl pravděpodobně ponechán v původní barvě RLM 70. Zda byl letoun vybaven Gallandpanzer či standardní pancéřovou deskou z dostupné fotografie není zřejmé. Pro tento marking použijte čelní štítek se vstupem vzduchu do kabiny na jeho levé straně tj. díl J8. Na vršku trupu nebyla umístěna kruhová anténa.
D - pilot Oblt. Alfred Grislawski, velitel 1./JGr.50, letecká základna Wiesbaden – Erbenheim, září 1943. Pro tento marking použijte čelní štítek se vstupem vzduchu do kabiny na jeho levé straně tj. díl J8. Stroj byl vybaven standardní pancéřovou deskou. Zda měl tento stroj na vrtulovém kuželu bílý klín, není prokazatelné. Některé stroje JGr.50 ho měly aplikovaný jiné nikoliv.
E - pilot Maj. Ludwig Franzisket, velitel I./JG 27, počátek roku 1944. Z fotografie je patrné, že stroj byl vybaven pancéřovou deskou Gallandpanzer. Pro tento marking použijte čelní štítek se vstupem vzduchu do kabiny na jeho levé straně tj. díl J8.
Co říci závěrem? Mám-li použít známkování jako ve škole, dal bych horší trojku tj. dobrý. Tuto známku dávám proto, že po Spitfiru mi kvalitativně přijde stavebnice poněkud nedotažená a některé detaily zjednodušené. Jelikož se firma Eduard řadí zpracováním svých stavebnic mezi světovou špičku, očekával bych, že modeláři dostanou ultimátní model a to nejen po stránce sestavitelnosti, ale zejména po rozměrové a obrysové stránce. Což se nestalo. Eduard opakoval některé své chyby z předchozí stavebnice Bf 109 E a přidal další. Celkově mi přijde nový Gustav nafouknutý, zejména v porovnání s dobovými fotografiemi, ale i se starší Hasegawou, která mi proporčně tento stroj připomíná více. Hasegawa, která má z mého pohledu i lepší a tenčí čiré díly. Pakliže si někdo se postavit nějakého Gustava s pěknými povrchovými detaily a nebude řešit tvarovou přesnost, ať si tento model koupí. Bude spokojen.
Osobně doufám, že až budou u Eduardů příště připravovat nějakou další mainstreamovou ikonu, napadá mě třeba P-51, dají si s přípravou více práce a budou reálné stroje více měřit, nežli se u nich fotografovat. V dnešní době by asi nebyl problém si nejproblematičtější pasáže nasnímat laserovým 3D skenerem. Dalo by se to použít i jako lákadlo v marketingové kampani.
Bohužel, z mého pohledu to na lepší známku jak za 3 není.
Luboš Pavel
