Diskusní fórum modelářů

Před rokem a půl jsem byl na kontrole“mých“ vinných sklípků na Břeclavsku, když se mi k mým uším donesla zpráva, že v lužních lesích u Lanžhotu byl nalezen vrak stíhačky z dob druhé světové války. Okamžitě jsem se zásobil železnou dávkou 10litrů modrého Portugalu a vydal se do míst nálezu. Přiznávám, že to bylo poprvé, co jsem měl tu možnost být přítomen takovéto akci. Když jsem dorazil na místo nálezu, tak už byly záchranné práce v plném proudu… torza motoru a pravého křídla už byla vyproštěna a částečně očištěna a právě probíhalo opatrné vyprošťování docela zachovalého trupu stroje… Jednalo se o letoun Jak-1M. Mezi všemi přítomnými proběhla vlna vzrušení. Přiznávám se, že už ani nevím, kdo to byl, kdo začal opatrně odstraňovat nános bláta na trupu a byl tam… obrázek J.V.Stalina… teď to bylo jasné, byl nalezen stroj jediného sovětského komisaře (nebo chcete-li politruka), který se stal stíhacím esem kapitána Pavla Ivanoviče Krustého. V té chvíli jsem si uvědomil, že vím velice málo o životě tohoto člověka… a tak začalo rok a půl trvající pátrání po archívech…

