). Stavba je tady http://www.modelforum.cz/viewtopic.php?f=530&t=28268, barvy použité na kamufláž jsou akrylové Agamy C31 zemitá hnědá světlá, C32 písková, C33 světlá šedomodrá, drobátko zesvětlené (na fotkách to bohužel není vidět). Autorem kamufláže je Karlík (děkuji 
), já jsem jenom změnil odstíny barev na pouštní variantu. Autorem článku je Raptor (děkuji ). Fotky pod lampičkami, takže nic moc. Bude to chtít pořídit lepší osvětlení. Falangy a vypouštěcí lyžiny jsou z Hobby Bosse (původní moc přesvědčivě nevypadají), stejně tak zápalné pumy ZB-500. Raketnice UB-32 ze stavebnice. A opět mám nesmyslné podvěšení, protože když na vnitřních závěsníkách jsou dvě pumy po 500 kg, už by ty dvě raketnice neunesl. 
Ale vypadá to pěkně. Historie vrtulníku
Bitevní vrtulník Mi-24A (Izdělije 245) výrobního čísla A0567 byl vyroben v sovětské továrně GAZ-116 v Arseněvu dne 19.12.1972. Tovární zkoušky vrtulníku byly zahájeny 28.12.1972 kdy zkušební posádka ve složení pilot май.Valerij D.Kostějev, operátor слт.Jurij E. Tregub a palubní technik слт.Michail P. Glinka provedla předepsané pozemní zkoušky na továrním letišti Varfolomejevka následované o den později, 29.12.1972 prvním zalétávacím letem v trvání 90 minut.V období od 29.12.1972 do 2.2.1973 následovalo dalších šestnáct zalétávacích letů provedených stejnou posádkou jako při prvním letu a po ukončení továrních zkoušek a převzetí letounu VVS SSSR (3.2.1973, předávací lety provedla posádka ve složení pilot пполк.Andrej K.Zlobin , operátor кап.Pjotr P. Savickij a palubní technik слт.Ivan A. Korsakov) byl letoun přelétnut 5.2.1973 k 280.OVP na letišti v Kyjevě. Zde dostal trupové číslo „červená 17“, byl zařazen k první letce a přidělen posádce ve složení pilot слт.Jurij Z.Denisov, operátor слт.Vladimir E. Žilinovskij a palubní technik лт.Alexej I.Popovič s technikem vrtulníku рон.Valentinem D.Grečkem.V následujících letech 1973-1976 se na vrtulníku vystřídalo postupně pět posádek, konkrétněji:
Pilot слт.Jurij Z.Denisov, operátor слт.Vladimir E. Žilinovskij a palubní technik лт.Alexej I.Popovič (5.2.1973 – 18.11.1974)
Pilot кап.Arťom V. Kenig, operátor лт.Gennadij E. Zykov a palubní technik нпор.Ruslan O. Somov (18.11.1974-30.1.1975)
Pilot кап.Viktor J. Parnes, operátor слт.Josif F. Komarov a palubní technik лт.Markus Z. Tomilin (30.1.1975-3.3.1975)
Pilot слт.Bogdan I. Čeremišinov, operátor слт.Stěpan A. Merencov a palubní technik лт.Oleg E. Gelb (3.3.1975-8.9.1975)
Poslední posádka ve složení pilot кап.Ivan V.Matuljevič, operátor лт.Semjon S.Teljukov a palubní technik лт.Andrej B.Kologrivov vrtulník převzala 8.9.1975.
Protože počátkem roku 1976 došlo k eskalaci napětí mezi SSSR a Afghánistánem (důvodem k tomuto vývoji byly především snahy afghánské Dáúdovy vlády o politickou indoktrinaci muslimských menšin v Turkmenské sovětské socialistické republice, Uzbecké sovětské socialistické republice a Tádžické sovětské socialistické republice a jejich připojení k Afghánistánu), 4.5.1976 se 280.ovp přesunul na letiště Mary v Turkmenské sovětské socialistické republice. Zde působil zpočátku jako demonstrace síly nicméně s postupnou eskalací krize začal být nasazován i do bojových akcí zaměřených především na útoky na příhraniční základny afghánské armády a podporu přepadových skupin Specnaz operujících v týlu afghánské armády. Do bojových operací se 280.ovp poprvé zapojil 30.9.1976 útokem na tábor afghánské armády v prostoru města Almar, který provedlo šest vrtulníků Mi-24A včetně „červené 17“ s posádkou pilot кап.Ivan V.Matuljevič, operátor лт.Semjon a palubní technik S.Teljukov пор.Andrej B.Kologrivov. „Červená 17“ následně v období 1.10.1976-2.3.1977 odlétala čtyřicet osm akcí proti nepřátelským jednotkám z nichž nejvýznamější byla operace proti afghánskému letišti v Maimaně (13.10.1976) a proti regionálnímu velitelství afghánské armády ve Fejzabádu (1.12.1976). Osudnou se však „Červené 17“ stala operace z 2.3.1977 kdy vrtulník plnil úkol podpory oddílu Specnaz severozápadně od Almaru.