Komisař
Hned z počátku se přiznávám, že se mi nepodařilo zjistit přesné datu narození Pavla Ivanoviče… Archívy, a nejen naše, jsou velice tajemné… Narazil jsem totiž na 3 (slovy tři) data narození Pavla Ivanoviče Krustého. Nejpravděpodobnější je to prostřední – 25.dubna 1916, ale vyloučit nemůžu ani 11.března 1916 a 25.duben 1917. O jeho rodině jsem nezjistil téměř nic. Údajně měl dva starší bratry a podle nepotvrzených zpráv byl jeho otec popraven, když byl zajat a jako bělogvardějec popraven. Každopádně vyrůstal v sirotčinci, kde měl přezdívku Kulak. Můžeme se tudíž domnívat, že jeho rodiče patřili mezi střední či bohaté rolníky. Tvrdá škola dětství Pavla Ivanoviče naučila přežívat, jak se dá… Díky své drobné postavě neměl v osobním souboji šanci a není proto divu, že se již v dětství stal konfidentem Čeky. Jak dalece a jak vědomě s Čekou spolupracoval, je opět záhadou. Osobně jsem v ruských archívech narazil na celkem 4 případy, kdy byly rodiny buď popraveny či uvězněny v gulagu po té, co byly udány Pavlem Ivanovičem Krustým… Ve všech 4 případech se jednalo o protistátní a protikomunistickou činnost. Každopádně je jisté, že se Pavlu Ivanoviči v soukromí dařilo… Bylo mu umožněno studovat a také se stal členem Osoaviachimu, kde se naučil létat. Opět můžeme spekulovat, zda za jeho úspěchy stála jeho píle či spolupráce s bezpečností. Každopádně v roce 1937 prokazatelně spolupracoval s NKVD. Někdy v té době začal pracovat v armádě a existuje snímek ze školení politických komisařů ze září 1938, kde má na sobě uniformu nadporučíka. V prosinci 1939 byl Pavel Ivanovič převelen do bojujícího Československa k 73. stíhacímu pluku (sovětskému). Jeho úkolem bylo napravit „uvolněnou“ morálku jednotky. S největší pravděpodobností byl Pavel Ivanovič řádně „připraven“… již 20. prosince je totiž odvelen do Moskvy zástupce velitele plukovník A.A. Morjakov a dva další piloti. Všichni tři byli odsouzeni za podvratnou činnost a popraveni. Někdy kolem konce roku si Pavel Ivanovič pořídil „ochranku“… Jednalo se o dva násilníky nejhrubšího kalibru, které Pavel Ivanovič zachránil před gulagem a kteří pro něj začali dělat tu nejšpinavější práci. Každopádně se ale na vlastní žádost začal létat bojově. 2. ledna 1940 údajně dosahuje Pavel Ivanovič svého prvního sestřelu. Dovoluji si napsat údajně, protože v době sestřelu bal Pavel Ivanovič služebně v Praze. Je pravděpodobné, že He-111, jehož sestřel si Pavel Ivanovič nárokoval, byl zničen po srážce s letounem J.S. Malnikova, který při této srážce zahynul. Do konce ledna si Pavel Ivanovič nárokoval další dva sestřely. Opět se ale objevují pochybnosti. V archívu jsem našel totiž dokument, ve kterém se píše, že na letounu Pavla Ivanoviče Krustého bylo v lednu nalétáno celkem 84 minut. Nevím… možná se mýlím, ale zdá se mi to na bojového pilota velice málo. V únoru 1940 došlo k několika významným událostem… Pavel Ivanovič si nárokoval další dva sestřely a stal se tak stíhacím esem, zároveň obdržel Řád rudého praporu za statečnost a také spáchal sebevraždu velitel pluku plukovník M.A. Marinovskij. K sebevraždě se rozhodl po té, co Pavel Ivanovič zjistil, že je M.A.Marinovskij nevěrný své ženě a začal jej vydírat. 