Oddíl byl do oblasti vysazen 28.2.1977 jiným vrtulníkem a jeho úkolem bylo provést přepad jedné ze stezek, jimiž proudila podpora afghánským diverzním a zpravodajským jednotkám v Turkmenské sovětské socialistické republice. Úkol oddíl splnil 1.3.1977 a usilovným pochodem se přesunul na předem stanovenou přistávací plochou kde mělo 2.3.1977 dojít k vyzvednutí oddílu vrtulníkem.K tomuto úkolu byla vyslána „Červená 17“, která přistávací plochu i oddíl nalezla, avšak ve chvíli kdy vrtulník přistál na ploše se do oblasti náhodou dostala afghánská hlídka a vyzvednutí tak muselo nuceně proběhnout pod těžkou palbou afghánských vojáků. Následky této nešťastné náhody byly tragické.Palubní technik, слт. Andrej B.Kologrivov, zajišťující nástup oddílu z prostoru mimo vrtulník palbou ze samopalu AKS-74 byl zabit a jeho tělo se nepodařilo evakuovat, operátor, кап.Semjon S.Teljukov byl lehce zraněn kulkou roztříštěným sklem překrytu kabiny a z oddílu se nepodařilo zachránit dva vojáky zabité ještě před nástupem do vrtulníku a jednoho, který byl palbou zraněn a zemřel dříve než se vrtulník dostal zpět do Mary. Vrtulník sám měl potom palbou poškozený levý motor, roztříštěný překryt kabiny a lehce poškozenou levou stranu trupu.
Poškozený vrtulník byl nákladním letounem An-22 dopraven k opravě zpět do mateřského závodu v Arseněvu kde prošel jak opravou bojového poškození tak zároveň i střední opravou. Tato byla dokončena k 19.6.1977 avšak zpět k 280.OVP se již vrtulník z důvodu přezbrojení jednotky na Mi-24D nevrátil.Místo toho byla „Červená 17“ převedena k výcvikové letce 490.OVP na letecké základně Klokovo.Zde však vrtulník sloužil k výcviku pouze jeden měsíc protože již 23.7.1977 byl spolu s vrtulníkem Mi-24A výrobního čísla A0631 („Modrá 03“) a dvěma vrtulníky Mi-24D (výrobní čísla M330530 a M330628, „Modrá 12“ a „Modrá 20“) vybrán jako nabídkový typ k předváděcímu turné pro armády VS.Záměrem VVS SSSR pochopitelně bylo zajistit přezbrojení státu VS modernějším typem bitevního vrtulníku nicméně z ekonomických důvodů bylo rozhodnuto předvést i starší Mi-24A v naději že se podaří tyto nyní ve prospěch Mi-24D vyřazované stroje prodat a alespoň částečně tak nahradit vzniklé finanční ztráty. První zastávkou předváděcího turné (po dobu turné „Červenou 17“ předváděla posádka ve složení pilot пполк.Gennadij A.Nebogatov, operátor кап.Igor M.Flit a palubní technik кап.David S.Palčevskij) byla ČSSR kam vrtulníky přelétly 29.7.1977 přičemž byly pro potřeby turné opatřeny omyvatelnými barvami provedeným trupovým číslem na nosníku ocasního rotoru a československými výsostnými znaky namalovanými přes sovětské hvězdy (tyto byly v rámci dodržení mezinárodních úmluv o označování vojenských letounů a vrtulníků dočasně nahrazeny hvězdami na ocasním nosníku vyrovnávacího rotoru) na bocích trupu (tuto úpravu si vynutily jednak estetické důvody předvedení vrtulníků potenciálnímu zákazníkovi v „jeho“ barvách a jednak i snaha opožděné přezbrojení alespoň částečně utajit).V průběhu ukázek, které zahrnovaly nejen předvedení letových vlastností vrtulníků (poté co sestavu 12.8.1977 doplnil i jeden vrtulník Mi-24DU bylo umožněno i přímé vyzkoušení vrtulníků vybranými piloty hostitelské země) ale i ostré střelby vrtulníky v ČSSR operovaly z letiště Prostějov se střelbami ve vojenském prostoru Březina a to až do 8.11.1977 kdy ukázky v ČSSR skončily ovšem s nepříliš uspokojivým –byť očekávaným – závěrem v podobě doporučení nákupu vrtulníků Mi-24D pro letectvo ČSLA.Následovaly ukázky v Maďarsku (10.11.1977-17.4.1978) a NDR (20.4.1978-1.8.1978) přičemž jediným úspěchem předvedení vrtulníků Mi-24A byla dohoda o dodávce jedné letky tohoto typu pro pokračovací vrtulníkový výcvik v NDR.Více se dosáhnout nepodařilo. Vrtulníky se proto vrátily zpět k 490.OVP v Klokovu kde „Červená 17“ jako cvičný vrtulník létala až do 1.1.1985 kdy byla uzemněna a s nejnutnější údržbou a pravidelnými ověřovacími lety skladována v rámci nedotknutelných technických rezerv s perspektivou sešrotování.
K němu ovšem nakonec nedošlo. Zlomovým okamžikem se stal 26.4.1986 kdy došlo ke vzniku neuspokojivé radiační situace na 4.bloku jaderné elektrárny Černobyl. Následná záchranná akce si vyžádala nejen nasazení obrovského množství lidí ale i techniky u níž se již předem nedalo počítat s jejím dalším používáním.Bylo tedy logické že jako první bude do oblasti vyslaná technika s životností blížící se ke konci. Vrtulníky Mi-24A skladované v rámci 490.OVP se tak dostaly do hledáčku likvidátorů mezi prvními. Již 26.4.1986 vyvstala potřeba provést radiační průzkum v oblasti reaktoru a proto bylo rozhodnuto vyčlenit pro jeho provedení právě vrtulníky Mi-24A upravené pro tento úkol. Improvizovaná úprava zahrnovala demontáž veškeré výzbroje, závěsníků a sedaček z nákladové kabiny, vystlaní pilotní i nákladové kabiny olověnými stínícími plechy a na levý vnitřní závěsný bod byla namísto závěsníku BDZ-57KrV namontován z kabiny palubního technika dálkově ovládaný závěs pro měřící techniku.“Červená 17“ byla pro svůj dobrý stav prvním takto upraveným vrtulníkem a do Pripjati ji již v podvečer 27.4.1986 přelétla posádka ve složení pilot кап.Michajil M.Lebeděv, operátor слт.Anatolij F.Borovský a palubní technik слт.Vjačeslav M.Morjev a po přenocování v zóně byl vrtulník v časných ranních hodinách 27.4.1986 opětovně vybaven závěsníky BDZ-57KrV (technické vybavení pro podvěs na nově vytvořený závěs dosud nebylo k dispozici), vybaven automatickým dozimetrem DP-3V v pouzdře improvizovaně vyrobeném z přídavné palivové nádrže PTB-480 a spolu se dvěma dalšími Mi-24A, které nad ránem rovněž dorazily do Pripjati odeslán k radiačnímu průzkumu v zóně elektrárny a do radioaktivního mraku zplodin stoupajícího z trosek elektrárny. V této činnosti střídané dle potřeby se shozy olověných ingotů či pytlů s pískem a kyselinou boritou na reaktor (tyto byly po 250kg zabaleny do vaků vyrobených z brzdících padáků PT-21UK, zavěšeny na závěsné body a po odhozu dle navedení palubního technika brzděny pomocí desantních padáků používaných k výsadkům techniky a těžkých nákladů) „Červená 17“ pokračovala až do 7.5.1986 kdy bylo zasypávání reaktoru ze vzduchu oficiálně ukončeno a posádka pro velkou expozici odeslána ze zóny.Práce tím však pro “Červenou 17“ nekončila protože zároveň s ukončením zasypávání byly obnoveny snahy o zjištění stavu jádra reaktoru.Ještě 7.5.1986 byly z vrtulníku opět sejmuty závěsníky BDZ-57KrV a nahrazeny dosud uchovaným improvizovaným závěsem pro měřící