3.března byl Pavel Ivanovič dočasně jmenován velitelem pluku. Pro piloty této jednotky začalo opravdové peklo. Oba muži jeho „ochranky“ začali terorizovat všechny muže jednotky a navíc začal Pavel Ivanovič piloty své jednotky posílat více méně na sebevražedné úkoly. U jednotky docházelo k obrovským ztrátám na životech. V květnu poklesl stav jednotky pod 50%. V té době byl jmenován do funkce velitele plukovník Sergej Alexejevič Špitlakov, starý harcovník, který měl za sebou i válku ve Španělsku. Zkušenému důstojníkovi bylo velice záhy jasno, jak to u jednotky chodí. I přes odpor Pavla Ivanoviče prosadil nový velitel velké změny u útvaru. V té době si už Pavel Ivanovič nárokoval 9 sestřelů a byl podán návrh, aby obdržel titul Hrdina Sovětského svazu. To už byl červen 1940. 15.června policie zatkla „ochranku“ Pavla Ivanoviče a obvinila oba muže ze znásilnění cca 10 žen z okolí. Na policejní stanici dorazil sám Sergej Alexejevič Špitlakov. Po vyslechnutí obvinění požádal, zda by mohl s oběma obviněnými soukromě pohovořit. Odešel do cely, kde byli oba muži vězněni a krátce na to se ozvaly dva výstřely. Když se policisté přiřítili, tak spatřili oba obviněné už mrtvé. Podle jednoho z pamětníků se měl plukovník Špitlakov vyjádřit, že mají do protokolu uvést, že byli oba muži zastřeleni na útěku. Pavel Ivanovič se dostal do naprosté izolace… neměl šanci odeslat dopis, zatelefonovat a navíc byl donucen bojově létat. 21.června se Pavel Ivanovič z hlídkového letu, po té, co byli napadeni Messerschmitty, nevrátil…

Asi dva měsíce po nálezu stroje Pavla Ivanoviče Krustého jsem se dozvěděl žhavou novinku. V bloku motoru a ve zbytcích radiostanice byly objeveny dva nevybuchlé granáty ráže 20mm, které byly prokazatelně sovětské výroby. Zároveň se mi podařilo zjistit, že ani jedna z německých stíhacích jednotek bojujících v oblasti Břeclavska, nenárokovala na ten den žádný sestřel a proto to, co teď napíšu, považujte za spekulaci. Je opět 21.červen 1940. Nad Lanžhotem přeletí 4 Jaky, najednou začnou měnit formaci a 3 stroje začnou pálit na ten čtvrtý. Zasažený letoun padá k zemi a pilot Pavel Ivanovič Krustý umírá. Den po té dochází k další tragédii. Místnost, ve které Pavel Ivanovič přebýval, podléhá požáru a v tomto ohni zaniká i archív Pavla Ivanoviče…. 30.června obdržel Pavel Ivanovič Krustý na přímý rozkaz J.V.Stalina in memoriam titul Hrdina Sovětského svazu.