techniku.Na polním letišti bylo rozvinuto 300 metrů dlouhé lano opletené komunikačním kabelem rychlospojkou spojeným s aparaturou v nákladové kabině a na konci opatřeným závažím simulujícím dosud nedodané termočidlo (jehož umístění do jádra reaktoru bylo úkolem první fáze přímého průzkumu raektoru).Nová posádka ve složení pilot полк.Nikolaj A.Volkozub, operátor кап.Jurij N.Kuzmin a palubní technik кап.Fjodor S.Negnevitskij s vrtulníkem přelétli k lanu, připojili jej k závěsu a ve vyhrazeném prostoru západně od Prijpatě zahájili nácvik přiblížení. Bohužel, neúspěšně, protože i když vrtulník perfektně zastavil na vytyčenou oblastí, lano napjaté pod ním se nepodařilo stabilizovat a jeho kyvadlový pohyb nejen znemožňoval řádné splnění úkolu ale ohrožoval i už tak dost pochybnou bezpečnost vrtulníku.Problém se nicméně podařilo po několika pokusech zvládnout a po montáži prstencových stabilizačních závaží na lano se podařilo jeho výkyv omezit dostatečně pro splnění úkolu.
Zatímco 8.5.1986 posádka se stabilizovaným lanem intenzivně trénovala, do Pripjati konečně dorazilo očekávané termočidlo, které bylo techniky namontováno na nové lano a po jeho přezkoušení padlo rozhodnutí provést ostrý let ráno 9.5.1986. Posádka byla přes noc vybavena kompletními protichemickými obleky s našitými olověnými plechy proti radiaci a doplněna o dva vědecké pozorovatele, kteří měli obsluhovat termočidlo – šlo o Jevgenije P.Rjazanceva (náměstek ředitele Kurčatovova ústavu pro atomovou energii) a Alexandra S.Cikala (šéf směny dozimetristů čtvrtého bloku jaderné elektrárny Černobyl).V této sestavě posádka odstartovala a naváděna na cíl полк.Ljubomirem V.Mimkou z hotelu „Polesí“ v Pripjati (zde, v nejvyšší budově ve městě, byla zřízena provizorní řídící věž z níž se naváděly vrtulníky při zasypávání reaktoru) a полк.Fedorem V.Čičkovem z druhé Mi-24A visící dva kilometry od reaktoru zahájila plnění úkolu.Po zavisení nad reaktorem bylo termočidlo dle pokynů Rjazanceva nasměrováno do reaktoru a po získání potřebných dat a jeho vytažení zpět do vzduchu bylo severně od Pripjati svrženo do volného prostoru a střeženo jako extrémně radioaktivní. Pro posádku v tomto složení potom následovaly další úkoly – 10.5.1986 zjištění chemického složení plynů z reaktoru (pomalý průlet v malé výšce nad reaktorem s kontejnerem zavěšeným na laně), 12.5.1986 opakování úkolu s termočidlem (totéž 15.5., 18.5., 21.5., 24.5., 27.5., 30.5. a 3.6.1986) a ve stejných intervalech i chemický průzkum plynů unikajících z reaktoru. Tyto průzkumné lety byly po instalaci dálkově kontrolovaných aparatur na zemi ukončeny k 4.6.1986, posádka byla s nadměrnou dozou odeslána ze zóny a již notně olétaná „Červená 17“ byla přes původní plány na její přestavbu na postřikovací vrtulník protiradiačního sorbentu pro své extrémní ozáření nakonec téhož dne definitivně uzeměna, odtažena z Pripjati na jeden z mnoha hřbitovů techniky a ponechána svému osudu.
- Přílohy
-
-
-
-
-
-
Naposledy upravil ujík dne 01 led 2011, 22:01, celkově upraveno 2
2020 hotovo: Bf 109G-6/R6 (Tamiya 1/72) - Ital , Bf 109G-10/U4 (Finemolds 1/72) - MKHL
2019 hotovo: Bf 109G-6 (Tamiya 1/72) - MKHL
2019 hotovo: Bf 109G-6 (Tamiya 1/72) - MKHL
Nádherné mixéry čistě a pěkně, máš můj obdiv 