Zbarvení letounu:
Kamufláž Jak-1M Pavla Ivanoviče Krustého zamotala hlavu nejednomu modeláři. Měl totiž standardní sovětskou kamufláž složenou ze světle modré na spodních plochách a černé a zelené na horních a bočních plochách. Černá a zelená na horních a bočních plochách byla doplněna ještě okrovou barvou podle čs. předpisů. Pod kabinou byl na obou stranách nápis „За Сталина“ s obrázkem generalissima a označení U 11. Výsostné znaky jsou na obvyklých místech. Velkou neznámou jsou symboly sestřelu na směrovce stroje. Existuje pouze jediný snímek této části letounu, ale i laikovi je jasné, že byl tento snímek dost neodborně retušován. Můžeme pouze spekulovat, zda nebyly napřed „domalovány“ symboly sestřelů a po té následně „vymazány“, každopádně nejmenovaná japonská firma, která model tohoto stroje vyrábí v měřítku 1:72 uvádí, že by měly tyto symboly být na modelu… kdežto jiná, ruská firma, který tento model vyrábí v měřítku 1:48 nechává rozhodnutí, zda symboly sestřelů nalepit či nikoliv, na modeláři.


Rád bych touto cestou poděkoval panu docentovi PantheroviG za rekonstrukci kamufláže stroje Pavla Ivanoviče Krustého.

Trés bien,mon Ami....

Před nedávnem jsem měl možnost zhlédnout dokument o našich předválečných leteckých akrobatech. Součástí tohoto dokumentu je cca minutový, ne příliš kvalitní záznam, na kterém je vidět pestře zbarvená Avie Ba.122… a já si najednou uvědomil, že pilotem tohoto stroje je Japonec.

Samuraj

Daichi Minamato se narodil 12.prosince 1908 do rodiny, která se mohla pyšnit svým rodokmenem. Daichiho předci byli významní japonští samurajové. O hrdinství jeho předků se vyprávěly dlouhé příběhy. O Daichoho dětství se mi bohužel nepodařilo zjistit nic významného… S největší pravděpodobností byl vychováván v samurajském duchu. Dochovaly se záznamy, podle kterých Daichi vystudoval námořní kadetku Ósace, byl členem tamějšího aeroklubu. Pravděpodobně po ukončení studií se přihlásil do letecké školy. V dubnu roku 1933 byl na žádost svého strýce – diplomata, přidělen do Československa na japonské velvyslanectví, kde působil jako vojenský, či spíše letecký konzultant. Počátky jeho pobytu byly dosti krušné. Cizí země, cizí kultura a také to, že se stal „kancelářskou krysou“ a ne vojákem, na něj působilo velice depresivně. Naštěstí se mu bylo umožněno stát se členem pražského aeroklubu a začal poznávat krásy letecké akrobacie. Noví známí mu pomáhali překonávat jeho pocity osamění a velice dobře jej naučili poznávat chutě piva… Bohužel ho zasáhla roku 1935 těžká zpráva… Jeho dva starší bratři, významní bankovní úředníci, byli obviněni z rozsáhlého finančního podvodu a zatčeni. Daichiho otce po té, co byl o tomto zatčení informován, postihla těžká srdeční příhoda a umírá… Sám Daichi byl zbaven své funkce a měl se urychleně vrátit do Japonska… Opět ale zasáhla náhoda, či spíše Daishiho známí z aeroklubu, kteří jej přesvědčili, aby zůstal v Československu. V říjnu téhož roku získal československé občanství. Na přelomu let 1935/1936 byl Daichi požádán, zda by neměl zájem být leteckým instruktorem. Důvodem bylo, že v rámci akce „Tisíc pilotů republice“ nebyl dostatek zkušených leteckých instruktorů. V únoru 1936 na nabídku Daichi přistoupil a již v březnu nastoupil do leteckého učiliště v Prostějově. Podle vzpomínek mnoha frekventantů byl na ně Daichi Minamato „jako pes“, i když údajně na ně nikdy nezvedl hlas… Každý jeho žák musel na závěr výcviku podstoupit „mistrovskou zkoušku“… letecký „souboj“ s Daichim Minamatou, po kterém bývali mnohdy tak vyčerpaní, že měli mnohdy problémy s výstupem z kabiny. Ve svých pamětech napsal Karel Strnádek (28 sestřelů), že po přistání mu museli mechanici pomoci z kabiny a ani na zemi nedokázal stát, jak se mu z vyčerpání třásly nohy. Každopádně nemalá část Daichiho žáků se stala stíhacími esy. Člověk by čekal, že po náročném výcviku si Daichi Minamato půjde odpočinout, ale kdeže… Zatímco žáci usínali nad ešusy s jídlem, tak se Daichi Minamato začal věnovat letecké akrobacii… 28.září 1938 měl Daichi Minamato nečekanou návštěvu z japonského velvyslanectví. Dnes se už nedozvíme, o čem se Daichi a japonský atašé bavili, každopádně po jeho odjezdu byl Daichi nezvykle tichý a svému kolegovi – instruktorovi řekl: „Bude zle, bude velmi zle“… pak dal volno svým žákům se slovy, že se potřebuje proletět… Na své Avii Ba.122 předváděl úžasnou akrobacii, bohužel s největší pravděpodobností špatně odhadl výšku a havaroval… Těžce zraněného Daichiho odvezli do nemocnice, kde ale za 4 hodiny na následky zranění umírá.
O den později byla podepsána Mnichovská dohoda.
Daichi Minamato byl pohřben 2.října na olomouckém vojenském hřbitově.

Zbarvení letounu:

Osobní Avie Ba.122 Daichi Minamaty byla bílo-červená…Při pohledu z vrchu měl nátěr tohoto stroje připomínat japonskou vlajku, přičemž kolem kabiny byl červený terč z kterého tryskaly bílé a červené „paprsky“. Na trupu bylo označení stroje OK-JAP. Na směrovce byl namalován květ sakury a černý tovární nápis Avia.

Chtěl bych touto cestou poděkovat docentovi PantheroviG za velmi náročnou rekonstrukci zbarvení osobního stroje Daichi Minamata.

Pravidelně se v televizi setkáváme se záběry vrtulníku, který odváží těžce raněné od nehod a málokdo má ale informace o tom, jak taková letecká první pomoc u nás začínala…
Záchranář
Karl Neuwirth se narodil 22.května 1916 v Karlových Varech. Byl nejmladším dítětem a jediným synem Marty Wolf-Neuwirthové a Kurta Neuwirtha. Karl vyrůstal v rodině, která nikdy neuznala výsledek 1.světové války a vznik ČSR považovali za jednu velkou chybu. V roce 1927 se mladý Karl stal členem Turnerského hnutí, kde se poprvé setkal s Konradem Henleinem. V té době byl Karl studentem německého reálného gymnázia v Karlových Varech. V roce 1934 se stal mimo jiné i členem tamějšího aeroklubu. O rok později se Karl i se svým otcem stali členy Sudetendeutsche Partei. Hlavně Karlův otec se v této organizaci dosti výrazně angažoval. Je pravděpodobné, že byl Karlův otec organizátorem násilných incidentů proti tamější policii, protože roku 1937 musela rodina Neuwirthových uprchnout do Drážďan. Někdy koncem roku se stal Karl i se svým otcem členy NSDAP. Zatímco se Kurt Neuwirth věnoval politice, tak se Karl vrhl na vojenskou kariéru. Stal se příslušníkem Luftwaffe, podrobil se výcviku a stal se z něj stíhací pilot. Karl byl poprvé bojově nasazen během operace Fall Gelb v květnu 1940. Během této operace dosahuje 14.května 1940 svého prvního sestřelu. Jednalo se o Fokker D-XXI nizozemského letectva. Během bitvy o Francii dosahuje Karl Neuwirth dalších 6 sestřelů. Vesměs se jednalo o francouzské stroje. Po pádu Francie se Karl chystal na útok na Velkou Británii. Ještě před zahájením kampaně sestřeluje Karl Neuwirth nad kanálem La Manche zbloudilý letoun Supermarine Spitfire. Vlastní bitva o Británii pro Karla nezačíná šťastně. Hned při prvním letu mu začal vynechávat motor u jeho Bf-109, obrátil se zpět k francouzskému pobřeží. Tamější německá protiletadlová obrana omylem považuje jeho stroj za britský a sestřeluje ho. Karl Neuwirth z hořícího letounu vyskočil, padák se mu otevřel, ale kvůli nedostatečné výšce se těžce zraní. Má zlomené obě nohy, přeraženou dolní čelist a rozsáhlejší vnitřní zranění… Více jak rok strávil po nemocnicích a rehabilitačních ústavech. V září 1941 usedá opět do letadla a po měsíci žádá o opětovné přidělení na frontu. Byl přidělen na východní frontu, kde dosahuje do dubna 1942 celkem 16 sestřelů. 2.května 1942 sestřeluje náš noční stíhač škpt. Josef Pepa poblíž Drážďan letoun Junkers Ju-52, na jehož palubě byla skupina vrcholných představitelů NSDAP… Mezi těmito muži byl i Karlův otec. Když se Karl dozvěděl o smrti svého otce, tak okamžitě žádal o přeložení na tzv. střední frontu, aby mohl pomstít smrt svého otce. Jeho žádost byla opakovaně zamítnuta a tak se v červenci rozhodl kontaktovat Konrada Henleina, který v té době byl rodinným přítelem. Henleinova intervence pomohla a 5.října 1942, kdy měl na svém kontě již 31 sestřelů, je přidělen ke stíhací jednotce umístěné u Vídně. Karl se mohl začít mstít… Stíhací pluky, které bránily jih naší republiky, byly ale mnohem zkušenější, než tomu bylo na východní frontě. Naše Avie byly víc než rovnocenným protivníkem Messerschmittům Bf-109. Až 17.listopadu 1942 sestřeluje Karl svůj první, ale zároveň poslední, československý letoun. 22.listopadu téhož roku je Karl sestřelen a zajat. Počátkem prosince byl po mnoha výsleších do zajateckého tábora poblíž Ostravy a nasazen jako válečný zajatec do ostravských hutí. Karl v té době nenáviděl vše československé a není divu, že hned z počátku začal organizovat svůj útěk. Poprvé se mu podařilo uprchnout v noci z 26./27.dubna 1943. Jeho trasa útěku vedla přes Hlučínsko do okupovaného Polska. Ale ještě 27.dubna byl chycen. Následovaly nové výslechy, pobyt na samotce a 31.května se vrací na Ostravsko… Už ale nešel do hutí, ale do dolů. Karl patřil k nejpřísněji střeženým vězňům. 11.července ale na šachtě dochází k závalu, při kterém umírá 21 zajatců. Karl měl to štěstí, že se zachránil. Byl odvezen na ošetřovnu. Během vyšetření bylo zjištěno u Karla větší množství prachu na plících. Bylo rozhodnuto, že už nebude fárat. Bylo rozhodnuto ho dopravit do zajateckého tábora u Plzně s tím, že by měl pracovat v Plzeňských Škodových závodech na výrobě tanků. Během přepravy ale došlo k nehodě. Automobil, který převážel Karla spolu s třemi dalšími zajatci, havaroval. Karl se probral v příkopu cca 15 metrů od havarovaného vozu. Měl zlomenou ruku a dvě zlomená žebra. Vyrazil do tmy s přáním utéct ze zajetí. Po pěti dnech bloudění ho našly v bezvědomí Milosrdné sestry sv. Vincence de Paula a odvezly ho do své nemocnice v Domažlicích. Víc jak týden trápily Karla vysoké horečky. Někdy v polovině srpna našel odvahu a poprvé se zeptal matky představené, proč mu pomáhá. Odpovědí mu údajně bylo, že tomu jistě Bůh chce a zároveň mu bylo naznačeno, že by měl v nemocnici pomáhat, pokud nechce zpátky do zajateckého tábora. Karl si byl vědom, že ze zajateckého tábora se špatně utíká a proto se rozhodl pomáhat. Jak ale ve svých pamětech přiznává, byl již tehdy rozhodnut počkat na doléčení svých zranění a pak využít první příležitosti k útěku. Dnes můžeme jen spekulovat, zda to byl úmysl matky představené či náhoda, že dostal za úkol starat se o děti, které byly zraněné při náletech. Pravdou ale je, že, jak sám ve svých pamětech přiznává, začal nějak ztrácet víru v nadřazenost svého národa. V noci 28.září Karla probudil zvuk sirén, který oznamoval letecký útok. Využil zmatku a najednou byl venku z nemocnice a prchal pryč. Náhle začaly padat bomby. Karl najednou uviděl, že i řádová nemocnice dostala zásah. Rozběhl se zpátky, aby mohl pomoci se záchrannými pracemi. Bohužel většina dětí, o které pečoval, zahynula. Karl se zhroutil. Víc jak měsíc s nikým nekomunikoval, jen ležel a díval se do stropu. V té době se rozhodovalo, zda nemá být přemístěn do ústavu pro choromyslné. Všechny ale překvapilo, když Karl požádal, zda by mohl pomáhat Milosrdným sestrám. Svolení se chvíli táhlo, ale na počátku prosince 1943 začal pomáhat v řádové nemocnici v Kroměříži. Tam pracoval až do konce války. V červnu 1945 mu bylo nabídnuto, zda nechce zpět do Německa. Odmítl to a spolu s několika jinými letci a za podpory představenstva Milosrdných sester začal budovat Československý letecký červený kříž, který měl sloužit k přepravě nemocných, raněných či léčiv. Velkou podporu získal u Josefa Berana, který se o rok později stal pražským arcibiskupem. Tehdy červený kříž získal 6 letadel. Jednalo se o 3 stroje Fieseler Fi-156 „Storch“, 1 Junkers W-34 a 2 stroje Noorduyn Norseman. Vojenské stroje začaly sloužit lidem. Československý letecký červený kříž se stal mezinárodně uznávaným a po celém světě začaly státy zakládat obdobné organizace. V roce 1962 začal Karl Neuwirth pomáhat Mezinárodnímu Červenému kříži organizovat leteckou pomoc pro hladomorem postiženou Afriku. Tato pomoc se mu málem stala osudnou… V lednu 1963 onemocněl malárií. Karl se totiž tak nějak „zapomněl“ nechat naočkovat proti této chorobě. Jeho zdravotní stav byl tehdy velice vážný a v tisku dokonce proběhly i nepotvrzené zprávy o jeho úmrtí. Až v říjnu téhož roku poprvé Karl veřejně vystoupil, ale s následky nemoci se musel vyrovnávat ještě cca půl roku. V roce 1964 umírá Matka představená Anna… Ta, co se o něj starala v Domažlicích a co mu nabídla práci v domažlické řádové nemocnici. Tehdy se Karl rozhodl vstoupit do řádu Augustiniánů a vstoupit do kláštera. Karl Neuwirth dodnes žije v klášteře Augustiniánů v Brně na Mendlově náměstí.

Zbarvení letounu:
Pokud vynechám Messerschmitty Bf-109, na kterých Karl Neuwirth létal u luftwaffe, tak nemůžu s jistotou o žádném jiném letadle tvrdit, že se jednalo o jeho osobní stroj. Každopádně je fotograficky zdokumentováno, že v Československu létal na stroji Fieseler Fi-156 „Storch“ OK-ZDR. Tento stroj byl celý šedý, přibližný odstín RLM 02 či RLM 63, na křídlech byly bílé pásy s červeným křížem, označení OK-ZDR, které bylo i na trupu. Směrovka byla bílá s červeným křížem.

Rád bych poděkoval docentovi PantheroviG za rekonstrukci zbarvení tohoto stroje.